Trudo Lemmens FOTO: University of Toronto / se souhlasem
FOTO: University of Toronto / se souhlasem
ROZHOVOR / Trudo Lemmens je profesor, který se na University of Toronto zabývá zdravotním právem a bioetikou. Je jedním z kritiků zákona zvaného MAID – tedy asistovaného ukončení života. V Kanadě platí od roku 2016 a v posledních letech se diskutuje o tom, že by možnost měla být rozšířena také na pacienty s psychickými nemocemi. Lemmens v rozhovoru pro deník FORUM 24 vysvětlil, v čem vidí zásadní problém.
V Kanadě se hovořilo o tom, že možnost eutanazie by měla být rozšířena i na osoby s psychickými problémy, návrh je ale momentálně pozastaven. Jaká je vlastně tedy situace v této věci nyní a jaký byl její vývoj?
Sebevražda u nás byla legalizována v roce 2016. V prvních čtyřech nebo pěti letech se jednalo o osoby, které jsou opravdu blízko smrti. Ale v následujících letech zásadně vzrostl počet osob, jejichž prognóza byla ještě třeba kolem dvou let života. Děje se tak díky různým změnám, které se v zákoně staly, ačkoli před tím varovala velká část odborné veřejnosti. Výsledkem je, že lidé, kteří jsou například nemohoucí, spadají do definice člověka, který může podstoupit eutanazii. V roce 2021 se začalo mluvit o této možnosti pro osoby s psychickou nemocí, tlačili na to zejména někteří senátoři. Vláda byla proti a hlavně odborníci varovali před zásadní věcí: Touha po sebevraždě je projevem psychické nemoci. Je to její typická součást. A pak je tu další argument – je téměř nemožné říci, že v případě psychické nemoci nedojde ke zlepšení. Jsou lidé, u nichž se to nestane, lidé, kteří sami ukončí svůj život, lidé, kteří jsou nemocní dlouhá léta… Ale je to velice individuální. Říci, že stav právě tohoto konkrétního člověka se nikdy nezlepší, to téměř nejde. Senát ale na tomto rozšíření nadále trval, a tak dostaly místní vlády dva roky odklad, během kterého se měly rozhodnout, co dál. Pak přišel odklad o další rok, který vypršel nyní. Psychiatři z celé země se proto mobilizovali a psali dopisy vládě, aby to zastavila.
Co by to podle nich znamenalo?
Došlo by k zásadnímu dopadu na léčbu psychických nemocí v naší zemi. Jsem právník, zabývám se i bioetikou. Já i moji kolegové říkáme, že tohle není zdravotnická politika. Náš zdravotní systém pro osoby s psychickými potížemi nefunguje dobře, mnohdy čekají celé měsíce, než mohou navštívit specialistu. Náš vzkaz byl jasný: Tohle je nebezpečné. Říkáte lidem, že je tu rychlá cesta ven z psychických problémů – smrt. Vláda nás vyslechla, uvědomila si, že většina Kanaďanů má z podobné věci obavy, a tak vznikla parlamentní komise a budeme nadále zvažovat všechny důsledky. Jejím doporučením bylo věc znovu odložit nejméně o dva roky. Jsou tu tři senátoři, kteří věc nadále prosazují.
Vidíte problémy i v tom zákoně, který platí nyní?
Obavy existují zejména proto, jak rychle se Kanada dostala na špičku v počtu lidí, kteří takto umírají. Během šesti let.
Proč se to děje?
To je dobrá otázka. Je velice povrchní, pokud někdo tvrdí, že se tak děje proto, že tato možnost se ukázala jako dobrá, a proto ji lidé využívají. Je nutné se na to podívat komplexně. Jsou tu prostě některá zásadní varovná znamení. Celá řada lidí, která podstupuje eutanazii v Kanadě, je přesvědčena, že jsou zátěží pro své blízké nebo pro ty, kteří se o ně starají. To mě děsí. Naše společnost je přece nastavena tak, aby pomáhala těm, kteří to potřebují. Kolem dvaceti procent lidí, kteří podstoupí eutanazii, říkají, že jsou opuštění. Navíc narůstají žádosti u eutanazii u nemocí, které neznamenají terminální stadium, například u komorbidit (současný výskyt více nemocí – pozn. red.). Jsou to nemoci jako diabetes, ale to je přece diagnóza, kterou mají konkrétní lidé desítky let. Jsou tohle všechno lidé, kteří právě umírají? Ne, to si opravdu nemyslím. Varovat by nás tedy měly důvody, proč lidé říkají, že chtějí zemřít. Čísla jsou taková, že 75 procent pacientů chtělo zemřít, protože trpěli velkou bolestí, případně měli z bolesti strach. Ale zdravotnictví funguje tak, že opravdu zásadní, zásadní většina lidí žádnou bolestí trpět nemusí. Lze to řešit. Strach z bolesti znamená, že o takovém řešení nedokážeme lidi přesvědčit. Je omyl, že smrt nebo umírání musí nutně znamenat utrpení z postupující nemoci.
Jaká je nejčastější diagnóza?
Stále je to rakovina. O eutanazii ale nyní žádají lidé, kteří mají prognózu ještě rok nebo dva. Existuje mnoho pacientů, kteří s rakovinou žijí celé roky. Je jasné, že tyto obrovské nárůsty nejsou v pořádku. Dnes víme, že od doby, co došlo k rozšíření zákona, nejméně 700 lidí, kteří podstoupili eutanazii, mělo před sebou ještě mnoho let života, možná desítky. V roce 2016 říkali zastánci zavedení možnosti eutanazie: Mezi námi jsou lidé, kteří trpí až příliš, my jim musíme pomoci a nabídnout jim řešení. Ale jestli tohle je důvod, jak se stane, že máme tak vysoká čísla? Opravdu všichni, kdo eutanazii podstoupí, jsou právě ti, co tolik trpí? Tomu nevěřím.
Existuje v Kanadě debata o tom, o čem hovoříte? Že jsou tu jasné ukazatele toho, že něco není v pořádku?
Ano. Ale je velice polarizovaná. Někteří lidé se zlobí, když vyjádříte obavy. Když řeknete, že MAID nemůže být „terapií“, která vyřeší životní trápení. Byla to totiž terapie, která měla vyřešit trápení při umírání.
Mohou lékaři odmítnout?
Ano, mohou, ale podle pravidel by měli být schopni doporučit někoho, kdo bude ochoten to udělat.
Více k tématu čtěte v eseji Pavla Šafra Volání po eutanazii ignoruje rizika a hazard s lidskými životy.
