Eva Zamrazilová: Nárůst státního dluhu je bezprecedentní. Veřejné výdaje skokově rostou

Předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová ()

Předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová kritizuje vládu za to, že otevřela příliš velký prostor pro zadlužování země. V rozhovoru pro Revue FORUM také varuje před odsouváním důležitých reforem do pozadí. Vláda zatím nereaguje na dlouhodobé problémy udržitelnosti veřejných financí z titulu stárnutí obyvatelstva, které po odeznění koronavirové krize udeří s ještě větší razancí.

Národní rozpočtová rada (NRR) má s vládou rozdílné názory na řešení vývoje veřejných financí. Za radu se naopak postavil Senát, který vyzval vládu, aby přistupovala k jejím klíčovým zjištěním s velkou pozorností. Nelze to považovat za určitou formu satisfakce?

Velice si vážím toho, že senát klade těžiště své pozornosti silněji ve prospěch odborných argumentů oproti politické rovině. Členům senátního Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu na dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí evidentně záleží. Byla bych moc ráda, kdyby se tento postoj přenesl ve směru odborné komunikace do celé veřejné a mediální sféry.

Rada už loni upozorňovala na příliš štědrou politiku vlády v době zpomalující ekonomiky a neochotu provádět strukturální reformy. Co by se letos odehrávalo se státním rozpočtem nebýt pandemie koronaviru?

Pravděpodobně by skončil v hlubším schodku než plánovaných 40 miliard korun. Už v lednu a únoru bylo jasné, že růst ekonomiky bude zřejmě slabší, než předpokládaly predikce, na nichž byl rozpočet na rok 2020 sestaven, a že výběr daní mírně vázne –podobně jako tomu bylo ve druhé polovině loňského roku.

V čem je pro budoucí vývoj veřejných financí rizikový letošní rekordní rozpočtový schodek 500 miliard korun? Jaký postup by pro letošní rok volila NRR?

Letošní schodek půl bilionu korun vytvoří základ pro vývoj zadlužení státu v příštích letech. Skokový nárůst dluhu ze zhruba 30 procent v poměru k HDP na 40 procent během jediného roku je velmi razantní a v historii České republiky zcela bezprecedentní.

Ohnisko problému však neleží v samotném čísle 500 miliard pro letošní rok, ale v jeho spojení s vládou prosazeným rozvolněním pravidel rozpočtové odpovědnosti i na roky příští. I s ohledem na to, že se situace mění velmi rychle a nikdo neví, co se z epidemiologického hlediska stane za pár týdnů, bychom s případným navyšováním schodku nad 300 miliard vyčkali minimálně do konce srpna, až budou k dispozici další informace z ekonomiky. Současně bych se pokusila zaměřit na provozní úspory veřejného sektoru. Vždyť řada firem i jednotlivců si také musí v krizi utáhnout opasky.

V senátu jste je označila změkčení rozpočtových pravidel z dílny ministryně financí Aleny Schillerové za „nehorázný bianco šek. Umožňuje vládě čtyřnásobné překročení strukturálního schodku veřejných financí (očištěného o vliv hospodářského cyklu) na čtyři procenta HDP pro příští rok. Poté by každoročně klesal o půl procenta na původní zákonem danou jednoprocentní úroveň v roce 2027. V čem spatřujete největší rizika této konsolidace? 

Největší riziko z mého pohledu spočívá v tom, že se otevřel prostor pro nadměrné zvyšování veřejných výdajů v příštích sedmi letech. Lze ještě pochopit vytvoření určitého prostoru navíc pro roky 2021 a 2022, tak aby se ekonomika dokázala vyrovnat s případnými dozvuky krize. Návrat k jednoprocentnímu strukturálnímu schodku by ale měl nastat nejpozději v roce 2023,  nikoli až v roce 2027.

Musíme si uvědomit, že o přechodu koronavirové krize do fáze krize dluhové hovoří řada předních světových ekonomů a česká ekonomika musí být v tomto ohledu velmi obezřetná.

Upozorňovala jste i na to, že vláda tímto přístupem ohrožuje důvěryhodnost České republiky u zahraničních investorů. Jak se to může v budoucnu projevit? Lze jednoduše srovnávat míru našeho zadlužení, které je dnes relativně nízké, s jinými vyspělejšími zeměmi? 

Česká republika je na světových finančních trzích relativně mladý dlužník a navíc jde o malou otevřenou ekonomiku s vlastní měnou, jež je z podstaty věci zranitelnější oproti zemím západní Evropy. V minulosti bylo institucionální uspořádání fiskálního rámce v České republice hodnoceno zahraničními institucemi jako relativně slabé. Zásadní obrat přišel až s přijetím Zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, na jehož základě vznikla mimo jiné i Národní rozpočtová rada. Nerada bych, aby se kvůli rozvolňování fiskálních pravidel vrátily staré časy slabé fiskální disciplíny, odstartované známým výrokem „Zdroje jsou“.

Podle nejnovější studie Evropské fiskální rady (nezávislá fiskální instituce působící na celoevropské úrovni) Česká republika v letech 2000 až 2003 neplnila tři ze čtyř fiskálních pravidel. Kromě výše dluhu jsme byli nad limitem celkového deficitu, strukturálního deficitu i výdajového pravidla. V letech 2005 až 2008, kdy se ekonomika těšila rekordně vysokému hospodářskému růstu, jsme plnili pouhou polovinu fiskálních pravidel. Z tohoto úhlu pohledu byla následná fiskální konsolidace v období recese vynucená nejen Evropskou komisí, ale i finančními trhy. Potenciál zranitelnosti veřejných financí České republiky kromě Národní rozpočtové rady ukazuje i Zpráva o finanční stabilitě České národní banky.

Co říkáte záměru vlády se z krize proinvestovat za cenu masivní výdajové expanze, zvláště když existuje riziko, že bude část těchto prostředků směřována na výdaje, které s řešením krize nesouvisejí? Je na to naše ekonomika připravena a kam byste tyto investice směřovala?

Investice do infrastruktury jsou potřeba v každém případě, a pokud by byly urychleny a posíleny, bude to jedině dobře. Nicméně ani při sebevětší výdajové expanzi vláda nedokáže nahradit výpadek exportu. To by musela skoupit produkci všech firem, jež jsou na vývozu závislé a kvůli poklesu poptávky ze zahraničí nemají kde svoje zboží udat. I proto oceňuji vládní záměr snížit závislost české ekonomiky na procyklickém automobilovém průmyslu – máme řadu perspektivních technických, chemických, farmaceutických, medicínských a dalších oborů, kde se unikátních výsledků výzkumu často levně vzdáváme ve prospěch zahraničních firem.

Celkově mi dává smysl investovat nejen do potravinové, energetické a farmaceutické soběstačnosti země, ale i do vývozního potenciálu těchto oborů, které jsou na hospodářském cyklu relativně nezávislé. Navíc je třeba zmínit, že potraviny a chemické výrobky léků vytvářejí trvalé deficity české obchodní bilance, zatímco přebytky generují pouze polotovary a strojírenské výrobky (především automobily). 

Vládní ČSSD navrhuje výrazné zvyšování dávek v nezaměstnanosti, přídavků na děti, ale i povinnou pětitýdenní dovolenou nebo čtyřdenní pracovní týden. Je vhodné v této situaci nadále zvyšovat sociální mandatorní výdaje (ze zákona povinné) a zkracovat pracovní dobu?

V současné situaci bych už sociální mandatorní výdaje nenavyšovala. Systém sociálních dávek má z mého pohledu sloužit především jako záchranná síť pro lidi, kteří se dostanou například ze zdravotních důvodů do skutečných problémů, ne jako něco, co budou někteří lidé vnímat jako bezpracný prostředek ke zvýšení životní úrovně.

Podle oficiálních dat Ministerstva práce a sociálních věcí je v Česku nadále přes 330 tisíc volných pracovních míst, tedy výrazně více než uchazečů o práci. V takové situaci určitě nedává smysl uvažovat nad zvyšováním dávek v nezaměstnanosti. Co se týče zkracování pracovního týdne a prodlužování dovolené, myslím si, že by při neznalosti toho, jak bude vypadat hospodářská situace v příštím roce, tyto návrhy neměly být vůbec na stole.

Odbory tlačí na pokračování ve skokovém zvyšování mezd nejen ve státním sektoru (o 7 až 15 procent), ale i v soukromé sféře. Pro příští rok dokonce navrhují rekordní zvýšení minimální mzdy (o 1400 korun) na 16 tisíc korun. Zaměstnavatelé protestují. Jsou jejich obavy z tlaku na růst mezd oprávněné?

Mzdové tlaky ze strany zaměstnanců přispěly k tomu, že mezi lety 2016 a 2019 rostly čtyři roky v řadě mzdové náklady rychleji než produktivita práce. To se odrazilo v inflaci, která je v Česku nejvyšší v Evropě. Další růst mzdových nákladů, spojený nejen s dalším rychlým růstem mezd, ale třeba právě s kratším pracovním týdnem, by navíc mohl vést k propouštění zaměstnanců, kteří si na sebe z pohledu firmy jednoduše nevydělají.

Vláda zatím množstvím vynaložených prostředků významně zaostává za avizovaným 1,2 bilionu korun slíbeným poškozené ekonomice. Které použité prostředky považujete za prospěšné? Jak by měla vláda postupovat dál?

Vláda podle mě dobře zvládla akutní fázi pandemie ze zdravotního i sociálního hlediska. Státu se podařilo zachovat v chodu všechno, co bylo třeba. Správně zafungoval například program Antivirus, který zajistil udržení pracovních míst. Teď už je ale první náraz pandemie za námi a stát by se měl postupně začít z ekonomiky stahovat, aby nedošlo k trvalému či hlubšímu narušení tržních mechanismů. Kromě toho je to nezbytné také pro udržení veřejných financí a pro to, abychom co nejdříve zjistili, v jakém rozsahu byla ekonomika ve skutečnosti zasažena.

Často upozorňujete na chybějící důchodovou reformu, která je jedním z hlavních důvodů, proč Česká republika patří mezi čtyři evropské země s nejhorší udržitelností veřejných financí. Závěry důchodové komise jsou zatím vágní. Nenasvědčuje tento stav, že vláda ve skutečnosti reformu prosadit nechce?

Současný stav je neudržitelný a je zřejmé, že důchodová reforma bude muset být svázána i s daňovou reformou, protože bude potřeba navyšovat příjmy penzijního systému. Vláda by se k těmto tématům měla bez ohledu na volební cyklus co nejdříve vrátit, protože demografie je neúprosná. Obyvatelstvo Česka stárne a odchod populačně silných ročníků sedmdesátých let do důchodu, který výrazně zatíží penzijní, zdravotní i sociální systém, se rychle blíží.

Čím je současná krize odlišná od globální finanční krize před deseti lety? Je kritika tehdejšího počínání pravicových vlád oprávněná, pokud je oceňovaly třeba OECD, ratingové agentury nebo Evropská komise?

Minulá krize měla kořeny ve finančním systému, tato krize má příčinu jinde. V roce 2009 navíc zásah nepřišel tak náhle a plošně, jako tomu bylo nyní, krize se postupně přelévala z finančního sytému do reálné ekonomiky. Český vývoz oživil již v roce 2010, nicméně klíčový segment podniků pod zahraniční kontrolou skokově snížil investice do domácích dceřiných firem, protože prioritou byla finanční konsolidace celé nadnárodní skupiny. Tento faktor podle mého názoru zapůsobil na protažení recese a váhavé oživování ještě výrazněji než domácí škrty a přechodné zvyšování daní.

Co se týče tehdejšího často kritizovaného zpřísňování fiskální politiky, je také potřeba si uvědomit, že až do roku 2014 bylo Česko v řízení o nadměrném schodku s Evropskou komisí. Vládě tedy nezbývalo nic jiného než přistoupit i ke škrtům na straně výdajů – pouze konsolidovala slabou fiskální disciplínu svých předchůdců. Na každé hospodářsko-politické opatření je třeba zpětně nahlížet kontextem jeho doby.

Málokdo si nyní vzpomene, že v roce 2009 na počátku krize jsme vydávali dluhopisy s úrokem 5,7 procenta a už v roce 2011 se je podařilo srazit pod 3 procenta. Teprve věrohodná fiskální disciplína nás dostala zpět mezi dlužníky s nižší rizikovou prémií. Ostatně i dnešní kvalitní rating je nejen odrazem relativní stabilizace výše státního dluhu, ale i odkazem nepopulární fiskální konsolidace z předchozí recese.

Rozhovor vyšel v srpnovém čísle Revue FORUM. (Zde si můžete zajistit předplatné časopisu.)

 

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner