J. D. Vance řeční na Mnichovské bezpečnostní konferenci (2025). FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz
KOMENTÁŘ / Viceprezident Spojených států amerických J. D. Vance vhodil do vztahu s Evropou časovanou bombu. Čekalo se, že bude na Mnichovské bezpečnostní konferenci mluvit o „společných zájmech“. Tím mělo být sladění not ohledně možného řešení rusko-ukrajinské války. Šok, který Vance způsobil, mnohé evropské představitele viditelně zasáhl. Jako jeden z důkazů se uvádělo, že se ředitel konference Christoph Heusgen při závěrečné řeči rozplakal. I když se ukázalo, že emotivní vložka proslovu souvisela s jeho končícím ředitelským mandátem, událost už žila vlastním životem.
Evropané začali být líčeni jako přecitlivělí slaboši, kteří dokážou tak akorát ronit slzy. A Spojeným státům nezbývá logicky nic jiného než takové „slabé povahy“ nebrat vážně. Má to ale vést USA k přesvědčení, že je možné pokládat Evropu za nový „Sovětský svaz“ či „říši zla“? Pokud nás totiž Vance kritizuje za nedostatečnou svobodu slova, je to stejná výtka, kterou někdejší svobodný Západ mířil vůči zemím bývalého východního bloku.
Náboženské výrazy určují americkou politiku
Právě Ronald Reagan, který byl v letech 1981–1989 americkým prezidentem, označil Sovětský svaz za „říši zla“, a to v roce 1983 na setkání Národního sdružení evangelikálů. Tento výraz nepoužil na stranickém fóru, nýbrž na setkání jednoho z proudů amerického protestantismu. Učinil tak zřejmě proto, že tito křesťané termíny „dobro“ a „zlo“ hojně používají. Jejich vliv na americkou politiku je možné datovat již do doby před vznikem Spojených států, a to od roku 1620. V tomto roce přijeli do Ameriky na lodi Mayflower předchůdci dnešních evangelikálů, totiž angličtí puritáni.
Jednou z jejich zásad byla konverze k Bohu, díky níž se stali Bohem vyvolenými a pokládali se dokonce za „Nový Izrael“. Tito „otcové poutníci“ nalezli útočiště na východním pobřeží Ameriky. Jejich „pouť“ pokračovala v 19. století, tedy v době, kdy Spojené státy už existovaly. V roce 1844 vzniklo heslo „zjevný úděl“ („manifest destiny“), jehož smyslem byl důraz na americkou vyvolenost Bohem. V praxi to vedlo ke stěhování amerických osadníků z východu na západ, na indiánská teritoria. Pro mnohé kritiky Spojených států jsou tyto události předzvěstí amerického imperialismu, který se dle nich plně rozvinul ve 20. století.
Za jeden z vrcholů „amerického imperialismu“ lze prý pokládat osmdesátá léta 20. století, kdy byl prezidentem již zmíněný Reagan. Jeho stoupenci z řad amerických evangelikálů zdůrazňovali svou morální nadřazenost, která ovlivnila tehdejší vztah k hlavnímu americkému rivalovi. Tím, že Reagan s jejich pomocí použil v boji se Sovětským svazem náboženskou terminologii, nastartoval pravděpodobně cestu ke konci tehdejšího východního impéria.
Hnací motor Reagan-Thatcherová
Oproti dnešnímu republikánskému prezidentovi Donaldu Trumpovi se Reagan snažil o spolupráci s Evropou. Tato kooperace je nazírána možná poněkud idealisticky. Tehdejší představitelé Republikánské strany měli na jedné straně jiné záměry než ti dnešní, neboť razili tvrdou politiku vůči Sovětskému svazu. Zároveň ale v Evropě nalezli spřízněné duše. Ty tu sice mají i dnes, oproti minulosti však nehrají stěžejní roli.
Tehdy vládla v Británii Margaret Thatcherová, která sdílela Reaganův přístup vůči Sovětskému svazu. Zvláště u zmíněné bývalé britské premiérky šlo o výraznou osobnost. Podobně viditelní lídři ovšem vládli i v Německu a Francii – Helmut Kohl a François Mitterrand. Hnacím motorem byla spolupráce mezi Reaganem a Thatcherovou. Oba sdíleli jistou nechuť vůči kontinentální Evropě.
V tamních levicových kruzích, konkrétně u některých západních sociálních demokratů, se vyskytovali lidé ochotní spolupracovat se Sovětským svazem. Podobné hlasy zaznívaly i od opozičních labouristů v Británii. Zajímavé v této době bylo, že proti sobě bojovali ve volbách zastánci tvrdé linie a vstřícnějšího přístupu.
Mnozí proto mohou poukázat, že má americký viceprezident pravdu s „evropskou cenzurou“, protože tehdy zastánci užší spolupráce se Sovětským svazem nebyli nijak omezovaní. Zastánci „svobody slova“ si ale už neuvědomují, že západoevropské země tehdy netvořily společenství se zeměmi střední a východní Evropy. Existovaly totiž dva jasné bloky. Dnes tím, že řada zemí bývalého „východního bloku“ patří do EU a NATO, jsou všichni více ohroženi.
Tvrdá západní kritika „kapitalismu“
V dobách rivality mezi Západem a Východem se v západních zemích objevoval názor, že Sovětský svaz nepředstavuje fatální hrozbu. Místo toho se terčem kromě kapitalismu stali také ti, kteří jej představovali, konkrétně výše zmínění Reagan a Thatcherová. I když pro řadu z nás jsou těmi, kdo zapříčinili pád komunismu, pro jiné představovali „bezcitný Západ“.
Na obou stranách názorového spektra stáli též křesťané. Mnoho evangelikálů na Západě podporovalo Reagana či vzdáleně i Thatcherovou jako „vyvolené osobnosti“, které mají poslání porazit Sovětský svaz. Jiní křesťané, například britský teolog a biblista Christopher Rowland naopak pokládal kapitalismus ztělesněný britskou premiérkou a americkým prezidentem za stejné zlo jako komunismus.
V knize „Osvobozující exegeze: Výzva teologie osvobození biblickým studiím“ („Liberating Exegesis: The Challenge of Liberation Theology to Biblical Studies“), která vyšla těsně po pádu komunismu v roce 1990, se společně s Markem Cornerem nezabývá pouze výzvami vůči biblické vědě, ale také kritikou Thatcherové a Reagana.
Britskou premiérku Rowland kritizuje pro individualismus, a tudíž i přílišné prosazování práv jednotlivců. Za špatný pokládá důraz Thatcherové na „duchovní proměnu“ skrze „individuální dobročinnost“, která dle něj neřeší situaci lidí ocitajících se v nouzi. Pokud totiž jednotlivci mají podporovat chudé, musí sami být bohatí. A tito „zámožní lidé“ jsou dle Rowlanda zapleteni do „globálního kapitalismu“, jenž působí utrpení mnohých. Jako řešení vidí jiný druh „duchovní proměny“, jejíž součástí by nebylo „individuální bohatství“, ale „bohatství národů“.
Součástí tohoto procesu mají být země jako Británie, tak například i země „třetího světa. Rowland totiž usiluje o to, aby skončila nerovnost mezi lidmi. K tomu je třeba, aby vlastníci bohatství již nepatřili k vyvoleným. Upřednostněni mají být naopak ti, kteří trpěli chudobou. Dle Rowlanda protivníkem není ani tak „říše zla“, ale spíše „vnitřní nepřítel“, jímž je volný trh, jenž nedává všem rovné podmínky.
Neslavně ale dopadá v jeho očích i Reagan. U bývalé britské premiérky kritizoval její podporu „nespravedlivému systému“, který znevýhodňuje chudé. A v případě bývalého amerického prezidenta se Rowland přímo dotýká současných sporů, neboť kritizuje vysoké americké výdaje na obranu. Za problém pokládá i nízké daně, které nahrávají bohatým a snižování nákladů do sociálních programů. Domnívá se, že tato opatření umenšují roli státu a místo něj dostávají prostor soukromé charitativní projekty. Tyto kroky prý vedou k rostoucí nerovnosti mezi bohatými a chudými.
Kolik dává Evropa na vlastní obranu
I dnes jsme postaveni před volbu, jestli dáme přednost zvýšeným výdajům na armádu, nebo naopak na udržení „sociálního státu“. Ideálem by bylo udržet obojí, budeme si ale muset pravděpodobně vybrat. Je to právě současná americká administrativa, která již nechce přispívat na obranu Evropy. Nebo možná ano, ale vyžaduje, abychom nebyli „černými pasažéry“. Toto téma není nové. Nasvědčovaly tomu již debaty před Mnichovskou bezpečnostní konferencí, které se týkaly evropských příspěvků na obranu.
Většina evropských zemí dává na obranu stěží 2 % HDP, přičemž někteří jsou ochotni příspěvek zvýšit maximálně na 3 až 3,5 %. Jsou ale i země, které dávají více, například Polsko nebo některé baltské země. Američané ale po nás chtějí 5 % s tím, že jinak Evropě nebudou pomáhat. Zároveň s těmito požadavky se poukazuje na rozdíly, které existují mezi evropským „sociálním státem“ a „americkou asociálností“.
Je dobře známé, že zatímco v naší zemi má v podstatě každý dostupnou zdravotní péči, ve Spojených státech si ji mohou dovolit pouze ti, kdo na ni mají. Však také zaznívají hlasy, že Amerika svými příspěvky na evropskou bezpečnost dotuje „evropský socialismus“. A mnozí ve Spojených státech se na tom již nechtějí podílet.
V řadě věcí vláda prezidenta Trumpa opravdu pouze navazuje na Reagana. Důraz na individualismus, který doprovází nadřazenost, totiž oba republikánské prezidenty spojuje. Reagan byl ale ochotný zahrnout do „americké vyvolenosti“ také Evropu. Věřil, že americkým úkolem je vyvážet demokracii do jiných zemí a k tomu potřeboval spojence.
Trumpovi je naopak myšlenka šíření demokracie cizí, jde mu pouze o Ameriku a o něho samotného. Na její vyvolenosti vůči ostatním státům to ale nic nemění. Projevilo se to i ve Vancově řeči v Mnichově, v níž po Evropě chtěl, aby Ameriku následovala v neomezování svobody slova a v pohledu na migraci.
Jakkoli je migrace vážným problémem, dochází v její kritice ke druhému extrému. Každý národ má sklon vnímat cizince jako „jiné“, kteří komplikují život domácím. Ti se domnívají, že přistěhovalci žijí na jejich úkor a omezují jejich práva. Nezřídka jsou to však právě migranti, kteří žijí v postavení „druhé kategorie“, když pracují v podřadných profesích. A domácí obyvatelé se na ně dívají svrchu a sebe pokládají za „vyvolené“. Proto jsou také tito chudí či migranti trnem v oku současné americké administrativy.
„Bezohlednost“ jako cesta k přežití?
Jednou z věcí, kterou Spojené státy vnímají odlišně od Evropy, je otázka sociální soudržnosti. Ta ale dostávala na frak i proto, že Američané na úkor státní pomoci lidem investovali do zbrojení. A Evropa jim možná v tomto připomíná Sovětský svaz a jeho satelity, v nichž například zdravotnictví bylo zadarmo. Ale zatímco Východ se díky investicím do „sociálního státu“ a zbrojení zhroutil, Amerika si musela vybrat zbrojení.
A jelikož nám dnes jde o udržení alespoň nějaké spolupráce se Spojenými státy, budeme se možná kvůli tomu muset stát „bezohlednými“. Protože když s námi Američané odmítnou být solidární v obranných záležitostech, nezbude nic jiného než vzít osud do vlastních rukou. A ukázat Spojeným státům, že nejsme druhý Sovětský svaz. Stanou se z nás možná „bezuzdní kapitalisté“, kteří budou demontovat sociální výdobytky. Třeba se ale v nás probudí svědomí a přijdeme na to, že větší vzájemná „individuální sounáležitost“ má také něco do sebe.
