Prezident Spojených států Joe Biden FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Klíčovou výzvou Evropy se stalo posílení obranné spolupráce, která bohužel až donedávna stála spíše na okraji zájmu. Vše změnily až současné válečné události na Ukrajině, jejichž důsledky pociťuje celá Evropa.
O důležitosti spolupráce evropských zemí v oblasti ochrany už nyní nikdo rozumný nepochybuje. Jelikož těsně za hranicí EU nyní probíhá jeden z největších konfliktů od skončení druhé světové války, bezpečnost je nyní konečně jednoznačnou prioritou.
Ambiciózní plán pro zbytek dekády
Už na konci března proto schválila Rada EU v reakci na ruskou agresi na Ukrajině tzv. Strategický kompas pro posílení bezpečnosti a obrany EU v příštím desetiletí, který navrhla Evropská komise. Tento dokument má vytyčit směr a cíle Evropské unie na poli obrany a bezpečnosti do roku 2030. Jedná se bezesporu o správný krok k posílení evropské bezpečnosti a je nepochybně dobře, že si EU začala v této oblasti klást ambicióznější cíle.
V prohlášení ke schválení Strategického kompasu se mimo jiné píše, že „EU musí být schopna chránit své občany a přispívat k mezinárodnímu míru a bezpečnosti. Je to mimořádně důležité zvláště dnes, kdy se v důsledku neodůvodněné a nevyprovokované ruské agrese vůči Ukrajině vrátila do Evropy válka a kdy jsme svědky významných geopolitických změn. Tento Strategický kompas posílí strategickou autonomii EU a její schopnost spolupracovat s partnery na ochraně jejích hodnot a zájmů.“
Znamená to tedy, že Evropa se musí v otázkách obrany konečně naučit jednat více samostatně a přestat se spoléhat na to, že ji budou ze všech problémů tahat Spojené státy americké, jako se to v minulosti stalo už mnohokrát.
Konkrétní kroky mají představovat např. vytvoření kapacity rychlého nasazení EU o síle až 5000 vojáků pro různé druhy krizí. Vedle toho má být EU v budoucnu připravena do 30 dnů nasadit 200 plně vybavených odborníků v rámci misí společné bezpečnostní a obranné politiky.
Mají také být např. prováděna pravidelná reálná cvičení v terénu, na pevnině a na moři. Zmíněno je také zlepšení vojenské mobility a posílení civilních i vojenských misí a operací, které jsou součástí společné bezpečnostní a obranné politiky.
Počítá se i se zaměřením na bezpečnostní spolupráci v oblasti analýzy zpravodajských informací a bojem s hybridními hrozbami a hrozbami v kyberprostoru. Strategický kompas neopomíjí ani další dvě důležité oblasti – moře a vesmír. Dle dokumentu je potřeba posílit i úlohu EU jakožto aktéra námořní bezpečnosti. Vypracovaná má být také kosmická strategie EU pro bezpečnost a obranu.
Obranná spolupráce v rámci EU se ale má projevovat i navenek, např. posílením vazeb s NATO a rozvojem partnerství s podobně smýšlejícími demokratickými zeměmi jako USA, Kanada, Norsko, Spojené království či Japonsko. Plánuje se rozvíjení individualizovaných partnerství jednak v nejbližším okolí EU, jmenovitě na západním Balkáně či ve východním a jižním sousedství i v dalších částech světa.
Trestuhodně nízké výdaje na obranu
Vnímám jako významný posun, že se objevila iniciativa s cílem prohloubit obrannou spolupráci uvnitř EU i navenek. Pro Evropu je nutné, aby se zbavila pověsti regionu, který je sice bohatý a ekonomicky silný, ale zároveň vojensky bezvýznamný do té míry, že Evropa stále musí spoléhat na pomoc USA. Jedná se o dlouhodobý problém.
Někdejší belgický ministr zahraničí Mark Eyskens popsal celkovou vojenskou slabost Evropy ve svém legendárním výroku z roku 1991, kdy v reakci na evropskou odezvu na první válku v Zálivu velmi nelichotivě nazval Evropu „ekonomickým obrem, politickým trpaslíkem a vojenským červem“. To se musí změnit.
Bylo by samozřejmě naivní myslet si, že vše zařídí Evropská komise. Záležet bude především na přístupu samotných států. Většina evropských zemí má nedostatečné výdaje na obranu, za což Evropa pravidelně sklízí z druhé strany Atlantiku velmi ostrou kritiku. Problém s nedostatečnými výdaji na obranu má bohužel i Česko, které podle údajů z roku 2020 dává na obranu pouhé 1 % svého HDP, což je jen polovina toho, co je požadováno po členských zemích NATO.
Země blíž Rusku zvyšovaly výdaje na obranu
Po roce 2014, kdy Rusko anektovalo ukrajinský Krym, se objevily některé povzbudivé tendence, kdy evropské země jako Estonsko, Litva a Lotyško nebo Polsko či Rumunsko začaly významně zvyšovat výdaje na obranu. Šlo ale především o státy nacházející se v blízkosti Ruska. Celková čísla za EU se však dlouho neměnila, protože jiné státy vzdálenější Rusku bohužel i nadále žily ve falešném pocitu bezpečí a výdaje dokonce naopak snižovaly.
Celkové výdaje všech evropských zemí na obranu v poměru k HDP tak zůstávaly zhruba stejné a držely se na úrovni kolem 1,3 % HDP. Až v roce 2020 stouply na 1,6 %, což je stále méně než ona 2 % požadovaná NATO, jehož součástí je i drtivá většina zemí EU a k němuž se snad v dohledné době budou moci připojit i Finsko a Švédsko.
Ostatně i ve zprávě k vydání Strategického kompasu je správně zmíněný závazek členských zemí podstatně zvýšit své výdaje na obranu. Nad 2 % HDP dávají z členských zemí EU podle dat Eurostatu z roku 2020 jen Řecko (2,6 % HDP), Estonsko a Lotyšsko (2,5 % HDP), Rumunsko (2,4 % HDP) a Litva (2,3 % HDP).
Cíle vytyčené EU v rámci Strategického kompasu jsou určitě krokem správným směrem. Věřím ale, že zmíněné navržené kroky budou znamenat pouze začátek. Evropské státy musejí určitě jít ještě mnohem dál. V sázce je jednak bezpečnost Evropy, ale také její postavení ve světě. Pokud chce být Evropa významným a respektovaným světovým hráčem, neobejde se bez vlastní silné společné obrany a opravdu se nemůže donekonečna spoléhat na vojenskou pomoc USA.
Autorem je europoslanec za KDU-ČSL.
