Ve starověkém Římě se svobodní občané ochotně vzdali volebního práva výměnou za „chléb a hry“. Každý svobodný člověk zdarma dostal denní dávku mouky a často i oleje pro celou svou rodinu. Samozřejmě ne otroci, ale svobodní občané měli víceméně komunismus. K tomu se každý druhý den konala v Římě nějaká atrakce pro davy. A tak se Římanům nechtělo ani pracovat, ani válčit – a to byl začátek jejich konce.

Hlavním úkolem člověka totiž je opatřit si živobytí a rozmnožit se (ne nutně biologicky). V okamžiku, kdy ale na tyto dva cíle rezignuje většina populace, tak je konec. Všeobecný blahobyt čili okamžik, kdy většina populace přestane trpět hlady, má zvláštní, ale přesto univerzální dopad na lidskou psychiku. Lidé jako by ztratí zdravý rozum a přeorientují své priority na maximalizaci požitku – slasti – a s tím jde i ztráta zájmu o vzájemnou spolupráci – egocentrimus a babylonský efekt čili zmatení jazyků. Když každý sleduje své vlastní momentální tužby, tak i ti nejbližší lidé si přestávají rozumět. Společnost se atomizuje a drobí. Rozpadají se státy i rodiny. S tím zákonitě jde propad porodnosti pod nezbytně nutné číslo dvě děti na ženu, což je opět začátek konce, byť paradoxně s plným břichem.

V tomto stavu nebyl jen starověký Řím, ale je i dnes Evropa 21. století. Bible by o nás řekla, že naším bohem je břicho. Děda Freud by řekl, že princip slasti kraluje nad principem reality. Ať tak nebo onak, z historie neznáme žádnou societu, která by útoku blahobytu dokázala vzdorovat déle než 200 let. Porevoluční generace ještě chtěla podnikat, ale jejich děti už chtějí jen hrát počítačové hry. Nechtějí studovat, nechtějí pracovat, nechtějí sportovat, ani ta sexuální revoluce není, co bývala.

V tomto líném světě se volá po jednoduchých řešeních. Rodiče se hádají o dítě? Tak ho rozřízneme a bude střídavá výchova. Lidé chtějí utrácet? Tak jim dáme spotřebitelské úvěry. Lidé se nezajímají o politiku? Tak budou mít císaře nebo tyrana. Koneckonců asi ne náhodou i v Římě přišla éra císařů právě po období demokracie.

Za požitky se platí

Primitivní barbaři vůči modernímu římskému impériu zdánlivě neměli šanci, ale stejný pocit máme my, když nám islám vyhlásil válku. Ale Řím nepodlehl barbarům, Řím podlehl blahobytu. Jestliže islám kritizuje evropský styl života, má v mnohém pravdu. Ano, mít za cíl příjemné prožitky není špatný cíl, ale nesmí se třískat s realitou. Mohu si užívat večeře v restauraci, ale napřed si na ni musím vydělat. Mohu si užívat sexu, ale je třeba, aby to bylo s manželkou.

Výdaje na jednoho vězně jsou 40 000 Kč měsíčně a přitom nemáme prostředky na hospice a modernizaci léčeben dlouhodobě nemocných pro naše staré rodiče. Uvědomuje si vůbec moje generace, která dneska točí klikou politiky, že my už to máme taky za pár, že jak si to dnes nastavíme, tak budeme za pár let umírat? Ano, najdou se politici, kteří bojují za olympijské hry v Praze, ale marně pátrám v paměti, kdo z našich vrcholných politiků bojoval za hospice? Tak vidíte – moje generace bude zřejmě umírat na kladině s medicinbalem na hrudi. Může nám být útěchou, že přitom nebudeme muset zpívat: „Vstavaj strana narodnaja…“ Bohatě stačí skandovat „Ať žije lidské právo na eutanazii!“

Koníčkem každé vlády je stavění, občas i bourání pilířů důchodové reformy. Zdravý rozum by řekl: Mohu si užívat zaslouženého důchodu ve stáří, ale napřed musím mít děti. Jediným skutečným pilířem spokojeného stáří jsou totiž tři, čtyři dobře vychované děti. Místo toho se stavějí lehce zbouratelné pilíře a zároveň se neustále zvyšuje věk odchodu do důchodu, čímž se jinými slovy důchod fakticky ruší. Říci „na důchod máte nárok v 95 letech“ je totiž stejné, jako říci „důchody se ruší“. Takže stejně dojde na staré pravidlo: Máš děti, máš důchod. Nemáš děti, jdeš žebrotou. Dost možná už nadešel čas oprášit rakousko-uherský termín pro důchod – „invalidita z důvodu věku“.

Islám vyhlásil Evropě svatou válku a Evropa vyhlásila svatou válku zdravému rozumu.

Chápejte – válku s islámem vyhrát můžeme, ale nikdy nevyhrajeme válku se zdravým rozumem.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Jeroným Klimeš
Jeroným Klimeš
český psycholog
Další články autora