Ukrajinská demonstrace proti Putinovi (Praha, 27. 2. 2022) FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
KOMENTÁŘ / V noci na svatodušní svátky provedlo Rusko největší úder na Kyjev za celou dobu své plnohodnotné válečné agrese vůči Ukrajině. Nasadilo kolosální potenciál, který by sám o sobě stačil k vážnému zničení jakéhokoli evropského města. Dokonce i pouhý výčet ohromuje.
Hlavní úder byl veden proti Kyjevu, avšak utrpěla i další města v okolí, například Bila Cerkva, jíž se dostalo té „cti“, že na ni Rusové vyslali zlopověstný „Orešnik“. Lidé, kteří tento úder přežili, svorně svědčí: jednalo se o mimořádný, zcela bezprecedentní útok, poprvé o takové intenzitě a za zapojení takového množství zbraní. Úder byl takové síly, že dokonce i v kyjevském metru opadávala omítka. Přitom hloubka zapuštění stanice „Lukjanivska“ je dokonce o celých 16 metrů větší než u obecně uváděné „nejhlubší evropské stanice“ Náměstí Míru v Praze.
Zasaženo bylo i mnoho vědeckých a kulturních institucí, jakož i budov v historickém centru města. Mimo jiné dominikánský klášter, Černobylské muzeum, filharmonie, Kyjevská opera, ústavy Akademie věd či hudební akademie. Někde byla vytlučena okna – jako ve Filosofickém nebo Historickém Ústavu, jinde byla přímým zásahem zničena celá budova, což potkalo Černobylské muzeum. V dominikánském klášteře, kde sídlí Institut sv. Tomáše Akvinského otevřený široké veřejnosti, byly vytlučeny vitráže. Zahynuli 4 lidé, více než 100 jich bylo zraněno. Všechno byli civilisté.
Často se to prezentuje jako odveta zа údery Ukrajiny proti Rusku. Jenže Ukrajina metodicky a s chirurgickou přesností likviduje ruský ropný a plynárenský průmysl, stejně jako ruskou zbrojní výrobu. Nabízí se tedy otázka: na co útočili Rusové?
Úder záměrně mířil na historické centrum ukrajinského hlavního města Kyjeva. Českému čtenáři to mohu přiblížit analogií. Je to stejné, jako kdyby tlaková vlna vytloukla okna na Václaváku, přímý zásah zničil obchodní centrum na Andělu, na stanici metra „Náměstí Míru“ začala v důsledku explozí opadávat omítka. Útoky by zničily budovy a vytloukly okna v Jilské a Kaprově ulici, poškozeno bylo Národní muzeum, kouř z požárů by zahalil Pražský hrad. A to vše za předpokladu, že většina útočících nepřátelských objektů by byla sestřelena.
Ruští propagandisté to ospravedlňují jako odvetný úder za údajný útok na kolej ve městě Starobilsk, kde prý zahynuli studenti, o nichž se v Rusku hovoří jako o „dětech“. Čtenář, který neovládá ruštinu ani ukrajinštinu, se v této válce stává snadnou obětí propagandy. Nedostatek informací je citelně znát. Bez ohledu na to, co přesně se ve Starobilsku odehrálo, je nutné mít na paměti několik základních rámcových souvislostí, které zcela mění jakoukoli interpretaci:
1) Starobilsk je ukrajinské město okupované Ruskem od roku 2022. Pro srovnání lze čtenáře vyzvat, aby se pokusili dohledat válečné ničení v ruském městě Sudža, které krátce držely Ozbrojené síly Ukrajiny. Upozorňuji, že Starobilsk nepatřil ani k tzv. Doněcké ani Luhanské lidové republice, nýbrž byl centrem ukrajinské Luhanské oblasti.
2) Ruská informační kampaň byla navíc spuštěna 22. května, a již v noci z 23. na 24. května došlo k takzvanému „aktu odplaty“. Příprava takto masivního raketového ostřelování přitom vyžaduje zhruba deset dní. To znamená, že plánování probíhalo již přibližně od 14. května, tedy v reakci na útok ukrajinských dronů na Moskevskou oblast. Cílem podobných dezinformačních narativů je vyvolat šok, nenávist a prudkou emociální reakci, a tím zcela paralyzovat kritické myšlení.
3) Během čtyř let války to bylo Rusko, které pravidelně útočilo na civilní objekty, včetně mateřských, základních a středních škol, univerzit, nemocnic a porodnic. Počet těchto úderů již dávno překročil stovky.
4) Odpovědnost a vinu za všechny oběti války nese vždy agresor. Obzvláště to platí za situace nevyprovokované, svévolné agrese, kterou Rusko rozpoutalo proti Ukrajině. Jelikož Ukrajina v žádném případě neohrožovala reálnou bezpečnost Ruska (spíše jeho agresivní imperiální ambice), Rusko je odpovědné za každou oběť, každou škodu a destrukci, ať už k ní došlo v ukrajinském Lvově, nebo v ruském Permu.
Tuto poslední tezi lze podpořit citací výroku vůdce ruské opozice Garryho Kasparova, jenž prohlásil doslova: Žádný příčetný historik nikdy neřešil otázku, proč Spojenci bombardovali Německo nebo Japonsko. Tak už to totiž chodí: bombardujete Coventry – v odvetu dostanete Drážďany. Začnete Pearl Harborem – vše skončí Hirošimou. Ukrajina má plné právo přenášet válku na území nepřítele všemi dostupnými silami.
Je načase přestat hledat falešný „morální ekvivalent“ tam, kde není a být nemůže. Rusko vědomě, systémově a cíleně ničí ukrajinská města, a to i těžkou balistikou. Putinův gang bezpečnost vlastního obyvatelstva vůbec nezajímá. Ukrajina naopak dělá vše pro to, aby minimalizovala civilní ztráty – například údery na továrny jsou vedeny v noci, nikoli ve dne, kdy tam pracují lidé. Přesnost ukrajinských úderů nemá v historii téměř obdoby.
Vše, co přichází ze strany Ruska, je podle všech parametrů absolutní zlo. A to, jakými metodami se oběť agrese brání a zachraňuje, nepodléhá diskusi, proto je načase téma oprávněnosti ukrajinských úderů jednou provždy uzavřít. Ukrajina vede tuto válku bezprecedentně ušlechtile, vezmeme-li v úvahu rozsah neštěstí, které jí bylo způsobeno. Naším jediným úkolem je přibližovat vítězství Ukrajiny a úplnou porážku agresora.
Válka zdaleka neskončila. Každý den čteme o dalším devítiměsíčním dítěti, kterému bombardování utrhlo nožičku. Zabité či zraněné děti, které přišly o končetiny, sluch či zrak, se již dávno staly statistikou. Mezitím evropské vlády „přitvrzují vůči uprchlíkům z Ukrajiny“ a široké masy projevují „únavu z Ukrajiny“. Tato nuda a únava stále více připomíná diváky v římském amfiteátru, kteří se dožadují chleba a her, krve gladiátorů a křesťanských mučedníků – neboť všední zábava už tyto znuděné a frustrované měšťáky nedokáže vytrhnout z letargie.
Čeká Evropu osud Říma? Jsme připraveni na nový temný věk? Probudí se Západ?
Tato otázka není ani zdaleka vyřešena. Máme mnoho hrdinů, kteří stále stojí za Ukrajinou – s vědomím, že nejde o otázku výhod či kšeftu, a dokonce ani ne tolik o hodnoty, jako v prvé řadě o přežití nás, Evropy, Západu a Česka v nejbližší budoucnosti. Nikdo nepopírá, že pravidla mají být pro všechny stejná, morální a spravedlivá – protest však vyvstává v okamžiku, kdy se objevuje neskrývaná xenofobie a nenávist vůči konkrétnímu národu, který je již beztak obětí genocidní agrese.
Nikdo nepopírá, že se v rámci jakékoli lidské populace najdou bídáci a podvodníci – stejně jako jsou všude i lidé ušlechtilí. Mír však nastane teprve tehdy, až od vás útočník dá ruce pryč, nikoli tehdy, když se útočníkovi podvolíte.
To se nyní bytostně týká i Česka a jeho vztahu k Ukrajině a ukrajinským uprchlíkům. Kdo už nechce podporovat válku, kdo má rád kulturu a mír – a zde se vraťme na samotný začátek, ten má vždy příležitost podpořit vědu a kulturu. Mimo jiné formou finančních příspěvků na zničená muzea, kostely či školy.
Cožpak právě toto nebyla odjakživa vlastnost a mise, kterou na sebe brali otcové zakladatelé Československa, respektive České republiky?
