Ilustrační foto FOTO: Rada ministrů Republiky Krym / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: Rada ministrů Republiky Krym / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
KOMENTÁŘ / V posledních dnech v médiích rezonovalo volání italského ministra zahraničních věcí Antonia Tajaniho o vytvoření evropské kombinované armády. I když jeho výrok může nyní, v čase nestability, ozbrojených konfliktů a zvýšených bezpečnostních hrozeb působit jako státnický krok, realitou je, že je to spíše „prázdný výkřik do tmy“.
Antonio Tajani totiž za prvé volá po něčem, na čem se členské státy EU dlouhodobě nejsou schopny politicky dohodnout (společná armáda EU), a za druhé uvádí, že její role by byla v „peacekeepingu a prevenci konfliktů“, tedy v nástrojích, kterými EU již nyní disponuje, avšak není schopná využít jejich potenciál. Je tedy otázka, po čem vlastně italský ministr volá. Z jeho slov vyplývá, že nepřichází s něčím novým, co by spolupráci EU v oblasti obrany posunulo vpřed, ačkoli současné bezpečnostní prostředí je bezprecedentně vyhrocené.
Výzvy k vytvoření evropské armády se objevují opakovaně, vždy po nějaké významné krizi či bezpečnostní hrozbě. V roce 2017 v reakci na zvýšenou agresivitu a asertivitu Ruska v bezpečnostních otázkách, stejně tak v reakci na tlak tehdejšího amerického prezidenta Donalda Trumpa ohledně vojenské role USA v Evropě a tlak na ostatní členské státy NATO na zvýšení výdajů na obranu, předseda Evropské komise Jean-Claude Junker uvedl, že tyto skutečnosti přinášejí „nový impuls ve snaze o posílení role EU v obranné politice“, a dále, že „výzva, kterou dnes vyslovuji, není pouze ve prospěch obranné Evropy – je to výzva na obranu Evropy“. V roce 2018 francouzský prezident Emmanuel Macron hovořil o nezbytnosti vytvořit „opravdovou evropskou armádu“, dále v září 2021 po nekoordinovaném a chaotickém stahování z Afghánistánu, kdy EU nebyla schopná společné akce, představitelé EU opět hovořili o nezbytnosti vzít si z aktuálního vývoje ponaučení a nutnosti pracovat na zřízení evropské armády. Bohužel se však zdá, že EU se stále točí v začarovaném kruhu.
EU o společné armádě diskutuje od svého vzniku
Četné diskuse na půdě EU ohledně nutnosti posunout se směrem k vytvoření armády EU se objevují opakovaně a počátky této dikuse v podstatě sahají až k samotným základům vzniku unie v 50. letech minulého století (tzv. Plevenův plán). Nicméně z právního hlediska její konkrétní obrysy nabraly směr s vytvořením Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) Smlouvou o Evropské unii v roce 1993, v jejímž rámci byla následně Lisabonskou smlouvou v roce 2009 zřízena Společná bezpečnostní a obranná politika (SBOP), která umožnila EU nasazovat civilní a vojenské mise.
Na tento rámec navázalo přijetí řady konkrétních instrumentů k posílení vojenské akceschopnosti EU včetně rozvoje obranného průmyslu, podpory obranného výzkumu a vývoje, a to včetně souvisejícího legislativního rámce a stanovení pravidel transparentní soutěže. V roce 2023 měla EU po celém světě ve 21 misích společné bezpečnostní a obranné politiky rozmístěno zhruba 4000 vojenských a civilních expertů, kteří se (dle specifik mise) věnovali prevenci konfliktů, peacekeepingu, posílení mezinárodní bezpečnosti a vlády práva, krizovému řízení, odzbrojovacím operacím, vojenskému výcviku a asistenci, ale i humanitárním a postkonfliktním stabilizačním úkolům.
Bohužel konkrétní přijaté nástroje zatím nedosáhly svého potenciálu, a to zejména z důvodu politické neochoty členských států EU dále je rozvíjet, tj. zejména věnovat potřebné finanční částky na rozvoj, nasazení a udržení daných schopností, neochoty domluvit se napříč EU ohledně jejich efektivního využití a způsobu vedení a řízení, ale i zajištění jejich politického prosazení na domácí půdě. Po čase proto upadají v zapomnění, některé jsou nahrazovány jinými instrumenty, ale ani ty stále nenaplňují deklarované strategické ambice EU.
Například již roku 1999 bylo přijato rozhodnutí o nutnosti vybudovat jednotky rychlé reakce EU za účelem zvýšení připravenosti EU reagovat na bezprostřední hrozby. Od roku 2007 má EU za tímto účelem připravené jednotky bojového uskupení, tzv. EU Battle Groups, které však dosud nebyly nasazeny. Jedná se o mnohonárodní vojenské jednotky čítající cca 1500 osob, kdy jejich operační nasazení podléhá jednomyslnému rozhodnutí Rady EU. Tyto jednotky jsou předurčeny k nasazení právě v rámci toho, po čem italský ministr nyní volá, což je prevence konfliktů, stabilizace, humanitární intervence a záchranné operace, krizové řízení a peacekeeping.
EU nesoutěží s NATO, ale potřebuje politické odhodlání
Od roku 2022 unie opět pracuje na vytvoření schopnosti rychlé reakce EU (EU Rapid Deployment Capacity) v reakci na krizové situace mimo území EU. Jedná se o modulární nástroj v rozsahu 5000 osob schopný nasadit pozemní, letecké i námořní komponenty, a to i do nepřátelského prostředí. Tyto nové kapacity by měly být schopné nasazení již v příštím roce a počítá se s tím, že budou primárně spočívat na významně modifikovaných bojových uskupeních EU a předem určených vojenských schopnostech sil členských států EU. Bojová uskupení EU se tady stanou integrální součástí širšího rámce konceptu schopnosti rychlé reakce EU. Je zajímavé, že sama EU zdůrazňuje, že tyto schopnosti nemají soutěžit s jednotkami NATO, že jejich cílem není působit jako kolektivní obrana území členských států EU, ale působit globálně v reakci na nejrůznější hrozby vně EU ve snaze o přispění k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti.
V praxi tedy úsilí EU o vytvoření společné armády často vyústí v přijetí konkrétního nástroje EU ke zvýšení evropské obranyschopnosti a zvýšení role EU jako hráče na globální úrovni, ale po čase se tento nástroj ukáže jako nedostačující a je přijat jiný, často i obdobný. Příčiny neúspěchu zůstávají stále stejné, členským státům EU chybí plné politické odhodlání k užší integraci a vůle věnovat dostatečné zdroje (finanční, personální atd.). Ursula von der Leyenová například roku 2021 v této souvislosti uvedla, že „to, co nás dosud brzdilo, není jen nedostatek kapacit – je to nedostatek politické vůle“. I proto je tato skutečnost komentátory reflektována v tom smyslu, že není potřeba „politického bloku neochotných“. A zřejmě i proto státy jako Švédsko a Finsko, dlouhodobí členové EU, v roce 2022, v momentě reálného ohrožení ze strany Ruské federace, začaly rychle usilovat o vstup do již dobře fungujících struktur Severoatlantické aliance.
Je samozřejmě dobré a v reakci na stále se stupňující bezpečnostní hrozbu ze strany Ruska i nezbytné usilovat o společnou armádu EU, neboť v jednotě je síla, ale k tomuto cíli je nezbytné činit realistické kroky. V aktuální bezpečnostní situaci prázdná politická gesta již nestačí. Po nedávném vyjádření německého ministra obrany Pistoriuse ohledně reálné hrozby, že Rusko může za 5–8 let zaútočit na některý ze členských států NATO, jako občan EU čekám na vyjádření politických představitelů, jak se k této hrozbě staví. Protože například útok na členské státy NATO v Pobaltí by byl nejenom útokem na členské státy NATO, ale i na členské státy EU. Nesmíme zapomínat na to, že tyto mezinárodní organizace mají 22 společných členských států. Proto je namístě se ptát, jak se EU připravuje na tyto scénáře? Zazněla v této souvislosti nějaká státnická slova ze strany EU a jejích členských států?
Proč členské státy EU vlastně potřebují společnou armádu?
Kromě případného budování nových kapacit je také dobré zaměřit se na využití potenciálu stávajících nástrojů, které rozhodně nejsou špatné a zejména již poskytují důležitý základ pro zvýšení interoperability vojenských jednotek jednotlivých členských států EU. Užší spolupráce ve stávajících nástrojích totiž může reálně vést k ustavení funkční společné armády, až to členské státy EU skutečně uznají za vhodné či potřebné. Jako výborný příklad v této souvislosti například slouží historicky „první vojenské cvičení EU“, které v říjnu loňského roku EU uskutečnila.
Pokud tedy svým vyjádřením italský ministr chtěl otevřít seriózní debatu k tomuto tématu, pak nezačal opravdu nejšťastněji. Nicméně tato debata je dnes více než potřebná, neboť je třeba se ptát: „Chceme a potřebujeme jako členové EU společnou evropskou armádu?“ Pokud ano, je nezbytné začít důsledně pracovat na politické stránce této věci. Je nezbytné vysvětlovat občanům EU, proč ji členské státy EU potřebují, jaká by byla její role a náplň a jaké postupné kroky EU činí a bude činit k uskutečnění tohoto cíle. Jelikož je společná bezpečnostní a obranná politika založena na mezivládním přístupu, jsou to tedy členské státy EU, od kterých musí vyjít iniciativa v této souvislosti. Na druhou stranu, protichůdná vyjádření představitelů EU k této věci také nepomáhají. Jak například rozumět vyjádření Josepa Borella, vysokého představitele EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku, který v březnu 2022 v souvislosti s oznámením o přijetí výše uvedené schopnosti rychlé reakce EU (EU RDC) uvedl: „Nechceme vytvořit evropskou armádu. Nejde o vytvoření evropské armády. Evropské armády zůstanou zachovány, každý členský stát bude mít svou vlastní vojenskou armádu.“
Takováto vyjádření se po dekádě volání po ustavení společné evropské armády ze strany EU, navíc v době, kdy došlo k plné invazi ruských jednotek na Ukrajinu, a tudíž k bezprecedentní agresi na evropské půdě, jeví diplomaticky řečeno jako nepochopitelná. Vytvoření evropské armády by tedy zejména představovalo nutnost všech členských států EU společnou měrou pocítit nutnost vytvoření takového institutu a učinění příslušného politického rozhodnutí.
Autorka působí v Ústavu mezinárodních vztahů.
