Neslaně nemastně dopadlo maďarské referendum o kvótách na přerozdělování imigrantů, což nikdo nečekal. Všichni pozorovatelé totiž předpokládali, že premiér Viktor Orbán uspěje se svým návrhem, aby o výši kvót rozhodovala Budapešť a ne Brusel. A kvůli tomu referendum neuspělo.

K urnám totiž nepřišli stoupenci ultranacionalistické strany Jobbik, kteří by jinak nadšeně hlasovali pro návrh. Stranické špičky se bály, že volební účast bude nízká, proto doporučily voličům zůstat doma. Také nepřišli někteří příznivci Orbánovy vlády, kteří výsledek považovali za předem daný. Další orbánovci jsou rozčarováni skandály strany Fidesz, proto ji nepodpořili. Tím zřejmě vláda přišla o rozhodující hlasy. Toto nejsou dohady, ale výsledky prvních průzkumů, které byly zveřejněny v pondělí. Takže vláda i opozice mohou říkat, že neprohrály. Bude to pravda stejně jako tvrzení, že nevyhrály.

Jenomže o čem vlastně Maďaři hlasovali? O kvótách, které byly přijaty ministry zahraničních věcí Evropské unie loni v září. Ale jenom přijaty, naplnění se nikdy nedočkaly a už se to nikdy nepovede. Tehdy šlo o přerozdělení 106 tisíc lidí z Řecka a Itálie mezi ostatní členské země unie, ale za loňský rok se podle eurokomisaře pro migraci Avramose Avramopoulose podařilo přerozdělit pouze 259 a dodnes necelých šest tisíc imigrantů.

Pokud by se pokračovalo tímto tempem, rozdělovali bychom si jenom loňské imigranty ještě několik desítek let. Už jen na tomto jediném údaji je vidět, že „hříšníky“ jsou všechny státy unie – snad kromě Německa. Tomu se říká krach a naprostý neúspěch. Takže se nabízejí dva důvody k rekapitulaci všeho, co se za uplynulý rok stalo.

Na začátku byla masivní imigrační vlna, kdy Evropu zaplavily statisíce lidí z Blízkého východu a Afriky. Vznikla tak naprosto nečekaná a nepředvídatelná situace, na kterou evropští lídři reagovali různě, většinou však zmateně. Dosud nikdo nic podobného nezažil, proto ani nebylo možné se z něčeho poučit a mezi současnými evropskými politiky se nenašel nikdo, kdo by vymyslel nové, originální řešení. Rozdělení masy imigrantů do členských zemí unie podle jejich velikosti a ekonomické výkonnosti bylo jedním z návrhů, které přijala za své většina z nich. Problém byl ale v tom, že některé státy to odmítly. Proti byly hlavně členové Visegrádské skupiny, tedy Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko.

Reakce byly spíše emotivní než rozumné: křik a hádky napříč kontinentem, mezinárodní žaloby a vyhrožování. Maďarsko a Slovensko podaly na unii mezinárodní žalobu, která dodnes není vyřízena. Korunu tehdejší hysterii nasadil předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, který zemím střední a východní Evropy vyhrožoval zkrácením dotací, pokud nepřijmou stanovený počet imigrantů. „Měli bychom se ptát, zda je možné zastavit poskytování evropských fondů prostřednictvím rozpočtu EU, když některý členský stát není schopný plnit své závazky,“ řekl Juncker loni v listopadu. Kdo si to dnes ještě pamatuje? A letos v lednu vypsala budapešťská vláda referendum. Poté následovalo ticho, zapomnění a ústup. Zájem o kvóty vzbudilo opět až nedělní maďarské hlasování.

Během onoho roku se v oblasti imigrace stalo několik důležitých věcí: Počet nově příchozích imigrantů se meziročně snížil o dvě třetiny na zhruba 400 tisíc za rok a „balkánská cesta“ je neprodyšně uzavřena, čímž vzrůstá počet lidí, kteří uvízli v Řecku a Itálii, tedy právě v oněch zemích, kterým měly kvóty ulehčit. Byla uzavřena dohoda o migraci s Tureckem, jejíž další osud je ale velmi nejasný kvůli vnitropolitickému vývoji na Bosporu. Takže se dá říci, že došlo k jistému zklidnění, ale nikdo neví, jak bude situace vypadat za několik měsíců.

Dnes jsou tedy pro politiky větším problémem samotné kvóty než masivní přistěhovalecká vlna. Nefungují, ale jsou platné. Nikdo je nechce dodržovat a také nedodržuje a hlasy volající po jejich zrušení už nejsou brány jako extremistické výkřiky, jako tomu bylo před rokem. Komisař Avramopoulos sice tvrdí, že členské země začnou kvóty uplatňovat a bude po problému, nikdo ho ale neposlouchá, natož aby bral jeho slova vážně. Události posledního roku to jasně ukazují.

Německá kancléřka Angela Merkelová sice trvá na stabilním řešení situace, ale do toho evidentně přerozdělování imigrantů nepatří. Přiznává proto, že v oblasti migrace „by ráda vrátila čas o něco zpátky“ (neříká ale, kam až by ho chtěla vrátit) a že „… se udělalo mnoho chyb, hodně z nich i na německé straně“. Když tedy český ministr vnitra Milan Chovanec po nedávných jednáních se svým německým kolegou Thomasem de Maizièrem prohlásil, že Česko kvóty nadále odmítá, nevzbudil jeho výrok žádnou reakci. Chovanec dokonce mohl o vnímání českého postoje Berlínem říci: „Já si myslím, že ho (Německo) chápe. My jsme jasně znovu vysvětlili, že nebudeme držet na svém území lidi, kteří tam být nechtějí.“

Francie a země Beneluxu se dnes soustředí hlavně na boj s islámským terorismem, který je pro ně naprostou prioritou, a kvóty proto nijak neřeší.

Rakouští politici se vyjadřují opatrně, ale i oni připouštějí revizi dosavadního stavu. Ministr zahraničí Sebastian Kurz například v neděli k otázce migrace řekl, že „… v Evropě je mnoho zemí, které nejsou šťastné ze současného postupu unie“ a že některé středoevropské země, například Německo, je nutí k politice, která se jim nelíbí. Rakouský premiér Christian Kern sice trvá na zachování kvót, ale nevidí způsob, jak je prosadit. Proto se jimi nehodlá zabývat a chce se soustředit na konkrétní cíle: posílení vnější hranice unie, pomoc v krizových oblastech a uzavření dohod se severoafrickými státy, přes které přichází velká část imigrantů.

To jsou ostatně nové akcenty politiky EU, potvrzené minulý měsíc na setkání 27 členských zemí v Bratislavě, což byl vlastně summit bez Británie. Je to i postoj zemí Visegrádu, které chtějí „flexibilní solidaritu“, tedy dobrovolné přijímání imigrantů na základě vlastního výběru toho kterého hostitelského státu. Podle zpravodajství velmi dobře informovaných seriózních médií je konkrétní náplň této „flexibilní solidarity“ předmětem vážných debat v Berlíně i ve Vídni. To zní nadějně.

O měnícím se postoji ke kvótám svědčí nejlépe následující výroky jednoho z jejich největších zastánců: „Rozdělení (imigrantů) je závazné. O.K., kvóty nejsou to, co jsme si přáli, ale už se stalo… Solidarita musí být pociťována a musí vycházet ze srdce.“ A dále k návrhu Visegrádu, zmíněném v předchozím odstavci: „Evropská komise tu není od toho, aby členské státy rozdělovala, ale aby budovala mosty.“ Žádné odsouzení, žádné odmítnutí, naopak ochota jednat. Ano, tato slova pronesl minulý měsíc Jean-Claude Juncker. Tentýž člověk, který chtěl před necelým rokem za stejné myšlenky škrtat rebelům dotace. Tomu se dá říkat obrat o 180 stupňů.

Maďarsko je tak jedinou zemí, která bere kvóty v současné podobě naprosto vážně, zabývá se jimi a investuje miliony do referenda. To je ironie osudu.

Jaroslav Lenert
Autor je publicista.