Prague Pride v sobotu opět prošel hlavním městem. Průvod homosexuálů a dalších sexuálů se jako obvykle stal předmětem veřejné diskuse. Pro jedny je legitimní oslavou odlišného sexuálního zaměření, pro jiné nevkusnou přehlídkou nenormálnosti. Každý má svou pravdu a nikdy si navzájem neporozumí. Proto je úplně zbytečné označovat Prague Pride za snahu o získání respektu pro menšinu.
Respekt si totiž nelze získat tím, že se jako muž převléknete třeba za Sněhurku a několik hodin se producírujete Prahou za tónů hlasité hudby. Pak si lze těžko představit, že by se lidé, kteří nejsou úplnými fanoušky homosexuality, měli zamyslet nad tím, že by taková „pohádková bytost“ měla třeba vychovávat dítě.
Přístup pořadatelů akce je v tomto zvláštní a nelze se divit, že i mnoho homosexuálů proti takovéto akci protestuje nebo ji alespoň nepodporuje. Nechtějí totiž vypadat jako exhibicionisté, pro které je nejdůležitější zviditelnit sama sebe a vůbec ne bojovat za otázku rozdělující společnost.
Právě mediální viditelnost prapodivných existencí, které se staly jakýmsi symbolem Prague Pride, je velkým problémem celé akce. Dá se to lehce přirovnat k průvodu fotbalových fanoušků, jehož radikálnost se počítá podle nejagresivnějších členů davu. Jak jednou uvidíte průvod sparťanů, slávistů nebo baníkovců, v jehož čele bude stát několik uřvaných, podnapilých a nevychovaných chuligánů, už navždy budete mít jasný obrázek o tom, co to znamená „fandit“ danému klubu.
Stejně tak se skeptici dívají na duhový pochod Prahou, který na jeden den v roce vyvolá emoce a notnou dávku oboustranné hysterie. Extremismus totiž nikdy nebyl a nebude dobrým řešením, pokud chcete diskutovat o jakémkoliv problému.