Existovali husité? Svatý Jane Huse, oroduj za nás!

Pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze

Jako každoročně si dnes připomínáme (a občas i slavíme) státní svátek nazvaný Den upálení mistra Jana Husa. Pro většinu Čechů je to další volný den nějak související s tzv. husitstvím, které znají ze školy. A poněvadž se Husem a husity všemožně zaklínali a zaklínají i nadutí komunisté a sveřepí nacionalisté, nezřídka se nad tímto svátkem ohrnuje nos.

České dějepisectví i žurnalistika se hemží husity radikálními a umírněnými, občas ještě i husitskou revolucí. Proto může být pro mnohé Čechy překvapením, že husité vlastně neexistovali. Ono uctívané pojmenování „husité“ bylo totiž především nadávkou, kterou papežské dokumenty počínaje Martinem V. častovaly následovníky „arcikacíře Husa“.

Jan Hus nebyl bojovníkem proti církvi a Němcům, ba ani lidovým buřičem a předchůdcem komunistů, v Praze a Českém království nevypukla jakási „husitská revoluce“, kterou by snad s využitím dobové křesťanské hantýrky iniciovaly vykořisťované lidové vrstvy vedené nenávistí ke stávajícím pořádkům a establishmentu.

V Českém království se dal do pohybu proces, jenž byl především výrazem rostoucího sebevědomí českých politických, náboženských a intelektuálních elit. V karlovských časech totiž kulminoval český mesianismus, ono přesvědčení, že Češi jakožto politický národ jsou Nový Izrael předurčený k zvláštní úloze v dějinách spásy, jinak též k obnově křesťanského Západu. Vždyť za Karla IV. se Praha stala hlavním městem Svaté říše římské, této středověké univerzální a nadnárodní konfederace, navíc zde byla založena první zaalpská univerzita, významné intelektuální ohnisko přitahující studenty ze všech koutů Evropy.

Banner Nová Orientace

Zdejší elity považovaly České království za „nejkřesťanštější“ (regnum christianissimum) a český politický národ za „svatosvatý“ (sacrosancta natio bohemica). Toto české sebevědomí se na přelomu 14. a 15. století protnulo se všeobjímající církevně-politickou krizí Západu. Od roku 1378 stáli v čele římské církve dva papežové, v roce 1409 k nim přibyl ještě třetí. V rozvalu byla též Svatá říše římská, jejíž nominální hlavou byl římský (a český) král Václav IV. Jenže toho sbor kurfiřtů roku 1400 sesadil, což ovšem tento syn Karla IV. neuznal. Evropa čili Západ byla skandálně rozervána, heslem církevně-politických a intelektuálních elit byla církevní reforma. Také ovšem sílilo přesvědčení, že dějiny spásy vstoupily do své poslední fáze a nastává eschatologický zápas mezi následovníky Krista a Antikristem.

V tomto kontextu je třeba vidět i české reformní hnutí, jehož významnou osobností byl teolog, kněz a kazatel Jan Hus, někdejší děkan artistické (filozofické) fakulty a rektor pražské univerzity, břitký kazatel v Betlémské kapli, stejně jako autor latinských a českých teologických traktátů, pastoračních pojednání a církevně-politických pamfletů.

Jan Hus odjížděl roku 1414 na koncil do Kostnice nikoliv jako rebel hájící nějakou českou národní kauzu, nýbrž jako teolog připravený k disputaci o církevní reformě. Jenže česká varianta reformy církve byla koncilem odmítnuta a Hus skončil 6. července 1415 na kacířské hranici. Což je vlastně paradoxní, poněvadž například Jean Gerson, pařížský teolog, jeden z vůdců koncilu a Husův odpůrce, zastával obdobné teologické názory. Kostnický koncil (1414–1418), který z pohledu papežů nakonec sám propadl „bludu konciliarismu“, se potřeboval projevit jako věroučná autorita a kacířský proces s Husem k tomu byl vhodným prostředkem.

Upálení Jana Husa a následně 30. května 1416 i Jeronýma Pražského bylo českými elitami považováno za urážku Čechů a Českého království, za útok na jejich nezpochybnitelnou křesťanskou pravověrnost a prestiž. Zároveň bylo interpretováno jako znamení, že skrze mučednickou smrt těchto dvou českých světců se započal finální zápas s Antikristem a jeho služebníky. Už 6. července 1416, rok po Husově smrti, slavili čeští reformisté ve svých chrámech svátek sv. Jana Husa jako Kristova mučedníka.

V Praze byl již roku 1414 zaveden liturgický utrakvismus, tj. přijímání svátosti Večeře Páně pod obojí způsobou, jako výraz poslušnosti ke Kristu a symbol obnovené praxe prvotní církve. V roce 1417 vyhlásila pražská univerzita s odkazem na Krista utrakvismus za závaznou křesťanskou praxi.

Roku 1418 se v Praze konalo první shromáždění utrakvistických kněží a začala se rodit česká utrakvistická církev, která se považovala za autentickou část církve katolické, tj. univerzální, odmítala však hegemonii římského biskupa. Události akcelerují po smrti krále Václava IV. v roce 1419: společnost se ocitla uprostřed eschatologického chvění a očekávala, že Kristus sestoupí na zem k Poslednímu soudu. A to se mělo stát v Praze, jak o tom kázal například Jan Želivský… Anebo roku 1420 v Táboře, což bylo město-útočiště pojmenované nikoliv podle volnočasového táboření, nýbrž podle biblické hory Tabor (Thabor) v Galileji. K prolomení nebes tehdy sice nedošlo, ovšem pražský arcibiskup Konrád z Vechty přestoupil roku 1421 k utrakvismu a začal světit utrakvistické kněze v tzv. apoštolské posloupnosti.

To už však zuřily „husitské války“, které byly souběžně občanskou válkou, obranou před zahraniční intervencí v podobě křížových výprav i českým výbojem. Čechy, ale též zbytek Koruny české a sousední země, zažívaly obrovské zpustošení… A toho se dopouštěla vojska pražská, táborská, orebitská i sirotčí, stejně jako i vojska křižácká, v nichž bojovali nejen všelijací Němci, ale též příslušníci mnoha jiných evropských národů od Francie až po Uhry. Základní dilema znělo: Stojím na straně Krista, nebo Antikrista? A jak mohu být spasen/zachráněn? Památková péče tehdy ještě neexistovala, neboť začala vznikat teprve v 19. století z ducha romantismu, pozdní pláč nad „kulturními ztrátami“ je tudíž naprosto nesmyslný. Pravdou však je, že válka kříže a kalichu, těchto dvou rovnocenných znamení Kristovy oběti, měla na obou stranách nekřesťanské projevy…

Výsledkem válečného a intelektuálního klání byla basilejská kompaktáta vyhlášená roku 1436, jimiž římská církev uznala, že i reformní církev česká je platnou součástí jediné Kristovy církve. V Čechách (a na Moravě) se konstituovala autonomní česká utrakvistická církev, v jejímž čele stanul Jan Rokycana jako volený arcibiskup pražský. Kromě toho fungovala i táborská církev, kterou ovšem roku 1452 zlikvidoval utrakvista a zemský správce Jiří z Poděbrad. V roce 1457 sice vznikla Jednota bratrská, ta však zůstala počtem členů církví marginální, byť velmi vitální. Památnou událostí byl pak Kutnohorský mír z roku 1485, na jehož základě si každý obyvatel Českého království – od poddaného sedláka přes měšťana, šlechtice, kněze a třeba až po panovníka – mohl svobodně zvolit, zdali chce být „Čechem“ nebo „Římanem“, tj. utrakvistou či katolíkem.

V Čechách tvořili čeští utrakvisté výraznou většinu, a to i po mohutném rozmachu evropských reformací v 16. století. Utrakvisté čili kališníci tak po dvě staletí významně určovali církevně-politickou atmosféru raně novověkého českého státu, a sice až do bělohorské porážky v roce 1620.

Česká utrakvistická církev nebyla spolkem barbarů – teologicky se stále napájela z tradice západní církve a nadále provozovala i pražskou univerzitu. Její liturgie byla česko-latinská, důraz kladla na zmíněný liturgický utrakvismus, ale též na přijímání dětí, neboť i nemluvňata měla po křtu podíl na svátosti Večeře Páně. Pro její chrámy vznikalo kvalitní sakrální umění a zněly v nich skvělý liturgický zpěv a hudba (Franusův kancionál!). Čeští utrakvisté ctili všechny světce církevního kalendáře, k nimž ovšem připojili sv. Jana Husa, sv. Jeronýma Pražského a další české mučedníky pro pravdu „o kalichu Páně“, kterým zřizovali oltáře.

Nadto šlo o církevní společenství, které nebylo etnicky ryze české, poněvadž se k němu připojovali křesťanští nonkonformisté i z jiných národů, ať už Němci z českých zemí nebo odjinud z Říše, Poláci a Uhři…, čeští utrakvisté navázali kontakty s církví řeckou a arménskou. Není bez zajímavosti, že předním teologem a diplomatem českých reformistů byl Angličan Peter Payne zvaný Engliš, původně tíhnoucí k Táboru, nakonec však věrný utrakvistickému arcibiskupu Rokycanovi. Z utrakvistů 16. století připomeňme osobnosti jako právníka a básníka Viktorina Kornela ze Všehrd, profesora řečtiny Matouše Collina z Chotěřiny, astronoma Tadeáše Hájka z Hájku nebo matematika Marka Bydžovského z Florentina.

Ano, pojem „husité“ je nadávka, čeští reformisté si tak neříkali… Ovšem pohoršovat se nad Janem Husem a tzv. husitstvím prostě není namístě, vždyť jejich dědictvím je mnohovrstevnatě bohatý proud české reformace a též poněkud vytěsněná tradice české utrakvistické církve. Kdo někdy viděl oltářní obraz se sv. Vojtěchem a sv. Janem Husem z Vliněvsi u Mělníka, namalovaný po roce 1510, tomu není třeba něco sáhodlouze vysvětlovat…

V roce 1910 byla českými národovci odhalena na pražském Vítkově deska upomínající na emblematickou „husitskou bitvu“ z roku 1420. Mimo jiné se zde píše: „Tehdáž byly strany dvě, Evropa a my. A ta Evropa byla bledá, zsinalá a černý prapor s rudým kalichem vlál jí nad hlavou…“ Evropa a my? To je bohužel velké nepochopení české reformace! Provinční fangličkářství a nacionalistické blábolení jdou zcela proti duchu této tradice, neboť český mesianismus, ona zvláštní sebereflexe české výjimečnosti z časů tzv. husitství, neznamenal postoj ve stylu „Češi jsou nejlepší a ostatní ať si trhnou nohou“… Jeho hodnotovým ukotvením byla naopak zvýšená česká odpovědnost za celek, kterým bylo tehdejší křesťanstvo, Evropa a Západ.

České elity pozdního středověku totiž rozhodně nerozvíjely ono podivné fňukání o malém národě manipulovaném Evropou, jemuž by ostatně ani nerozuměly. Naopak se chovaly jako komunita předurčená k velkému úkolu: být sebevědomý lídr evropských národů. I na to zkusme myslet během dnešního svátku mučednické smrti sv. Jana Husa, který nám jasně připomíná, že náš český národní příběh je neoddělitelnou součástí dějin Evropy a Západu.

Svatý Jane Huse, oroduj za nás!

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner