Celá společnost již od počátku lockdownu netrpělivě vyhlíží návrat do normálu. Vysvobození ze situace, kterou si před minulým jarem dokázal pouze málokdo představit, měla přinést vakcína. Naočkování většiny populace mělo věci vrátit do předpandemického stavu. Ale i přesto, že jsme se vakcíny dočkali, není návrat do normálu zdaleka jistý. Někteří z nás se totiž rozhodli očkování bojkotovat a vakcínu navzdory názoru odborné veřejnosti odmítnout.

Reakce části populace by nás však neměla překvapovat. Jakékoli informace či dezinformace se v dnešní době díky moderním technologiím a schopnostem internetu šíří mnohem snáze a rychleji. Silnou stránkou vakcíny má být neprůstřelnost faktů a pozitiva, která ji provázejí. Ta se však musí nejprve dostat k lidem, a v tom státy selhávají. Můžeme se však ptát, koho nebo co má vakcína chránit? Lidi, nebo systém?

Odpovědí by měly být jednoznačně lidské životy. Lidé se mohou chránit, pokud se nechají očkovat. Ne každý však ze zdravotních či jiných osobních důvodů může. Společenskou imunitu už jistě všichni známe. Naprostá většina států k ní má však stále daleko a namísto zlepšení situace je mohou kvůli novým mutacím viru čekat další omezení a restrikce.

Nemůže si každý o (ne)naočkování rozhodovat sám?

Argumentem tzv. anti-vaxxerů často je, že si mohou sami rozhodovat o tom, jaké látky do svého těla „vloží“. Širokoplošné očkování dle nich omezuje osobní svobodu. Tak tomu ale není. Zapomínají totiž na to, že svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda jiného. Svým rozhodnutím nenaočkovat se totiž ohrožují zdraví jiných.

Ani to by však nebyl takový problém, kdyby byli nuceni za své rozhodnutí nést následky, pokud by si museli platit svou zdravotní péči v případě, že dostanou covid. Mnoho z nich by si pak své rozhodnutí pravděpodobně rozmyslelo. Tak tomu však kvůli našemu systému zdravotní péče není.

Tuzemský zdravotní systém je v současnosti nastaven tak, že nárok na péči má skoro každý. Takové nastavení je v pořádku, ale měl by mu být přizpůsoben i systém očkování. Ten by měl být nastaven tak, aby poplatníci nemuseli nést finanční břemeno způsobené těmi, kteří se nenechají naočkovat. Řešení je prosté: zavedení povinného očkování. Bohužel je politicky neprůchozí a předseda vlády jej již vyloučil.

Alternativou pak je zachování statusu quo, ve kterém bude společnost i nadále hradit zdravotní služby nezodpovědným jedincům, či státní rozhodnutí neproplácet služby těm, kteří se očkovat nenechají. To je však ještě více politicky nepřípustné, jelikož by tak stát ročně nechal na covid zemřít tisíce lidí.

Jak tedy situaci vyřešit?

Pokud problém tkví v systému a jediným způsobem, jak problém odstranit a zároveň systém zachovat je politicky nepřístupný, nabízí se otázka, jak se se situací potýkat? Problémem je systém, který zaručuje zdravotní péči všem, bez ohledu na to, jaké preventivní kroky podnikají. Řešení se pak nabízí v podobě soukromého systému pojištění. Je pravděpodobné, že pokud by se rozvázaly ruce zdravotním pojišťovnám, dostali bychom se do situace, kdy by tržní mechanismy dokázaly donutit lidi k zodpovědnějšímu chování tím, že kvůli své nezodpovědnosti platili vyšší sazby. Pojišťovny by měly mít právo samy určovat cenu zákroků, které hradí. V tomto případě bychom vzájemnou konkurencí a bojem o pojištěnce dospěli k situaci, jež by lépe odrážela aktuální potřeby lidí.

Avšak ani toto řešení se pravděpodobně nepovede prosadit. I nadále se tak budeme ocitat v nynější situaci, kdy systém netrestá lidi za bezohledné chování. Pokud máme všichni mít stejné právo na péči, neměli bychom zároveň mít právo na volbu chovat se nezodpovědně. Systém by měl být nastaven tak, aby odrážel potřeby většiny populace. To by se stalo buď zavedením povinného očkování, či deregulací trhu s pojištěním. Bez změny však lidé ani nadále nebudou muset za své chování nést následky. To je jednak nespravedlivé, ale také nebezpečné. Bez proočkované populace je totiž příchod dalších mutací ještě pravděpodobnější. A ty by mohly vrátit do tvrdého lockdownu celou společnost.