Prosvětlená místnost s výhledy do okolních polí, čerstvá káva a utlumený hluk pobíhajících dětí o patro níže. Malíř a zpěvák Rudolf Brančovský pozval redakci deníku FORUM 24 do svého ateliéru na Vysočině, kde vznikají veselé a chytré obrazy, zachycující, jak sám Rudolf popisuje, momenty ze života. Hlavními aktéry jsou většinou zvířata. Mezi jeho díly tak najdete pána a paní prasátkovou na kávě nebo třeba udivené kočky. Malíř sedí na dvou židlích, zároveň je totiž frontmanem kapely Poletíme?, která letos poprvé pořádá komorní koncerty s menším aranžmá. Jak se tyto dva umělecké směry prolínají i proč Jan Hus v Rudolfově podání ukazuje na Bibli se dozvíte v následujícím textu.

Rudolf Brančovský je na pódiu jako ryba ve vodě. Jakožto hlasitý bavič a zpěvák se po něm pohybuje s naprostou přirozeností. U sebe doma, v ateliéru mezi akrylovými barvami však působí klidně a tiše. „Jsem extrovert a rád se předvádím. Část mé osobnosti je však introvertní,“ říká. Jazyk, kterým píše texty k písním má dvě roviny. Na první poslech se může zdát, že jde jen o veselé písničky k ohni. „Jakmile se zaposloucháte, zjistíte, že naše nejslavnější písně v sobě nesou nějakou tragédii. Myslím si, že když těžké téma uchopíte veseleji, dodáte mu lehkost a lidé ho pak lépe stráví,“ uvažuje.

Už jako malý zjistil, že umí bavit lidi. Humor tak používá i k tomu, aby odvedl pozornost a na určitá témata lépe upozornil. „Lidé se na našich koncertech odreagují, ale naše hudba se jich umí i dotknout.“ Právě v takových chvílích se utvrzuje v tom, že by měl pokračovat dál. Ostatně kapelu založil už v roce 2007 a smysl proč stále vystupovat mu dávají právě její posluchači.

Nově začal dokonce nahrávat vlastní podcast s názvem Barevný svět Rudolfa Brančovského. Prvním hostem byl Vojtěch Konečný, houslista kapely Poletíme?. V dalších dílech chystá rozhovory například s architektem Danielem Vávrou nebo jeho svojí maminkou, ilustrátorkou Vlastou Švejdovou.

Momenty v čase

Malba a hudba jsou pro něj dvěma oddělenými světy, které se střetávají přímo v něm samotném. Písně se tematicky točí kolem lásky, přírody, ale i Boha. Tvorbu dělí na dvě oblasti – abstraktní, které vyjadřují nějaký estetický záměr a obrazy s mikro příběhy. „Mám rád momenty. Představte si album fotografií zachycující život různých bytostí, to jsou moje obrazy,“ popisuje Rudolf. Hudba jej doprovází i při malbě. „V současnosti poslouchám převážně Bacha a Mozarta. Naplňuje mě to klidem, a navíc jsou ve skladbách většiny nástroje, na něž hrát neumím, takže nepřemýšlím o tom, jak je to zahrané.“

Kromě hudby je pro něj při tvorbě zásadní soustředění. Vzhledem k tomu, že má ateliér u sebe doma, kde neustále pobíhají tři děti, je poněkud náročnější najít chvilku klidu. „Jakmile jsou dole všichni spokojení, můžu se přesunout sem nahoru a využít té vzduchové bubliny, kterou se snažím co nejvíc nasát a obrátit ji v moment tvorby.“

Rudolfova maminka Vlasta Švejdová je jednou z nejznámějších českých ilustrátorek. Podobně, jako to u dětí v uměleckých rodinách bývá, i Rudolf měl dříve touhu se vůči její tvorbě vymezovat. „Dnes s maminkou zažíváme navracení se k sobě. Vždy mi naznačovala, co se jí líbí a co ne a musím uznat, že se její rady pokaždé potvrdily.“ Na podzim měli dokonce společnou prodejní výstavu.

Dětská duše

I když na první pohled mohou jeho obrazy působit až dětsky, jsou určené dospělým. „Dospělým s dětskou duší,“ usmívá se malíř. Jedním z jeho posledních projektů na zakázku byl obraz Jana Husa do Husitského muzea v Táboře. Husité jej zajímali už v dětství, a tak první návrh na obraz obsahoval motivy husitské války. „Velmi mě překvapilo, že v muzeu chtěli zachytit spíše duchovní rovinu.“ Ve finále je na obraze Jan Hus ukazující do Bible a křičící: „Halo lidi, tady v Bibli je to jinak!“ I sem se propisuje Rudolfův smysl pro humor.

Pro tvorbu kromě akrylových barev využívá i plátkové zlato. „Tato technika se využívá po staletí. Nejprve na povrch nanesete lepidlo, na nějž přiťukáváte jemný plátek zlata nebo jiného kovu, který je tak jemný, že jej můžete vdechnout,“ vysvětluje. Podobně pozlacené objekty najdete například v kostelích. Mezi další techniky, jež začal využívat je malba akvarelem. „Jednou jsem si s sebou na dovolenou vzal barvičky a hrozně mě to bavilo,“ vzpomíná. Z akvarelových kolekcí vznikají dokonce i trička s jeho motivy.

Hendmejdmjůzik

Během rozhovoru jsme se plynule přesunuli zpět ke kapele. Poslední album Hvězdy těžký to maj, vydali téměř před dvěma lety. Poletíme? je specifické i nastavením fungování kapely, která se odvíjí od jednoho člověka. Rudolf je frontman a zároveň i textař a skladatel. Jeho pozice se na posledním albu začala proměňovat a vypadá, že to tak bude i do budoucna. „Učím se, abych nezpíval všechny písně, takže mikrofon někdy předám našemu houslistovi či trumpetistovi. Koncert je pak taky zajímavější,“ uvažuje.

V posledních téměř dvaceti letech, co kapela funguje, se muzikantský svět značně proměnil. Kromě hudby musí být kapela aktivní na sociálních sítích, stejně tak jako Rudolf z pozice malíře. Další významná proměnná přišla před třemi lety s nástupem umělé inteligence, která začala vytvářet vizuální i audio tvorbu. Poletíme? na tento fenomén reagovalo videoklipem k písni Hendmejdmjůzik. „Slibujeme tím, že hudbu budeme stále tvořit po svém a zůstáváme lidští,“ tvrdí Rudolf. Videoklip k písni vyprodukovala umělá inteligence. Jít proti AI je podle Rudolfa zbytečné. „Populární kultura bude díky ní dokonalým produktem, protože bude postrádat lidskou chybovost.“ Na druhou stranu už teď pozoruje návrat k řemeslu, jelikož lidem podle něj vadí přehnaná dokonalost.

Dále čtěte

Sklo a světlo. Nová budova ostravské radnice jako symbol otevřenosti

Městský obvod Slezská Ostrava na začátku ledna oznámil vítěze architektonické soutěže na přístavbu k historické novorenesanční radnici na Těšínské ulici.

Jarní turné bude oproti jejich tradičním koncertům mnohem menší. „Nazvali jsme ho Poletíme? Komorně. Hrajeme v menším počtu, program je složený z pomalejších a lyrických písní, které jsou v jazzovější úpravě. Hned jak se oteplí, vyrazíme hrát v plné osmičlenné sestavě,“ dodává.