Ilustrační foto FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
Vracel jsem se domů, nesl tašku s nákupem a na rohu jsme se minuli a pozdravili s jedním chlapíkem tady z Bubenče, co se známe třeba třicet let. Stěžoval si nedávno, že má nějaké psychické problémy. Pak jsem šel a nejednou se mi zezadu někdo pokusil vzít tu tašku z ruky. Vytrhl jsem mu ji, naštěstí mi došlo, že to může být ten člověk, tak jsem nic neudělal a jen přísně řekl: „Nesmíš na mě sahat!“ Tykáme si léta. On odvětil: „Já ti jen chtěl pomoct s taškou,“ a pokusil se mne jednou rukou obejmout kolem ramen. „Nesahat,“ řekl jsem přísně a kulhal směrem k domovu. Něco mrmlal, šel za mnou, tak jsem řekl: „Nechci si povídat, fakt jsi mě na**al,“ a on mě nechal být.
V souvislosti s tou historkou jsem si zase vybavil, kolik lidí, kteří si se mnou letos chtěli udělat selfíčko, se přitom chtělo objímat kolem ramen. Koukal jsem pak pracovně na Okamurův facebook a oni mu to dělají jeho fanoušci také. Jedno vřelé objetí za druhým. Jsem veřejně známá osoba třicet let, tolik let mě lidé na ulici oslovují. Ale že by na mě (a na další veřejně známé lidi) sahali, to přišlo až s uvolněním koronavirových lockdownů v létě 2020 a jev sílí. Dara Rolincová už měla někdy předevčírem stalkera doma. Lidé ztrácejí pudové bariéry, jako je kontaktní vzdálenost, a překračují je. Přestávají totiž rozlišovat mezi vulgárně slabomyslným a (imaginárně, leč emočně prožívaným) až intimně blízkým mezilidským kontaktem s lidmi na fejzbůčku a kontakty v RL, v realitě.
Jak to máme nastavené od přírody
Člověk má v mysli kolem sebe jakési okruhy, straty, do kterých pouští druhé dle jejich různé vztahové blízkosti. Nejblíže je intimní zóna, u městských lidí (u lidí žijících na venkově je to až dvojnásobek – na venkově je více prostoru a menší koncentrace lidí) do 45 centimetrů. Užší – těsný – intimní prostor je od povrchu – dotyku – do patnácti centimetrů, je vyhrazen pro ochranu, péči a erotiku. Do širšího (15–45 centimetrů) mají přístup jen partneři, děti a rodiče a nejbližší přátelé. Neoprávněný vstup do cizího intimního prostoru může spustit agresivní obrannou reakci osahávaného, a tak je zvykem, když se tak stane náhodou, se za takový vstup omluvit.
Teprve za hranicí intimního prostoru, od 45 centimetrů, začíná osobní prostor. Užší osobní prostor (45–90 centimetrů) smí být narušen jen blízkými přáteli a příbuznými a běžná komunikace se známými či ve společnosti má vzdálenost 90–120 centimetrů. Ale platí to pro městské lidi zvyklé na tlačenice, u lidí z venkova jsou ty vzdálenosti až dvojnásobné. To jsou biologické danosti vyššího primáta homo sapiens, jsou pudově dané. Komunikace přes síť však je jev, na který žádné pudy nemáme. A nehorázně vysoká míra familiárnosti na netu, tykačky, vulgarismy a nevyžádané rady jsou na fejzbůčcích naprosto běžné.
Na netu lidé někdy ještě chápou
Mám facebookový účet nastavený tak, že mé posty mohou komentovat jen lidé, které mám v přátelích. Ale všechny mé posty jsou veřejné. Užívám počítač od roku 1985 a vím, že existuje tlačítku PrtScr – proto cokoliv dáte na sociální síť, je zveřejněno, ať už se vám to líbí, nebo ne. Bez ohledu na to, jestli je to jen „pro přátele“, nebo zda jde o post veřejný. Takže si kdokoliv může můj post nasdílet a diskutovat o něm se svou sociální bublinou.
A velmi podobná historka se mi opakuje už snad posté. Napíšu post, který končí nějakou otázkou – třeba „je to vůbec možný?“. Po chvíli mi přes Messenger (ten mám nastavený tak, aby mi mohl napsat kdokoliv kromě blokovaných) někdo úplně neznámý napíše dlouhý rozbor toho, jak věc vidí on. A na konci je napsáno: „Škoda, že nemůžu na tu otázku odpovědět.“ Odpovím šablonou: „Odporujete si, vždyť mi právě na tu otázku odpovídáte.“ A ten neznámý napíše: „Ale já bych se chtěl zapojit do diskuse.“ I na to mám šablonu: „Pokud Vás zaujal můj post, můžete si jej nasdílet na svoji FB zeď a diskutovat o něm se svou sociální bublinou. Zdraví jxd.“
Ten poslední, se kterým jsem tohle kolečko absolvoval, odpověděl rozpačitým „ale to jsem nemyslel“ a přestal prudit. Jak byl v klidu, někde v teple, doma a v bezpečí, tak alespoň trochu vnímal meze. A prostě si netroufl mi napsat „vůbec mě neznáte, nevíte, kdo jsem, nikdy jsme se neviděli, ale já chci psát svoje postřehy na vaši facebookovou zeď“. Jak nejsou ve stresu, ale v klidu a pohodlí, ještě jakžtakž vnímají, že chtějí nehoráznost, že takový požadavek je až extrémně neslušný, a nedovolí si to napsat natvrdo. Je to trapné jim samotným. Pak se ale potkáme v realitě…
Krutý reálný svět
Když k nějakému podobnému „setkání“, jako bylo „setkání“ takového člověka s mým postem, co by mi k němu chtěl psát na mou zeď svoje moudra, dojde v realitě? To je reálný okamžik, stres, vzrušení – a zbytky zábran jdou k šípku. Obvykle to začíná tím, že se mě někdo slušně a zdvořile zeptá, jestli si se mnou může udělat selfíčko. Myslím si – bez ohledu na to, že mne to dost otravuje – že přistoupí-li ke mně někdo v dobrém, neměl bych ho odbýt. Tak svolím. To si už ovšem – jak je z toho setkání celý nervózní a neorientuje se – žadatel vyloží jako souhlas, že patřím do jeho sociální bubliny, a začne si chtít potřásat rukou. A celkem bez ohledu na to, jestli si ji s ním podám, jak najde mobil, tak se mě snaží na focení protektorsky obejmout jednou rukou.
Když takového člověka napomenu – ať už přitom, jak si chce pumpovat rukama, nebo když mě chce objímat – a ohradím se, je vidět univerzální první reakci: nechápe. Nedokáže si srovnat v hlavě, že jak mne doma už léta čte nebo sleduje, tak i když mě teď vidí na vlastní oči zblízka a já se k němu chovám přátelsky, tak to neznamená, že jsme kamarádi, neznamená to, že si s ním chci potřásat rukou, a zcela jistě to neznamená, že mne může objímat. Po tom prvním nepochopení přichází standardní strachová reakce – útěk či útok, případně verbální útok při útěku. Mizí a nadává mi. Je z pseudokomunikace anonymních účtů na netu tak zpitomělý, že přestal vnímat základní pudové bariéry.
Bude hůř!
Fejzbukání – trávení času nesmyslným plácáním rivalizačních nesmyslů s anonymními účty, machránkování na úplně cizí lidi a všesíťová tykačka – bude sílit. Lidé (čím hloupější, tím více) nahrazují touto aktivitou koukání na televizi, hovory s přítomnými lidmi ze své sociální bubliny a v podstatě jakoukoliv smysluplnou zábavu. A jak bude tento trend dále bourat pudové komunikační normy a vnímání osobního prostoru člověka, bude čím dál častější nějaké nedorozumění. Kdyby mi při mé historce s magorem nedošlo, že se mi tu tašku pokouší zezadu vzít místní blázen, a ne zloděj, tak jsem netrhl rukou s taškou dopředu, ale udeřil loktem dozadu. A možná mu ublížil. A ještě pravděpodobnější je, že až řeknu dostatečně podroušenému neznámému žadateli o selfíčko, že na mne přitom nesmí sahat, tak po mně skočí.
A protože jsem fotky s objímajícími fanoušky nalezl u všech politiků, na jejichž FB účty jsem se díval, ještě mnohem víc hrozí, že nějakého osahávače špatně vyhodnotí něčí ochranka a sundá ho. Případně – naopak – už politici a jiné vhodné „terče“ nakonec tak přivyknou osahávání od neznámých lidí, že jednou takto přátelsky obejme politika atentátník, ale ochranka jej kvůli všeobecnému zapomnění komunikačních bariér nedokáže včas rozlišit. A politik přijde o život. Fenomén non-face-to-face komunikace s neznámými a nekonkrétními lidmi zásadně naboural komunikační stereotypy a otevřel dveře vlezlosti a dotěrnosti.
Řešení je jediné – a netýká se jen veřejně známých osob. Lidé by prostě tuto pokleslou normu komunikace neměli akceptovat ani v realitě, ani na sítích. V realitě slušně, ale zcela nekompromisně podobné familiárnosti odmítat. A na sítích především uzavřít svou zeď, aby na ni nemohli čmárat trollové a ruské boty, a kohokoliv, kdo se na té síti začne chovat nějak neslušně – třeba tykačkou – bez prodlení zablokovat. Pokud se podobný přístup nestane normou, zbude za pár desítek let z celé mezilidské sociální komunikace vytvářející civilizaci a kulturu změť neartikulovaných skřeků a vzájemného ošmatávání.
