Výtvarník Milan Perič nám zaslal satirickou glosu k případu odvolání Jiřího Fajta. Dělá si legraci z Fajtovy proslulé servility vůči Andreji Babišovi a Jaroslavu Faltýnkovi. Navrhuje mimo jiné založení nadace „AgroFajt“ pro podporu servilního vizuálního umění. 

V posledních dnech vyvolává silné emoce nejen v českém uměleckém prostoru, ale v celém známém kulturním světě, kauza odvolání generálního ředitele Národní galerie v Praze Jiřího Fajta z jeho funkce. Odstupující ministr kultury Staněk mu vyčítal špatné manažerské vedení státní příspěvkové organizace a konkrétně se pohoršoval nad tím, že Fajt sám sobě vyplatil odměnu něco málo přes milion korun. Nechápu, co mu na tom vadí, měl by naopak ocenit to, že si Fajt nepřipsal odměnu mnohem větší, již by si po právu zasloužil. Vždyť svou prací pro blaho českého umění, kterou dle svých slov vykonával často po nocích a ve svém volném čase, neotevřel světu pouze Národní galerii, ale stál také za pražskou výstavní premiérou do té doby málo známého umělce Jaroslava Faltýnka.

Ten byl spíše proslulý jako politik hnutí ANO a představitel Agrofertu než jako razantní expresivní malíř. Díky jasnozřivosti a velké dávce altruismu Fajtova kamaráda z dob kutnohorského působení, galeristy Jana Třeštíka, se v karlínské galerii Hauch uskutečnila velice úspěšná výstava a aukce Faltýnkových obrazů. Umělecké kvality výstavy byly navíc potvrzeny i kunsthistorikem Karlem Srpem, který prohlásil, že by byl politik Faltýnek neméně úspěšný v umění, pokud by se mu věnoval.

To by bylo jistě úžasné a svět by nám mohl zase závidět. Věřím tomu, co řekl Karel Srp a tím více oceňuji skromnou upřímnost Jaroslava Faltýnka, který prohlásil, cituji: „Ta loňská dražba vlastně vznikla tak, že ke mně do kanceláře přišel šéf Národní galerie Jiří Fajt a říká: Co to tu máte za mazanici? A já říkám: To je nějaký mazal z Hané. Tak slovo dalo slovo a udělali jsme sranda akci spojenou s charitativní dražbou…“

A bylo to, dobrá věc se podařila. Fajt prokázal, nejen svůj smysl pro srandu, ale nenapsal si ani tu nejmenší odměnu. Naopak ve snaze pomoci české kultuře domlouval s Faltýnkem a Babišem stavbu nové budovy Národní galerie poblíž nádraží Dejvice. Pak se ale ukázalo, že je tam nějaký problém s pozemky, a z této sranda akce sešlo. Následovala ještě sranda s aukcí ve Frankfurtu týkající se desky z dílny Vyšebrodského mistra, která by vyšla stát na pouhých šedesát milionů korun. (Deska s gotickým obrazem sporné hodnoty nebyla v Německu vydražena ani za 4 miliony korun, ale Fajt za ní chtěl dát ze státního rozpočtu 60 mil. – poznámka redakce).

Štve mě, že byl ministr kultury takový suchar a nechápal, že každá sranda něco stojí, a proto jsem rád, že odstoupil. Stát by nyní mohl opět přistoupit k výstavbě nové budovy Národní galerie, tentokrát třeba v řepkovém poli. Předpokládám, že by to ocenili i šéfové z Centre Pompidou, protože chromovou žluť s oblibou používali francouzští impresionisté a též Vincent van Gogh. Z následných kurátorských honorářů by mohl být založen obecně prospěšný spolek „AgroFajt“, který by podporoval nadějné umělce, a všem by se nám hezky spalo s vědomím, že je o budoucnost českého vizuálního umění dobře postaráno.

S pozdravem Umění zdar!

Milan Perič, umělec