Jaderná elektrárna Dukovany FOTO: Wikimedia Commons / public domain
FOTO: Wikimedia Commons / public domain
KOMENTÁŘ / Česká veřejná debata se přinejmenším počínaje eurovolbami ubírá naprosto zavádějícím směrem. Začíná v ní dominovat představa, že válka na Ukrajině a obecně zhoršující se bezpečnostní prostředí v Evropě údajně znamenají důvod „odmítnout grýndýl“ a zablokovat evropskou ekologickou transformaci. Ve skutečnosti ale bez vážně míněné ekologické transformace české ekonomiky žádné reálné nezávislosti na Rusku nedosáhneme.
Česko rozhodně není reálně nezávislé na Rusku, jestliže ve třetím roce ruské totální invaze na Ukrajinu odsud stále dováží většinu ropy i zemního plynu a jestliže v Bruselu lobbuje za výjimky na dovoz ruské oceli.
Cesta, jak se ze závislosti na Rusku dostat, je nikoliv náhodou také cestou, jak posunout ČR mezi opravdu vyspělé země, jejichž podniky produkují zboží s velkou mírou přidané hodnoty. Předpokládá značnou míru zhodnocení dovážených energetických surovin a materiálů, tak aby efektivita umožnila pracovat i se vstupy pořizovanými za vyšší ceny.
V současnosti snad existuje deklarovaný politický záměr, fakta však hovoří jiným jazykem. Vládní politici ujišťují voliče, že prý závislost na ruských dodávkách byla překonána. Ve skutečnosti ruský zemní plyn tvoří přes 60 % celkové spotřeby, podíl ruské ropy pak až 66 %. A výrobní podniky křičí, že se údajně neobejdou bez ruské oceli na výrobu tlustých plechů.
Kdyby české výrobní podniky ve větší míře nabízely špičkové průmyslové zboží obsazující segment trhu s omezenou konkurencí, cena by nebyla jediným faktorem jejich úspěšnosti. Pokud však nabízejí totéž, co mohou téměř stejně dobře nebo snad i zcela srovnatelně, avšak levněji vyrobit podniky sídlící v Rumunsku či Bulharsku, přes nárůst cen vstupů se lze přenést jen těžko.
Posloucháme stížnosti, že prý občané tím či oním jevem v české ekonomice trpí. Nemohou za to ovšem vždy jen sekundární dopady ruských sankcí, ale stejně často sledujeme dopady faktické kartelizace trhu s potravinami, případně projevy chamtivosti agrobaronů. Ani v jednom případě stát nezasahuje, jak je jeho povinností. Podobně potichu rezignoval na politiku regulace ceny elektřiny pro domácnosti, která i letos narostla.
Zmodernizovat ekonomiku tak, aby podniky více vydělávaly, lépe platily zaměstnancům a ti si mohli dovolit slušný životní standard i v epoše po skončení extenzivního ekonomického růstu, je cesta, kterou jsme v ČR vzdali dávno předtím, než jsme se k ní vůbec přiblížili.
„Spolehlivé“ jádro, které nic neřeší
Česko je v EU spolu s Francií hlavním proponentem jaderné energetiky. Léta opakovaný narativ tvrdí, že prý potřebujeme jaderné reaktory coby spolehlivý a stabilní zdroj, „protože co bychom dělali v době, kdy nesvítí slunce a nefouká, s obnovitelnými zdroji energie?“.
K tomu je namístě vyprávět ještě jiný příběh. V červenci loňského roku musely francouzské jaderné elektrárny omezit výrobu energie kvůli vysoké teplotě vody v řekách. Výkon elektráren Bugey a Saint Alban byl i navzdory rozvolněným předpisům pro chladicí vodu kvůli situaci na Rhôně snížen na polovinu.
Obdobná situace ovšem nastala už v létě roku 2022. Velmi pravděpodobně se brzy zopakuje. A není divu: jedná se o obecný, dobře předvídatelný problém, který se s dalšími změnami klimatu rozhodně nezlepší.
Sucha a vyšší teploty s vyšším odparem na mnoha místech glóbu povedou k nedostatku vody i pro mnohem zásadnější účely, než je chlazení masivních jaderných zařízení. Česká republika však na rozdíl od Francie leží na evropském rozvodí – což znamená, že většina našich vodních toků u nás také pramení a pochází ze srážek spadlých na českém území. Během relativně krátké doby můžeme čelit dokonce ještě horším problémům, než postihují francouzskou jadernou energetiku. Jak je asi „spolehlivý“ zdroj, u nějž v době, kdy po celé zemi jedou naplno klimatizace, je nezbytné snižovat výkon na polovinu?
Druhý problém s nekriticky preferovanou jadernou vizí spočívá v tom, že v době, kdy v ČR již vznikne nedostatek elektřiny, nebudou plánované jaderné zdroje ještě k dispozici. Zkušební provoz prvního nového dukovanského bloku je nyní plánován na rok 2036. Chybějící elektřina nám však hrozí už kolem roku 2030.
Umělé dilema české politiky
Pokud se snad domníváte, že otázka stojí „Buď se budeme bránit před Ruskem, nebo provedeme energetickou transformaci“, doporučuji zvážit možnost, že ve skutečnosti nám nezbývá než s velkou mírou vynalézavosti provést současně obojí naráz.
Odpojení od fosilní energetiky představuje základní krok k překonání závislosti na Rusku. Plán „vyzbrojíme se a budeme dál v klidu dovážet ruské suroviny“, na němž jsou závislí „pragmatičtí“ odpůrci evropských transformačních plánů, znamená ani po mnoha dekádách naprosto nepochopit, že pro Kreml funguje jako zbraň naprosto cokoliv.
Nebýt v dodávkách paliv a energií závislí na Rusku znamená, že bude-li chtít Moskva s Českem válčit, nestačí jí přes noc otočit kohoutky produktovodů a čekat, až se u nás všechno, včetně obranného úsilí, prakticky zastaví.
Nebýt závislí na několika málo vysoce centralizovaných zdrojích energie, jako nebohá Ukrajina, ale budovat decentralizovanou energetickou soustavu s mnoha různorodými zdroji znamená kromě jiného nabízet nepříteli málo lákavých a tučných cílů, které může napadnout s nadějí na rychlé vyřazení celé ekonomiky z provozu.
Evropské společnosti se nepotřebují vrátit do „průmyslového ráje 70. let“, který stále mentálně obývá tolik kapitánů naší energetiky a průmyslu. Odolnost EU vůči narůstajícím bezpečnostním hrozbám závisí na mnohem nápaditějších a kreativnějších řešeních, než jsou v současnosti v České republice v oběhu.
Neschopnost pracovat integrovaně ve prospěch zvyšování odolnosti země na celovládní úrovni, mezirezortně, s důrazem na reálné funkční propojení rezortů, znamená snad ještě fatálnější handicap než neschopnost Fialovy vlády postavit se čelem k problematice (dez)informační války Ruska, Číny a Íránu proti celému současnému Západu.
Abychom se ubránili trvajícímu ruskému destabilizačnímu tlaku, který může pokračovat celé dekády, potřebujeme také moderní obnovitelnou energetiku jako základnu výkonné, montovnu již nepřipomínající české ekonomiky.
