Někteří politici i novináři se po celé měsíce upínají na vysoce pravděpodobně falešné (slepé) cesty, jak donutit podnikatele a finančního investora Andreje Babiše platit většinu daní, konkrétně pak daně z úrokových výnosů z tzv. korunových dluhopisů, o nichž jste už u nás či v jiných médiích jistě slyšeli, přinejmenším v souvislosti právě s Babišem.

Možnost, že by Babiš začal daně platit sám, nevyšla, protože chtěl, aby spolu s ním museli začít platit daně i další investoři, kteří použili stejný trik. Ty lze přitom donutit snad jen zákonem. Babiš však „náhodou“ předložil návrh zákona v takovém termínu, že už nestihl být současnou sněmovnou projednán. Ale kdo ví, třeba po volbách opět návrh předloží. Do té doby však platit daně nehodlá.

Podle některých interpretací soudních rozhodnutí v obdobných případech Babišův podvod spočívá v tom, že na dluhopis naschvál rozdělený na miliardy kousíčků nepohlíží ve svých daňových přiznáních jako na dluhopis jediný.

Ředitel finanční správy Martin Janeček dosazený do své funkce právě Babišem však v médiích opakovaně nepřímo uvedl, že takový postup za podvod nepovažuje (přesněji řečeno uvedl, že jediným problémem u diskutovaných korunových dluhopisů využívaných některými firmami může být výše sjednané úrokové míry).

Někteří novináři i politici (např. z rozpočtového sněmovního výboru) tvrdí, že se Agrofert (potažmo Babiš) dopustil podvodu už jen tím, že si zvolil k dalšímu výraznému financování právě dluhopisy místo akcií. Ty si pak stejně koupil pouze Babiš (protože zřejmě nikomu jinému nebyly nabídnuty). Ten byl přitom jediným akcionářem Agrofertu a mohl tak prý k dalšímu financování své firmy bez problému zvolit vydání nových akcií. Takže prý jediný důvod, proč Agrofert pro Babiše nevydal akcie, nýbrž dluhopisy, mohl být daňový.

Jenže jednak je takový úmysl jen stěží prokazatelný a jednak za určitých předpokladů (které navíc mohly být splněny) pravděpodobně není ilegální (a snad ani morálně závadné), když si firma zvolí strukturu financování jen na základě daňové výhodnosti. V každém případě se Babiš může hájit, že měl (nebo ještě má) v plánu během oněch deseti let (po kterých je uměle rozdělený dluhopis splatný) k sobě do Agrofertu přibrat nějaké menšinové akcionáře, a proto již nechtěl posilovat svůj majetkový podíl a podobně.

Stejně tak jsou zřejmě na falešné stopě ti, kdo tvrdí, že Agrofert neprokázal, že peníze potřebuje. Jestliže je nepotřeboval, bylo by možné opět vyvodit, že k vydání dluhopisů došlo pouze pro daňové účely. Musíme však respektovat presumpci neviny. Firma má právo půjčovat si i peníze, které nepotřebuje, tedy pokud tím není záměrně ohrožen dlouhodobý chod podniku.

Pouze pokud bychom nějaké firmě prokázali, že peníze nepotřebovala, a přesto vydala svému majiteli místo akcií dluhopisy, mohli bychom ji, možná právem, napadnout, že se snaží spolu se svým majitelem krátit daně (tedy když vyloučíme jejich pouhé iracionální chování). Ale jak to chcete firmě prokázat? Zvláště tak velká firma, jako je Agrofert stojící v čele obrovského koncernu, si vždycky může třeba i dodatečně vymyslet projekt, o němž bude tvrdit, že nevyšel, ale měl být realizován.

Poslední tak trochu slepou uličkou v celém případu je ještě také zjišťování, kde vzal Babiš na nákup tak velkého dluhopisu peníze. Poté, co se jeho trik s umělým rozdělením jednoho velkého dluhopisu provalil, vzniklo podezření, že mu na jeho nákup půjčil peníze sám Agrofert. Tím by bylo prokázáno, že Agrofert peníze nepotřeboval. Babiš však nakonec své příjmy doložil. Zvláště kolem jeho daňově osvobozených příjmů sice právem vznikly pochyby o jejich legálnosti, jak jsme vás jako první informovali, ale se samotným případem korunových dluhopisů už to přímo nesouvisí. Babiš na ně zkrátka peníze měl.