Předseda britské populistické strany Reform UK Nigel Farage FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
KOMENTÁŘ / Nigel Farage působí jako takřka nesmrtelná postava britské politiky. Jednašedesátiletý poslanec a momentálně šéf strany Reform UK od opuštění konzervativců v roce 1992 založil hned několik politických uskupení, která zprvu dosáhla značných úspěchů, všechna do jednoho se však dříve či později rozložila. Sám Farage za sebou navíc vleče břemeno bojovníka za vystoupení z Evropské unie, se kterým je spokojeno stále méně Britů: podle posledního průzkumu společnosti YouGov považuje brexit za chybu 56 procent respondentů, zatímco počet jeho podporovatelů se propadl na pouhých 31 procent.
Přesto má dnes Farage poprvé za své dlouhé působení v britské politice nakročeno k funkci předsedy vlády a Reform UK slaví jeden úspěch za druhým. Strana, založená teprve v roce 2018, letos v květnu triumfovala v komunálních volbách, významně posílila v několika volbách doplňovacích, a především vystřelila v průzkumech na první příčku se značným náskokem před tradičními labouristy a konzervativci.
Několik šetření dokonce ukázalo, že Farageova strana směřuje k parlamentní většině – nebo by přinejmenším mohla získat tolik poslaneckých mandátů, aby se nová vláda neobešla bez koalice alespoň dvou uskupení, což Británie zažila od roku 1945 pouze jedinkrát. Jak si tento donedávna nikým nepředvídaný návrat na politické výsluní vysvětlit?
Nečekaný úspěch Reform UK
Ještě začátkem loňského roku se zdálo, že se Farage z britské politiky definitivně stahuje. Vedení Reform UK totiž přenechal širší veřejnosti takřka neznámému milionáři Richardu Ticeovi a médiím tvrdil, že se ve stranických barvách ani nezúčastní letních parlamentních voleb. Namísto toho se chtěl soustředit na to, aby pomohl k vítězství Donaldu Trumpovi ve volbách amerických.
Nakonec se ale nechal svými kolegy a příznivci přemluvit, naplno se zapojil do volební kampaně a s obdivuhodným nasazením dovedl Reform UK k nečekaně slušnému výsledku: strana, založená především na odporu vůči imigraci, získala více než 14 procent hlasů a podařilo se jí zvolit pět poslanců včetně samotného Farage.
Pět členů 650členné Dolní sněmovny může na první pohled působit bezvýznamně, jde ovšem o důsledek britského většinového systému, ve kterém získává poslanecký mandát v každém obvodu pouze první kandidát na pásce. Pro Farage se navíc jednalo o historický výsledek, protože se všem jeho dosavadním politickým projektům podařilo do národního parlamentu proniknout pouze jedinkrát – v roce 2015, kdy jeho tehdejší Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP) získala jediného poslance.
Překvapivý úspěch Reform UK otřásl celou britskou politickou scénou a na pravé části politického spektra ohrozil po staletí dominantní pozici konzervativců, jejichž kandidáti neuspěli ani v mnoha tradičních volebních baštách. Vzápětí se navíc ukázalo, že Farageova strana může být hrozbou i pro tradiční levici.
Zklamání ze Starmerovy vlády
V loňských parlamentních volbách se do čela vlády po čtrnácti letech vrátili labouristé v čele s Keirem Starmerem, který přislíbil zemi vyvést z pobrexitové hospodářské stagnace a zvrátit roky konzervativních škrtů. Přestože Starmer neoplývá valným charismatem a v kampani nepředstavil ani příliš ambiciózní reformní plány, s jeho nástupem do úřadu premiéra byla spojována poměrně velká očekávání. Labouristé totiž získali ve volbách obrovskou parlamentní většinu, která měla alespoň teoreticky potenciál zásadně změnit směřování země po vzoru Margaret Thatcherové v roce 1979 nebo Tonyho Blaira v roce 1997. Britští voliči byli unaveni neustálými půtkami v konzervativních vládách, v jejichž čele se za posledních několik let vystřídali hned tři premiéři, přešlapováním na místě nebo chybějící vizí toho, jaké místo v Evropě i ve světě by měla Británie po opuštění EU zaujmout.
Místo ambiciózních návrhů nebo velkých změn však Starmer přišel v podstatě jen s udržovacím způsobem vlády, který provázejí spíš kosmetické a často veřejnosti nesrozumitelné změny. Žalostný stav státní pokladny navíc labouristy přinutil i ke škrtům v oblastech, ve kterých by se to očekávalo spíše od konzervativců – od zahraniční pomoci až po sociální dávky.
Zvláště hlasitý nesouhlas vyvolalo navrhované zpřísnění udělování příspěvků pro osoby s fyzickým a psychickým postižením, které musel nakonec Starmer po vzpouře desítek vlastních poslanců značně zredukovat. Nejen mezi voliči labouristů však z dosavadního počínání vlády přetrvává pocit zklamání a znechucení.
Vyšší dávky, nižší daně
Odpor řady tradičních příznivců levice vůči Starmerovu kabinetu brilantně využil právě Farage, který se z thatcherovského bojovníka za privatizaci a deregulaci hbitě proměnil v takřka socialistického politika. Dnes mimo jiné navrhuje zrušení omezení přídavků na více než dvě děti, které voliči marně očekávali od labouristů, znovuzavedení příspěvků na zimní vytápění pro důchodce nebo třeba znárodnění některých továren, oceláren a vodovodních společností.
Z tohoto důvodu se Reform UK dostává překvapivě vysoké podpory v chudých a dlouhodobě zanedbaných oblastech zejména na severu Anglie nebo v částech Walesu, kde se od 80. let prudce propadla životní úroveň v souvislosti s kolapsem důlního a ocelářského průmyslu. Farageova strana v těchto regionech dokonce nachází sympatie i mezi členy odborů, kteří tradičně představovali volební základnu labouristů – a to přesto, že zároveň navrhuje rozvolnění ochrany pracovních práv.
Reform UK ovšem jako správná populistická strana souběžně se zvýšením sociálních dávek a různých podpor požaduje i masivní snížení daní, například úplné zrušení dědické daně nebo takřka zdvojnásobení stropu, do kterého jedinec neplatí žádnou daň z příjmů. Farage se přirozeně neobtěžuje vysvětlit, jak hodlá tyto obrovské výdaje, odhadované na vyšší desítky miliard liber, zaplatit. Británii už přitom v tuto chvíli tíží státní dluh ve výši 132 procent HDP (v Česku jde pro srovnání o 43,6 procenta) a bezmála desetina státních výdajů směřuje právě jen na platbu úroků.
Konzervativci na kolenou
Ještě větší hrozbu představuje Reform UK bezpochyby pro konzervativce, kteří jsou od drtivé porážky v loňských parlamentních volbách v hluboké krizi. Kemi Badenochová, nová předsedkyně strany zvolená loni v listopadu, nedokázala vzbudit valný zájem veřejnosti a přivedla stranu ke katastrofickému výsledku v komunálních volbách. Konzervativci se přitom v průzkumech propadli pod dvacet procent hlasů a zaostávají tak daleko nejen za Faragem, ale i za oslabenými Starmerovými labouristy.
Konzervativní strana si zatím nedokázala napravit reputaci, kterou poškodily roky škrtů, četné skandály i rekordní počet přistěhovalců. Právě „toryům“ dnes většina nespokojených voličů vyčítá i brexit, který oslabil hospodářství a způsobil, že namísto evropských imigrantů do země zamířilo násobně víc přistěhovalců z někdejších kolonií.
Farage byl sice nejhlasitějším obhájcem brexitu, byly to však konzervativní vlády, které umožnily vypsání referenda o vystoupení z EU a následně zemi z unie vyvedly. Šéf Reform UK se dnes může vymlouvat na to, že za mizerné výsledky brexitu může ve skutečnosti jeho špatná implementace konzervativními vládami, zatímco toryové žádnou obdobnou výmluvu k dispozici nemají.
Zklamání ze čtrnácti let u moci v kombinaci s neschopností Badenochové jasně formulovat důvěryhodnou politickou alternativu způsobuje, že dnes Farage pro mnohé někdejší konzervativní voliče představuje jedinou skutečnou opozici k labouristům. A podle toho také odpovídají v průzkumech a volí v komunálních nebo doplňovacích volbách.
Do voleb je ještě čas
Do skutečně významných, tedy parlamentních voleb samozřejmě ještě zbývá hodně času: vláda je musí vyhlásit nejpozději v srpnu roku 2029. Někteří analytici proto upozorňují, že vysoká podpora pro Reform UK může být jen dočasným fenoménem, se kterým má ostatně Farage už jistou zkušenost – jeho dřívější projekty (UKIP a Brexit Party) v letech 2014 a 2019 zvítězily ve volbách do Evropského parlamentu, aniž by se to výrazně propsalo do výsledků voleb do Dolní sněmovny.
Farage je navíc osobnostně značně komplikovanou postavou, která má problém vyjít s vlastními stranickými kolegy, což se odjakživa projevuje vnitřním štěpením jeho politických projektů. Na tuto cestu se dost možná už dnes vydal i maličký poslanecký klub Reform UK, ze kterého byl letos v březnu vyloučen Rupert Lowe po neúspěšném pokusu nahradit Farage ve vedení strany s podporou miliardáře Elona Muska.
Stranu také krátce opustil (a zase se do ní vrátil) další poslanec, vysoký funkcionář a úspěšný podnikatel Zia Yusuf, který se s kolegy rozhádal ohledně otázky zákazu burek a stěžoval si na to, že od příznivců Reform UK na internetu zažíval rasistické a islamofobní výpady. Poslanec James McMurdock pro změnu členství ve straně pozastavil, když se objevilo podezření, že jeho společnosti v době covidu neoprávněně využily státních půjček v hodnotě 70 tisíc liber (v přepočtu dvou milionů korun).
Naděje tradičních stran
Konzervativci i labouristé budou mít v následujících letech nespočet příležitostí vzestup Farageova nejnovějšího uskupení zastavit. Premiér Starmer bude muset především prokázat schopnost vládnout a citelně zvyšovat životní úroveň labouristických voličů, zatímco konzervativcům by mohla stačit výraznější osobnost v čele strany – Farage má v tuto chvíli výhodu, že je v podstatě jedinou nezpochybnitelně charismatickou postavou v nejvyšší britské politice.
Už nyní se spekuluje o tom, že by se do pozice předsedy Konzervativní strany mohl vrátit expremiér Boris Johnson, a stoupá i hvězda mladého a neobvykle radikálního poslance Roberta Jenricka. Překvapit ovšem může rovněž dosud odepisovaná Badenochová, kterou čekají, stejně jako Starmera, již příští rok na jaře hned dvě velké zkoušky: volby do autonomních parlamentů ve Walesu a ve Skotsku.
Zejména ve Walesu má Reform UK nakročeno k vítězství, zatímco labouristé i konzervativci jsou v průzkumech na historickém minimu. Pokud by Farage skutečně triumfoval, mohl by nejen dramaticky proměnit velšskou politiku, ale především by udělal další významný krok k tomu, aby se nakonec skutečně stal britským premiérem.
