Feminismus kráčel za odvážnými výzvami ve stopách svéhlavosti

Tři Grácie (Rafael Santi, olejomalba, 1503–1508) (wikimedia commons / Google Art Project (volné dílo))

Tři Grácie (Rafael Santi, olejomalba, 1503–1508) | FOTO: wikimedia commons / Google Art Project (volné dílo)

Dopis Apolence B.: „Milá Apolenko, ještě před prázdninami jsi udělala ve vodě sotva pár temp a hned ses křečovitě chytala okraje bazénu, abys rychle přeručkovala na bezpečné místo, a teď na konci léta už odvážně a radostně skáčeš do vody, jako bys s tímto živlem byla odedávna spojená, takže se v něm pohybuješ jako malý vlasatý delfínek.“

V mnoha lidských činnostech a aktivitách stačí k dosažení kýženého vývoje jen krátký čas. Existují ale oblasti, kde lidský vývoj je pozvolný, ba často vyúsťuje naopak v úpadek; následné pokusy o oživení jsou pak obtížné a vývoj spíše stagnuje.

Kříž jako symbol naděje, oltářní obraz v Jedovnicích (Mikuláš Medek, 1963) (Jindřich Nosek / wikimedia commons (volné dílo))

Například po dlouhém období úpadku společnosti za komunismu se po roce 1989 pár desítek žen pokusilo rekonstruovat politickou myšlenku rovnoprávnosti žen, upozorňovat na znevýhodnění žen v různých oblastech a otevřít diskusi o rozdílech a politickém vztahu mezi pohlavími, tedy navázat na kritiku mýtu přirozenosti a určenosti společenské role žen.

Feminismus se za komunismu stal pro společnost cizím, nepřátelským živlem. Byl příliš neznámý, temný i hluboký a vzbuzoval nejen ideologické či společenské, ale především existenciální obavy.

Na počátku 90. let se jen nepočetná skupina ženských organizací odvážila do tohoto živlu vstoupit a snažila se v něm pohybovat opatrně, aby neztratila kontakt s „pevnou zemí“ čili společenským břehem.

Uplynuly více než tři desítky let a česká společnost před prezidentskými volbami 2023 opět diskutuje, a to opět okrajově, proč v politice chybí ženy, proč označení „ambiciózní žena“ u nás nemá konotace pochvaly, ale spíše varování. V Deníku N a v on-line deníku Aktuálně.cz je probírána i opatrně formulovaná anketní otázka, kterou redakce lifestylového magazínu Refresher rozeslala českým poslancům a poslankyním: „Považujete se za feministu/feministku?“

Už samotná otázka v sobě obsahuje rozvahu, uvážlivost a vyjevuje hranice opatrného či pomalého a limitovaného vývoje, který zosobňují i následující výpovědi tří žen.

Jediná kandidátka na prezidentku, ekonomka Danuše Nerudová, v rámci své volební kampaně prohlásila (jako už v roce 2018 v rozhovoru pro zpravodajský portál iDNES.cz), že není feministka. Na twitteru ale letos v červnu napsala, že už její samotné zvolení by pomohlo feminismu.

Ukrajinské uniformy mohou posloužit k ruské provokaci na běloruské hranici. Ilustrační foto (ČTK / AP / Evgeniy Maloletka)

Ředitelka České ženské lobby Hana Stelzerová v srpnu v Deníku N vysvětlila, že politici a političky se bojí označit za feministy, protože mají „obavu z toho pojmenování“, a levicová feministická novinářka Apolena Rychlíková na začátku září v rozhovoru pro deník Aktuálně.cz prohlásila, že ani Danuše Nerudová (stejně jako Alena Schillerová) nereprezentuje ženskou emancipaci, protože například Nerudová se „nepřihlásila k feminismu, ačkoliv by rozhodně mohla“. Podle levicové feministické novinářky je dokonce třeba pojem feminismu „normalizovat“.

Samotný jazyk těchto reflexí prozrazuje, jak veřejná rozprava o feminismu částečně zamrzla ve svém polistopadovém vývoji, neboť obrazně řečeno, feministický diskurs se neodehrává v živlu svého bytí, ale stagnuje v opatrnickém přeručkovávání po diskursivním okraji.

Není podstatné, že Danuše Nerudová otevřeně říká, že není feministka. Skutečný problém je, že si je falešně jistá, že „bych pro věc feminismu … udělala hodně už tím, že bych byla zvolena do nejvyšší funkce“. Pokud tvrdí, že žena už jen svým zvolením do vysoké politické funkce obohacuje feminismus, měla by Nerudová nejdříve vysvětlit, v čem napomohla západnímu feminismu kupříkladu Margaret Thatcherová jako předsedkyně britské vlády a vůdkyně Konzervativní strany. Z hlediska feministické historie Železná lady reprezentovala naopak konzervativní backlesh proti feminismu. Názor Danuše Nerudové je výrazem politického genderového esencialismu, který koresponduje s aktivismem některých genderových organizací školících komunistky jako emancipované političky.

Také vysvětlení ředitelky České ženské lobby Hany Stelzerové, že řada politiků a političek se k feminismu nehlásí, protože mají „obavu z toho pojmenování“, je dokladem částečně zamrzlého třicetiletého vývoje. Podle ředitelky totiž problém není „v tématu“, ale je daný „tím termínem“. Komickým důsledkem takového postoje a uvažování je skutečnost, že některé polistopadové feministky se z obavy z pojmenování raději samy přejmenovaly na „genderistky“. Veřejnou rozpravu o feminismu tak stále výrazným způsobem určuje strach z jazyka, v jehož centru nehybně vládne opatrnický rozum.

Ukrajinská umělkyně Pavla Nikitina nyní působí v České republice (Galerie Magna / se souhlasem)

A nakonec, podle novinářky Apoleny Rychlíkové se některé ženy „nepřihlašují“ k feminismu a „neoznačují se“ za feministky, „ačkoliv by mohly“. I v tomto případě jazyk odkazuje k podivné gramatické struktuře bytí, neboť podle Rychlíkové se ženy mohou „přihlašovat“ k feminismu, jako se děti přihlašují do školy, dospělí k pobytu, k dani, do strany, k právu o něco nebo ke svým názorům, kdy implicitním předpokladem každého přihlášení je však přirozeně i možnost odhlášení.

Rychlíková problém feminismu explicitně chápe v sémiotické rovině: „Já jsem se za feministku začala označovat vědomě v době, a to už je mnoho let, kdy jsem měla pocit, že je to slovo toxicky zatížené.“

Rychlíková však míří politicky dál, neboť by byla ráda, kdyby pojem feminismu „byl v našem slovníku normalizovaný a nebáli jsme se k němu přihlásit“.

Feminismus se tak utopisticky prezentuje jako problém čistého či ideálního znaku či označování, přičemž označované (signifikát) se skrze své označující (signifikant) stává jakýmsi tabu, postiženým navíc „toxicitou“.

Deklarovaná víra v „normalizační“ režim znaků však zakrývá nejen problém tělesnosti a ontologickou povahu feministické řeči a bytí, ale je pro feminismus sama přímo „toxická“.

Povrchnost Apoleny Rychlíkové odráží tradiční lehkomyslnost levicového feminismu, podle něhož stačí vyplnit náborovou přihlášku a je možno vstoupit do „normalizovaného“ politického klubu.

Historie feminismu nám však vypráví jiný příběh. Ženy o feministickou identitu musely a musí zápasit v existenciálním, intelektuálním i politickém smyslu. „Město žen“, „druhé pohlaví“ nebo „trable s genderem“ nemají nic společného s normalizačními přihláškami a označováním. Stejně tak i gyn/ekologická rozprava přivádí mnohé ženy k sebepoznání, že tradiční náboženství je příliš znormalizované a bez možnosti duchovní transformace.

(Týdeník FORUM)

Ostatně, která česká feministka by veřejně prohlásila jako Susan Sontagová: „Někteří z nás bránili markýze de Sade za jeho podvratnou výzvu každému tabu.“ A co podpora feminismu ve smyslu alternativní pornografie, která rozvíjí pozitivní pro-ženskou a lesbickou sexualitu?  A co psát politické prohlášení bílým inkoustem?

I kdyby výrobci hesel a piáristi poradili Danuši Nerudové, že by bylo výhodné se přihlásit k feminismu, co bychom se dozvěděli o politice tělesnosti, transgenderu nebo biopolitice?

Feminismus kráčel většinou ve stopách svéhlavosti a dávno před Foucaultem vytušil, že normalizace je pouhý zárodek konformizace a řeč blázna je rozumnější než rozum rozumných lidí, kteří se přihlašují k čemukoliv, třeba i k normalizovanému pojetí polistopadového českého feminismu.

Političky a feministky, jako Františka Plamínková nebo Milada Horáková, se ovšem „nepřihlašovaly“ k feminismu ani se jako feministky „neoznačovaly“ ve smyslu nějaké politické normalizace.

Svým hlubokým společenským i existenciálním zápasem prostě feministkami byly a k bytí se člověk „nepřihlašuje“. Přihlašování je spíše jen ontickou variantou lidského pobytu.

„Milá Apolenko, nezapomeň na dvě věci, které je v životě důležité poznávat: neznámý živel a vlastní odvahu.“

Miroslav Vodrážka je filosof, publicista, undergroundový hudebník a herec působící v oddělení digitalizace archivních dokumentů Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), zároveň je předsedou Nezávislé odborové organizace ÚSTR. Je také členem Centra pro dokumentaci totalitních režimů.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]