ROZHOVOR/ Největší zálibou české influenecerky Jessi Stark je prozkoumávání opuštěných domů, čili urbex. Ačkoliv je Češka, říká, že zdaleka nejvíce opuštěných budov je v bývalém východním Německu. Opuštěná místa ji neděsí, ale spíše fascinují.

Kdy jste objevila urbex a proč jste si ho zamilovala?

Úplně poprvé jsem o něm slyšela od své mamky. Vyprávěla mi, jak jako malá prozkoumávala opuštěné domy, kde zůstalo úplně všechno. Osobní věci, nádobí, fotky, zavařeniny atd., chtěla jsem to zažít na vlastní kůži. Do první opuštěné budovy jsem vlezla někdy ve 12 letech. To bylo v bývalé škole v Klatovech. Strašně jsem se bála, ale překonala jsem se a vlezla alespoň do přízemí. Ten okamžik si pamatuju, jako by to bylo včera. Dnes je škola již přestavěná na byty, takže se tam znovu nepodívám, ale tehdy jsem si řekla, že to chci zažít znovu.

Lost in Time – Urbex

Otevřít galerii (8)

Kde nejčastěji pátráte po opuštěných budovách a kde jich lze najít nejvíce? Jak se o nich dozvídáte?

To je různé. Velkou část hledám na mapách. Když se chystáme na nějaký výlet, prozkoumáme oblast na satelitu a vždycky se něco najde. Hodně se toho dá najít i podle fotek jiných urbexerů, výměnou (to už ale nedělám) nebo jen tím, že koukáte kolem sebe, když někam jedete. Časem člověk už pozná, co je opuštěné a co jen zanedbané. I tak je ale třeba být opatrný.

Jezdíte často do Německa, znamená to, že tam jich je více než u nás?

Určitě ano, hlavně ve východním Německu, kdy po sjednocení hodně lidí uteklo na západ. Města se vylidnila a dodnes tam lze najít celé opuštěné ulice. Navíc v Německu nemají lidé potřebu vše hned zničit a rozkrást do posledního měděného drátu, a tak místa zůstávají roky zachovalá a ničí je pouze zub času. V Čechách dost často najdete místa vydrancovaná, plná odpadků, s rozházeným vybavením i osobními věcmi lidí. Jakmile se objeví nějaké pěkné místo, tak většinou platí pravidlo, že pokud nejedete hned, tak se už nemusíte obtěžovat. Během pár dní je totiž rozkradené a zaneřáděné.

Dále čtěte

Tři stateční ze Sudet. Příběhy jednoho hradu a dvou zámků ožívajících díky energii jejich nových majitelů

Pavel Forst, Pavel Palacký a Miloš Dempír. Tři muži, kteří se rozhodli koupit opuštěné, zarostlé ruiny zámků a hradů v pohraničí a dlouhá léta…

Jak pátráte po minulosti těchto budov?

Většinou z toho, co na místě najdu. U fabrik a hotelů je to snadné, tam hodně prozradí Google, u domků jsou to osobní věci. Fotky, dopisy i samotné vybavení prozradí hodně. Nemám čas to ale číst na místě, takže si fotím všechno, co mi přijde zajímavé, a doma pak začíná ta detektivní část. Stává se ale i to, že nejde zjistit vůbec nic a nezbyde vám nic jiného, než si vše domyslet. Ne vždycky vám opuštěný dům vydá své tajemství.

Jak na vás opuštěná místa působí, není to depresivní, nebo smutné, či dokonce strašidelné?

Po těch letech to už vnímám asi trochu jinak a spíše mě to fascinuje. Smutné a depresivní mi to přišlo ze začátku. Bylo mi těch míst hodně líto, ale vlastně s tím nic neudělám, žádné nemůžu sama zachránit. Teď si užívám to, že tam můžu být, vidět místa, kam se běžný člověk nedostane, nebo že můžu nahlédnout do něčího soukromí a vidět, jak ten člověk žil, co miloval a jaký byl jeho osud.

Sdružují se nějak urbex nadšenci a jak lze začít?

Na Facebooku jsou různé skupiny, kde se sdílejí fotky nebo lidé píšou příspěvky, že hledají parťáka na průzkumy. Může to být dobrý odrazový můstek. Začít ale můžete jen tak, že překonáte strach a prostě vlezete do toho domu, co vás tak moc zajímá. Není potřeba žádné speciální vybavení, jen odvaha a chuť. Je spousta míst, kde vás nikdo nevyhodí, průzkum bude v pohodě a vy zjistíte, jestli vás to baví, nebo ne.

Jaké nejpozoruhodnější místo jste nalezla?

Tohle nelze tak snadno říct. Neexistuje jedno nejlepší místo. Pokud bych ale měla vyzdvihnout jen tři, tak z poslední doby to bez pochyby bude „RGBY“ Ferienpark. To byl obrovský zábavní park o rozloze 120 000 metrů čtverečních, se čtyřmi paneláky pro ubytování. Nic podobného jsem nikdy neviděla. Byl to rozhodně největší a nejzachovalejší komplex budov, jaký jsem kdy měla možnost prozkoumat. Některé byty vypadaly, jako by majitelé jen odešli do práce. Nesmím zapomenout ani na tvrz/hrad, jehož historie sahá až do 17. století. Budova nabídla neuvěřitelně zachovalý a vybavený interiér. Poslední bude hotel „Zlatá labuť“. To byl jeden z nejzachovalejších hotelů a novomanželské apartmá mělo na vaně vodovodní baterii ve tvaru zlaté labutě. Ta se stala ikonickou. Hotel je uzavřen od covidu a za tu dobu na něm spodní voda napáchala hodně škody. Zatopila suterén a i ve vrchních patrech se začíná objevovat černá plíseň. I přesto, že je hotel netknutý a stále tu najdete složené ručníky, vodu na stolcích i sušenky na přivítanou, obnovení provozu bude velmi nákladné.

Jaké jsou důvody opuštěnosti?

U domků jsou to většinou dědické spory nebo naopak nezájem dědiců. Občas je zemřelý i posledním z rodiny a není nikdo, kdo by dům zdědil. Hotely končí většinou kvůli krachu. Nespokojenost zákazníků a snaha vytřískat co nejvíce peněz z ničeho jsou velmi častým důvodem, proč se podnik uzavře a následná rekonstrukce je s každým dalším rokem chátrání dražší a složitější. Velké množství hotelů taky položil covid.