Dominik Feri FOTO: FB TOP 09
FOTO: FB TOP 09
Pokud jste poslední roky nežili bez internetu, asi víte, o kom se mluví, když se řekne Dominik Feri (TOP 09). Nejmladší poslanec vstoupil do druhé poloviny výkonu mandátu a čekají ho státnice na právnické fakultě. Oproti dřívějším plánům ale koketuje s myšlenkou kandidovat ve volbách znovu. V rozhovoru pro deník FORUM 24 vzpomíná na své začátky i sněmovní zkušenosti, ale otevřeně hovoří také o problémech při spojování stran, o submisivní ČSSD i o pivu s Markem Prchalem.
Začínal jste jako radní v Teplicích po boku Jaroslava Kubery. Nikdy vás nelákal ke vstupu do ODS?
Ale lákal. Vzpomínám si, že mi tehdy bylo nějakých šestnáct, sedmnáct. Člověk s politikou přirozeně neměl zkušenost, ale on mi povídá: „Přijď na naši členskou schůzi a uvidíš, jestli se ti to bude líbit, či ne.“ Pozvání jsem přijal, protože mě zajímalo, co tam bude za lidi. Už jsem měl ambici kandidovat, protože jsme tam řešili nějaké kulturní věci a shodli jsme se na tom, že by bylo fajn to ovlivňovat i zevnitř. Ale nezdálo se, že by byla ODS ochotná tam někoho takhle mladého nasadit.
Následně mě oslovil táta jedné mojí kamarádky, který byl dlouhodobý předsedou místní TOPky. To město je zkrátka malé, každý se tam zná s každým. Nabídl mi, jestli nechci kandidovat za ně s tím, že se věnujeme stejným věcem – veřejnému prostoru, kultuře a tak podobně. Řekl jsem si, proč ne.
Takže kdyby vám ODS tenkrát nabídla místo na kandidátce, stal byste se možná poslancem za občanské demokraty?
Takhle přímočaře se to asi říct nedá, že mi nenabídli místo, a tak to nevyšlo. Spíš jsem si nebyl jistý, jestli bych se chtěl v takové skupině lidí dále profilovat a realizovat, zda by to pro mě bylo to pravé. Byl jsem tam já a ještě jeden mladý kluk, a nepřišlo mi, že by to pro mě bylo tvůrčí prostředí. Nebylo to tedy tak, že bych za to něco chtěl. Ale říkal jsem si, že bych se tam úplně realizovat nezvládl.
Jak jste sám zmínil, přivedl vás tam přímo pan Kubera. Čím si vás získal?
Dokázal lidem naslouchat. A bylo úplně lhostejné, jestli šlo o člověka, který měl developerský zájem a dokázal by do města přinést deset nebo sto milionů. Anebo jestli to byl někdo, komu nevyvezli popelnici, či mu nefunguje v ulici lampa, nebo nedostal povolení ke stánku na městských slavnostech. Byl naprosto unikátní v tom, jak se s těmi lidmi dokázal bavit. To mi bylo neskutečně sympatické, protože i mě jako mladého kluka přijal.
Měl jste během dospívání nějaký politický vzor?
To asi přímo ne. Akorát z mikropolitiky mě inspiroval můj učitel občanky Jirka Žák, který, bohužel neúspěšně, kandidoval na senátora. Hezky o tom mluvil, a co jsem objel školy po republice, tak se v občance prostě málo akcentuje komunální politika, která je pro mladé naprosto neuchopitelná.
Ale že by mě přímo někdo inspiroval, abych si řekl, že chci být jako on, to ne. S těmi vzory je to navíc ošemetné. Kdybych soustavně sdílel třeba citáty Margaret Thatcherové, tak by to za prvé působilo hodně směšně a za druhé by to nedávalo prostor nadhledu. Ale samozřejmě jsem sledoval volby, kde jsem fandil někomu z pravé části spektra. Zatímco v roce 2010 to dopadlo, následně v roce 2013 to bohužel nevyšlo ani v prezidentských volbách.
V té době už jste tedy začal vnímat i ty negativní události v politice…
Samozřejmě. Důvěrně si vzpomínám na převrat na Úřadu vlády v roce 2013. To byl skutečně „game changer“ (událost měnící pravidla hry – pozn.red.). Všechno působilo nesmírně bombasticky, a vůbec bych si přitom nedovedl představit, jaké konsekvence to může mít… Že to změní politickou mapu České republiky na osm, dvanáct nebo možná šestnáct let. A zároveň úplně otřese důvěrou v pravici a v politické strany jako takové s tím, že to má v konečném důsledku dopad i na liberální demokracii.
V poslední době se často mluví o tom, že jednání Sněmovny zdržují kauzy premiéra Andreje Babiše. Váš názor?
Pochopitelně nám to vyčerpává jednací čas. Když máte řešit nějaký zákon v prvním čtení a namísto toho řešíte nejnovější kauzu toho či onoho ministra či přímo premiéra. A navíc se obávám, že to dost lidí znechucuje. Jakkoliv se může zdát, že jsou ty zákony pouze nějaké naše plkání, tak ve skutečnosti mají svoje adresáty, kteří na ně čekají. A způsobuje to velkou nejistotu. Kupříkladu se otálí s legislativním procesem u zrušení povinné maturity z matematiky. A to je přesně ono. Mělo se to projednávat, ale najednou se řešily jiné věci, a pak se to nestihlo. Myslím si, že je někdy lepší i to horší rozhodnutí než nejistota. To je opravdu nervy drásající.
Čili bezesporu kauzy premiéra ovlivňují jednání Sněmovny, ale stejně i fakt, že je tu devět poslaneckých subjektů. Což klade na jednání mimořádný tlak, ale není to neřešitelné. Pakliže se dohodneme, jak půjdeme do voleb, tak bych si moc přál, abychom se shodli na tom, že vytvoříme společný poslanecký klub se Starosty a nezávislými. Jako určitý signál, že to myslíme vážně.
Zastavme se ještě u Sněmovny. Premiér často argumentuje, že ostatní strany nemají jiný program než „antibabiš“. Ale upřímně, nehodí se části opozice získávat body na jeho kritice?
Z jeho strany je to alibistický, ale velmi jednoduchý a účinný argument. Zde se obávám, že si část veřejnosti myslí, že máme jako opozice nějaké výkonné nástroje, kterými dokážeme realizovat stejnou politiku jako Andrej Babiš. Jinými slovy, jako kdybychom měli své vlastní ministerstvo dopravy a mohli stavět své vlastní dálnice nebo kdybychom byli odpovědní za nějaký mimořádný nárůst, byť jsme to samozřejmě podpořili, ale on si na tom přihřeje polívku. Asi tu není takový cit pro roli koalice a opozice. Respektive pro koaliční zřejmě ano, ale pro opoziční nikoli. Nefunguje to jako ve Velké Británii, kde má opozice jasně vymezené úkoly.
A často se bohužel setkávám i s tím, že mi lidé říkají: „Co jste to zase v té vládě schválili?“ To by mi asi potvrdil nejeden opoziční politik. Jestli si část lidí zkrátka myslí, že Sněmovna je vláda a veškerá zde vytvořená rozhodnutí jsou z našich hlav, byť jsme hlasovali proti, tak je to složité. To už ale souvisí se širšími otázkami občanského vzdělávání.
Nicméně má hnutí ANO stále preference kolem třiceti procent. Není zkrátka důležitější, že se přidává důchodcům, zvedá rodičovský příspěvek, rostou platy učitelům? Není to důvod, proč lidé Andreje Babiše volí?
Samozřejmě je to jeden z těch mnoha důvodů. Vůbec neříkám, že elektorát Andreje Babiše stojí nezbytně na těchto věcech. Ale postupně se ukazuje, že vlastně ano. Volí ho padesát procent seniorů, kterým můžeme z pozice opozice s nabídkou velmi těžko konkurovat. Máme říct, že jim ty důchody zvýšíme ještě víc? Když se přitom jede soustavná kampaň, že Kalousek přidal důchodcům tolik, a Babiš tolik, ale už se vůbec nezohledňuje poměr důchodů k reálným mzdám. Obávám se, že taháme za kratší konec provazu. Nemáme zkrátka nástroje, jak oslovovat voliče, kteří chtějí primárně přerozdělování. Kdybychom byli ve výkonných funkcích, tak jim nabídneme něco racionálního. Například důchodovou reformu, což se ale samozřejmě prodává mnohem hůře než valorizace nad zákonnou míru.
Pokud chtějí opoziční strany po volbách vládnout, tak už vícekrát zaznělo, že by měly spolupracovat. Jak velkou roli hrají aktuálně ve vyjednávání osobní animozity?
Nejdříve je před vyjednáváním jedna klíčová věc, a sice, že blbě vyšly volby. Bohužel to zaznívá méně než by mělo. Respektive je tu skutečnost, že jsou na podzim krajské volby. A to jsou volby, kde je to každý s každým, jak to zkrátka vyjde. To je taková středně vysoká politika, kdy jsou tam nějaké party, které se v rámci různých politických stran nemusí, napříč se nemusí. Takže někde dokáže TOP jednat se Starosty, jinde se zase něco stalo, a tak to vůbec není možné. Tyhle věci to strašně komplikují. Z toho titulu je vyjednání o sněmovních volbách do chvíle, než se rozhodne v těch krajských, strašně zabetonované.
Vy sám jste k tomu na twitteru napsal: „Jestli něco vidím jako riziko pro určité spojování do sněmovních voleb, tak je to čas. Nicméně časovej tlak občas zázrakům přeje.“ Co byste tedy považoval za onen zázrak?
Myslím si, že hnutí ANO v mnoha krajích obhájí pozice, ať v Ústeckém, či Moravskoslezském. Ale zároveň by to mohl být další políček a tlak pro demokratické strany. A tím zázrakem míním právě to, že se podaří v krátkém časovém úseku dohodnout ty klíčové věci. Bylo nesmírně náročné zorganizovat nějakou kampaň už pro jednu stranu. A představa, že do toho vstupuje ještě další subjekt, to je skoro nadlidský úkol. Podařit by se to mohlo, ale musí být jasný časový plán. Že by třeba do konce roku proběhla nějaká uvítací jednání.
Jak by to mohlo vypadat? Mluvilo se o racionalitě spojení tří nejmenších subjektů, tedy vás se STAN a KDU-ČSL…
Obávám se, že s KDU-ČSL ne. Prozatím jsem neslyšel od pana předsedy Jurečky nic, co by nasvědčovalo tomu, že má nějaký velký zájem vytvářet spolupráce, ať už s námi, nebo s ODS. Mně osobně by se líbila spolupráce s ODS. Sjednocená pravice je podle mě koncept, který by voliče oslovil. Ale jestli se to povede, těžko říci. Někteří lidé z vedení tomu nakloněni jsou, jiní ne, ale dávalo by to smysl.
Překvapilo vás nyní, že někteří opoziční politici nevylučují vládní angažmá s hnutím ANO?
Spíše mě překvapují ta vyjádření do novin, která část voličů popudí. Ale je možné, že budou konfrontování s účastí na výkonné moci, kdy tam nebude Andrej Babiš, ale premiérka Schillerová. Politika je umění možného a lehce se může něco takového stát. Ale nemyslím si, že někdo příčetný může jít na celostátní úrovni s hnutím ANO do koalice. A to z jednoho prostého důvodu: sociální demokracie dostává v koalici jeden políček za druhým a není schopna realizovat svůj program. To by ale potkalo úplně každého. Premiér Babiš by stále stál v pozadí a bylo by to takové řízení vlády přes telefon. Navíc si myslím, že by se mu ten model velmi líbil. Snížila by se mu primární mediální expozice, ale měl by stále vliv.
Ale proč by nemohla být například ODS v koalici dravější, než je dnes ČSSD?
To by ale z koalice udělalo velmi neperspektivní a křehký prvek. Současná vládní koalice je založena na absolutní submisivitě sociální demokracie. Myslím si, že jednání na koaliční radě probíhají asi tak, že se tam zakřičí a předseda Hamáček stáhne ocas mezi nohy. Kdyby se tedy ODS rozhodla do toho jít, tak by to vyvolávalo setrvalé spory.
Vraťme se ještě k vám. Jak vidíte svou aktuální pozici v TOP 09? Zvažujete kandidaturu v roce 2021?
Pro mě je to stále ještě nevyjasněná otázka, byť jsem se o tom s Markétou (Pekarovou Adamovou, předsedkyní TOP 09 – pozn. red.) bavil. Vyjádřila přání, abych znovu kandidoval. Ale jsem nyní v posledním ročníku na právech, čekají mě státnice a rád bych se tomu do budoucna věnoval. To by znamenalo, že budu muset skloubit nějakou pracovní aktivitu s případným výkonem mandátu. Avšak nerad bych dělal něco napůl. Pokud se mi to skloubit podaří, tak o kandidatuře budu uvažovat. A navíc jsou některé věci, u kterých bych rád byl. Ať už je to rekodifikace trestního či civilního procesu.
Hraje roli, jestli se vám nakonec podaří s někým spojit?
Vůbec takhle nekalkuluji. Jakmile je člověk v nějaké straně, tak by měl kandidovat, i když tuší, že by to nemusel být jistý úspěch. Vlastně jistota úspěchu nebyla v žádných volbách, kterých jsem se účastnil. To pro mě není rozhodující. Politikům se často vyčítá, že by se neuživili v soukromém sektoru, ale já bych se tam naopak hrozně rád viděl. Politiku jsem vždycky bral jako misi.
Často jste mluvil o tom, že chcete do politiky přivést mladé lidi. Přemýšlíte nad tím, jak to udělat?
Trochu slovíčkaření, ale osobnosti nerostou na stromech. Obecně mají strany problém si někoho ve svých řadách najít a dát mu ten prostor. Já jsem to v TOPce také neměl jednoduché, že by mě každý nosil na rukou. Naopak jsem se snažil jít na to paralelně. Strana mladému člověku přirozeně téměř nic nedá. Jako všude tam byly vlivy typu, že starší nechtějí, aby je mladí přerostli, ale bylo to postupné.
Mnohem lepší je si tedy najít vlastní agendu a té se věnovat. Jestli se třeba mladý člověk zajímá o sport a dokáže vyjednávat s ministerstvem či sportovní agenturou o větších dotacích, nebo mu jde o kulturu či bydlení. Zkrátka musí uchopit nějaké téma. A jaké téma to bude, je prakticky lhostejné. Ale myslím si, že mladým lidem sluší odlehčené podávání témat, žádné suchoprdské kecání.
A jak velkou roli hraje marketing? Podle informací vám radil s kampaní Marek Prchal, stále to platí?
Jéžišmarjá! (smích) Tohle řekl Pavel Novotný. Samozřejmě se s Markem známe. Byli jsme na pivu i s Novotným, který si to vysvětlil tak, že mi pomáhal s kampaní. Ale nepomáhal! To si myslím, že by měl v hnutí ANO hodně kyselo.
Ale obecně si myslím, že mají vedoucí politici ve stranách často dojem, že jsou-li mediálně exponovaní a dokážou řídit stranu a nastavovat nějakou agendu, tak dokážou velmi dobře nastavovat i marketing. Což samozřejmě není pravda. Marketing je řemeslo jako každé jiné. V republice jsou lidi, kteří to dokážou dělat velmi dobře, ale dost politiků si nedá poradit. Přijde jim, že jsou to vyhozené peníze za dobré lidi. Namísto toho, aby si pořídili tři marketéry, zaplatí XY billboardů.
Vy máte silné sociální sítě. Jak moc zvažujete, co uveřejníte?
Dost jsem to omezil. Nejsem tolik na facebooku, více používám instagram, který vyžaduje méně soustavné práce. Nemám na to lidi. A priori si ale nemyslím, že je špatně je mít. Když má premiér někoho, kdo mu napíše extrémně dlouhý traktát o tom, co zrovna tenhle týden udělal, tak to možná někdo čte, možná je to vtipné, nebo i někoho zajímá, co dělal premiér. Ale pro mě je lepší komunikovat bezprostředně. Snažím se míchat zábavný obsah s tím, co ve Sněmovně reálně dělám.
Nezřídka sdílíte ironické komentáře jak k vládním krokům, tak k SPD či komunistům. Když pomineme, že byli demokraticky zvoleni, berete je vůbec vážně?
(Smích) Já beru v Poslanecké sněmovně vážně úplně každého. A přál bych si, abychom se tu brali všichni vážně. Ale některé návrhy mi přijdou úplně absurdní, určitá vyjádření zcela scestná. A že si dělám legraci z SPD? Oni si zase dělají legraci ze mě. Myslím si, že se to nevylučuje s tím braním vážně. Problém je v tom, že moji sledující jsou zejména mladí lidé a drtivá většina toho, co tu děláme, pro ně není zajímává. Řekněme ale z prvního pohledu, pak se jich to samozřejmě dotkne.
A způsob, jak to prodávat?
Psát o tom a smířit se s tím, že to nebude mít takový dosah. Ale minimálně doufat, že budou lidi vědět, že kromě přidávání veselého obsahu člověk něco reálně dělá. Aby měli takový dojem, a pak přijít i s něčím, co pro ně může být zajímavé, a prosazovat to jakbysmet.
V souvislosti se sociálními sítěmi se často mluví o šíření dezinformací. Znáte nějaký hoax o vás samotném?
Strašně moc! Jedna taková typická věc je, že jsem poklepával na základní kámen nějaké muslimské vesnice v Podkrkonoší (smích). Absolutně jsem nechápal, co to má znamenat. Tohle je v ČR naprosto nezvládnuté demokratickými silami. Dost lidí to bere opovržlivě. Přitom to má naprosto odlišná pravidla fungování.
Jeden můj známý udělal takový pokus, který jsem mu navrhl… Poslal řetězový mail, „dezinformaci“, že se demokratické opozici něco podařilo. A víte, co se stalo? Poslal tu zprávu na adresy, které bývají uvedeny v dalších příjemcích mailu, a zpět se to vrátilo v rozdělovníku „Pozor hoax!“. To znamená, že jsou tam úplně jiné mechanismy. Rozplést tu pavučinu a financování a zjistit, kdo za tím stojí politicky, protože to má bezesporu politické dopady, to by bylo na deset novinářských cen.
A závěrem, jak vás politika změnila?
Jeden kamarád mi řekl, že lépe mluvím, že když jsem mluvil poprvé, tak to bylo děsné. Tak to mě potěšilo. Jinak piju více kávy, hůř spím a jsem protivnější, protože mě vždycky něco naštve.
Vytáčíte se snadno?
Vytáčím se hodně rychle. Politika člověka ovlivní a musí si najít nějakou formu psychohygieny, což je u mě právě humor a zábava. To docela obstojně funguje.
Vedle politických a profesních ambicí – co hudba?
Máme s klukama kapelu, píšeme písničky, což je taky jedna z forem relaxu. Ve Sněmovně je navíc velké množství hudebníků, jak jsme se mohli přesvědčit…
Zúčastnil jste se někdy?
(Smích) Neúčastnil jsem se koncertu v jednacím sále.
Jste lepší hudebník, nebo politik?
(Smích) Myslím si, že jsem obstojný hudebník. Ale co se politiky týče, tak to mi nepřísluší hodnotit. To musí posoudit veřejnost. Já jsem si dal tři sliby, a sice: nezblbnout z toho, nezklamat lidi a snažit se všechno dělat veřejně. Věřím, že se mi tomu snad podařilo dostát. Když se tu něco prosazuje, tak se o tom snažím s lidmi komunikovat, a snad jsem z politiky ještě úplně nezblbnul.
