Filip Remunda: Polská veřejná televize mi svojí propagandou připomíná Putinovu

Filmový tvůrce a dokumentarista Filip Remuda líčí svou zkušenost, jak dopadne televize, která se stane nástrojem v rukou jedné strany. Zažil to v Polsku a vidí podobná nebezpečí i u nás. Snahu mocných dostat k občanům jen jednu verzi skutečnosti, která slouží vládnoucímu establishmentu.

Jste filmař, s Vítem Klusákem jste teď točili pět let v Polsku film o katolictví, tu zemi jste projezdil. Jako dokumentarista máte cit pro společenské jevy, vnímáte spodní proudy, které hýbou společností. Jak na vás působily tamní nedávné prezidentské volby?

Ten těsný výsledek, kdy Andrzej Duda vyhrál jen o dvě procenta, mi jen potvrdil, že Polsko není homogenní společností, ale hluboce rozdělenou. Polovina té země je liberální a proevropsky smýšlející a druhá je pod silným vlivem katolické církve a kopíruje její pohled na politiku. Viděl jsem, jak je v Polsku církev s politikou propojená, jak velký politický vliv má. Odluka církve od státu tam neexistuje.

To, že vyhrál Duda, bylo způsobeno ovlivňováním veřejného mínění přes média, přes svět píáru. Vládnoucí strana Právo a spravedlnost (PiS) se tam zmocnila veřejných médií včetně televize, veřejný prostor se dostal pod její silný vliv a teď tu volbu prezidenta vyhrála. V minulosti přebrala i jiné významné veřejné a státní instituce, nejen televizi, ale i spoustu dalších, včetně třeba oblastních divadel, kde rozhoduje i o jmenování ředitele. Tohle zkonfiskování institucí státu mi přijde hodně alarmující.

Viděl jste, jak vypadala předvolební kampaň?

Sledoval jsem ji skrz média. Z Dudovy strany byla neobyčejně vyhrocená a vrcholem bylo poslední zpravodajství veřejnoprávní televize TVP na samém konci kampaně. Ten asi 45minutový pořad byl sestaven výlučně ve prospěch staronového prezidenta Dudy. Zapíše se snad černým písmem do učebnic žurnalistiky, všechno v něm bylo uděláno proti všem pravidlům objektivní novinařiny.

Na jedné straně vykresloval Dudu jako kandidáta, který se zastává běžných Poláků, chce pokračovat v šíření sociálních jistot, štědrých přídavků na děti atd. A na druhé líčil Dudova soupeře Rafała Trzaskowského jako kandidáta elit (což mi připomíná to české „pražská kavárna“), člověka spojovaného s komunitou LGBT, napojeného na zlou Evropskou unii, který to s obyčejnými Poláky myslí špatně.

Ta relace byla vystavěná na výpovědích lidí, kteří přišli na mítinky podpořit Dudu. Neříkali přímo, že Trzaskowski je zlo, ale: Já se obávám, že protikandidát nám sebere, co nám vláda s podporou současného prezidenta vybojovala. Mám dvě děti, dostávám na ně tolik a tolik a bojím se, že o ty peníze přijdu. Že Polsko přijde o podporu porodnosti, o podporu rodiny.

To je stará známá metoda, neříkáte „oni jsou zlí“, ale jen „já se obávám, že mi chtějí něco vzít“. To vždycky zabere. Působí to zdánlivě neútočně a o to víc důvěryhodně. Máte obavy, a tady přijde někdo, kdo vám je zažene a řekne, že pomůže. A k tomu běžely záběry z Dudových předvolebních mítinků a komentář, který v pozitivním světle uváděl jeho výroky. V té TVP takhle nevypadal jen jeden šot, ale celé zprávy věnované prezidentské volbě. V různých modifikacích vychvalovaly jednoho a očerňovaly druhého kandidáta.

Znáte takový způsob práce s televizí odjinud?

Mně tenhle způsob televizní práce připomněl, co známe z posledních let z Ruska. Tam se postupně dostaly do sféry vlivu Kremlu všechny televize. Mediální prostor tam dnes už téměř stoprocentně ovládá Kreml, až na malé výjimky, jako je televize Dožď, která si ale také nesmí moc vyskakovat. Některé reportáže v ruských médiích vypadají jako krátké hororové filmy. Podmalovává je přesně vybraná hudba, je slyšet varovný komentář, do toho střihnou záběry z YouTube, jak vylétávají do vzduchu auta ve válce v Iráku, a to všechno podkresluje nějaký usměvavý akademik nebo akademička.

Na diváka to působí tak, že svět je nebezpečné místo a tady přichází zachránce, který tomu rozumí, který akademicky, až vědecky střízlivě vnáší do chaosu světa pořádek. Ten chaos je tam v rovině obrazové a emotivní, pracuje se tam s nejnižšími emocemi, podkresluje se to hudbou.

V tom polském zpravodajství jsem takhle brutální práci s muzikou typu béčkových amerických filmů neviděl, ta ještě komentář nepodkreslovala. Ale dech mi vyrazila a připomněla tu ruskou školu sama konstrukce toho zpravodajství. Na jedné straně zlo, které nám chce vzít sociální jistoty, a na druhé straně ochránce všech pravověrných Poláků. A to má být objektivní veřejnoprávní televize.

Nepracovala takhle nějak televize husákovského Československa? Mnoho Poláků si stěžuje, že jejich dnešní televize je ve své prvoplánové propagandě horší, než byla za komunismu. Že z veřejnoprávního média se stal výlučný nástroj vládní strany.

Srovnání s televizí husákovského Československa se nabízí. Jen se mi zdá, že ta polská TVP to ještě neumí tak perfektně, jako to uměli redaktoři Čs. televize. Ten polský pořad byl profesionálně špatně odvedený, třeba rytmus střídání mítinků se záběry ze studia byl mechanický.

Nebylo taky náhodou, že takováhle podlá a dlouhá „reportáž“ šla do éteru těsně před volbami. Na část diváků muselo jistě zapůsobit, že ji viděli na veřejnoprávní televizi, která má u lidí přirozeně autoritu a důvěryhodnost.

Trochu mi to připomnělo, jak u nás kdysi těsně před první prezidentskou přímou volbou, už v době moratoria, otiskl Blesk očerňující inzerát na Karla Schwarzenberga, což byla podpásovka.

Mediální impérium kněze Rydzyka

 

Polsko má jednu zvláštnost, kterou nemá snad žádný jiný stát v Evropě. A to je katolické, velmi konzervativní mediální impérium, které patří knězi Tadeuszovi Rydzykovi. Jeho součástí je celoplošná televize Trwam a rozhlas Maryja, jedna z nejposlouchanějších stanic vůbec, které on řídí. Reklamní plakáty na to rádio visí na kostele snad v každé vesnici či městečku. Ve vašem filmu jste se bezvýsledně pokusili s nimi mluvit v jejich centrále v Toruni.

Hodně jsme o tom rádiu slyšeli, že je agresivní, krajně konzervativní, že šíří nenávist vůči Židům i národnostním a sexuálním menšinám. Začali jsme ho poslouchat a všechno se nám potvrdilo. Aby nebyli žalovatelní, tak ty nejtvrdší pořady, ty hard-core, dělají jakoby formou hlasu lidu. Lidé jim telefonují a ventilují své názory, a redaktor tu debatu šikovně směřuje tak, aby zaznělo, co potřebuje. Některé telefonáty byly skutečně protižidovské, což mě v Polsku po tom všem, co v minulosti zažilo, šokovalo. Někdo tam třeba vykládal o údajném židovském spiknutí a ten redaktor, místo aby mu nastavil kritické zrcadlo, ho nechal klidně šířit tyhle nehoráznosti a vrstvit nejrůznější konspirační teorie.

Majitel Tadeusz Rydzyk si nechá říkat „otec kněz ředitel“, svoje Rádio Maryja nazývá „katolický hlas Polska“, hraje na velmi symbolickou strunu. To rádio vysílá od počátku 90. let, televize od r. 2003. V Polsku jsem slyšel, že v každých volbách dokáže jeho rádio ovlivnit jejich výsledek o několik, snad až deset procent. A v televizi Trwam co chvíli vystupují členové vlády, Jaroslaw Kaczyński tam měl v době prezidentské kampaně svůj jediný projev. Rydzyk si založil i novinářskou školu, kde si na míru těm svým dvěma médiím vychovává redaktory. Takže nemusí zaměstnávat a předem nějak vymývat mozky absolventům veřejných novinářských škol, naformátuje si své lidi přímo.

Česká televize se nesmí dostat pod finanční tlak stran

 

Dovedete si představit, že by se něco takhle jednostranně pojatého, jako bylo to polské předvolební zpravodajství, objevilo v dnešní České televizi?

Takhle daleko nejsme. V ČT jsou myslím stále větší profesionálové, kteří by se něčeho takhle sprostě tendenčního nedopustili, už jen kvůli své profesionální cti. A v ČT je stále patrná snaha dát hlas protistraně a zpřehlednit argumentační rámce obou stran nějakého sporu. Ovšem vzpomeňme si na někdejší televizní krizi, kdy televizi převzal tým pana Hodače a paní Bobošíkové. Tenkrát bylo něco podobného na spadnutí. A k něčemu takovému by mohlo dojít, kdyby byly vyslyšeny hlasy, které chtějí dostat ČT víc pod kontrolu státu. Ty populistické hlasy, které říkají: Zrušme poplatky a ať ČT financuje přímo státní rozpočet. To je ale cesta do pekel, protože rozpočet se schvaluje ve sněmovně, a pokud by tam měla většinu jedna strana, jako je tomu dnes v polském Sejmu, který kontroluje strana PiS, tak by ta strana kontrolovala přes financování a přes mediální rady celou televizi. A zasahovala by i do jejího řízení, do jednotlivých redakcí a jejich práce.

Před nějakou dobou přijali polští poslanci (tedy ti za stranu PiS) zákon, kterým „veřejnoprávní“ televizi přejmenovali na „národní“. Jakoby malý sémantický posun, měl ale symbolizovat změnu směrem k televizi v rukou PiS, nikoli veřejnosti. Cítili, že „veřejnoprávní“ by se mělo vygumovat.

Pokud vím od polských kolegů, v TVP došlo po příchodu strany PiS k moci na nejvyšších místech k čistkám, dnes tam jsou jen lidé poplatní vládní straně. Její ředitel je co chvíli vidět s Jaroslawem Kaczyńským a otevřeně lobbuje pro PiS. Pokud by k něčemu takovému došlo i u nás a do ČT by nastoupili novináři loajální ke straně v tu chvíli vládnoucí, mohli bychom se taky nadít podobných zpráv.

Ten zpravodajský pořad polské TVP, o kterém jsem mluvil, by stálo za to celý otitulkovat do češtiny a pustit, ať si každý udělá svůj vlastní úsudek a ať si představí, že by zprávy v ČT mohly vypadat podobně. Myslím, že kdyby tohle viděl i ten největší kritik ČT, začal by uvažovat v trochu jiných souvislostech. Protože to už zdaleka přesahuje běžnou kritiku. To je fundamentální propad profesionální práce editorů i redaktorů a vůbec celé televize.

V Česku je možné zaslechnout i extrém, že když tu nejsou žádné veřejnoprávní či státní noviny, není důvod, proč by tu měla být veřejnoprávní televize.

Hlavní důvod existence a půvab veřejnoprávní televize a rozhlasu je v tom, že jejich činnost je vymezena zákonem, který říká, že musí pracovat ve prospěch veřejnosti, tedy všech v této zemi, a nestranně. Což se po žádné soukromé televizi nemůže chtít. Kdyby tu byly jen soukromé televize, potom by záleželo jen na jejich miliardářských majitelích, co se bude vysílat, pro koho a eventuálně proti komu.

Je správné, že tu jsou soukromé televize, je dobře, že vytvářejí konkurenci. Ale jsem rád, že máme také tu veřejnoprávní, která se zodpovídá televizní a mediální radě i tlaku veřejného mínění. A nejen ruce trhu, popřípadě zadavatelům reklam.

Veřejnoprávní televize taky často nastavuje vysoko laťku. Podívejte se na BBC, Britové si ji i přes veškerou její kritiku stále drží, a ta televize nastavuje vysoký standard nám všem. Kvalita jejích novinářů, jejích investigativců pomáhá rozvoji britské společnosti jak politicky, tak na bázi občanského soužití. Vědí, proč to dělají.

A je dobře, když i část české veřejnosti může dávat důvěru veřejnoprávní ČT třeba kvůli jejímu zahraničnímu zpravodajství nebo vysoké profesionalitě známých novinářů, kteří něco vystudovali, dlouho svoji profesi poctivě vykonávají a dosáhli v ní úspěchu. Dobrá veřejnoprávní televize je přece nedílnou součástí kultury národa.

Filip Remunda (nar. 1973) natočil spolu s Vítem Klusákem několik celovečerních dokumentů, třeba „Český sen“ o konzumním šílenství (nebo také o politickém marketingu), „Český mír“, „Dobrý řidič Smetana“ (o olomouckém řidiči autobusu, který exministru vnitra Ivanu Langerovi namaloval na billboardu tykadla a Langerova žena jej odsoudila ke sto dnům vězení) a několik dílů série autorských dokumentů „Český žurnál“. Teď spolu dokončují snímek „Jak Bůh hledal Karla“ o polském katolictví. Premiéru bude mít na Festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě letos v říjnu.

(Otázky kladl Petr Janyška, novinář specializující se na Polsko a na Francii, bývalý diplomat.)