Milan Ondrík (uprostřed) jako Mikuláš Černák FOTO: Cinemart / se souhlasem
FOTO: Cinemart / se souhlasem
ROZHOVOR / Čtrnáct vražd, korupce, lži, mafiánské praktiky, doživotí a teď i film. Respektive dva. Loni v srpnu Miki, teď vstupuje do kin pokračování jménem Černák. Vyprávějí o tom, jak se z obyčejného „kluka z dědiny“ stal v 90. letech jeden z nejděsivějších zločinců slovenského podsvětí. Titulního antihrdinu Mikuláše Černáka, který ovládal ve své době většinu Slovenska, bravurně ztvárnil Milan Ondrík.
Jak vypadala vaše příprava na roli Mikuláše Černáka?
Věděl jsem samozřejmě jako všichni Slováci, kdo to je. Znali jsme ho z televize, z novin, z rádia. Ale nechtěl jsem ho kopírovat. Protože nešlo o dokument, měl jsem volné ruce. Řekl bych, že si celá jeho parta hrála trochu na filmového Kmotra. Proto jsem použil ve filmu i typické gesto, které dělali mafiáni z Coppolova filmu – zvedali si límce u kabátů. Byl to takový odrazový můstek. Obecně jsem víc zvedal tuny železa, než že bych o Černákovi četl knihy. A musel jsem přibrat – během roku deset kilo.
Co si vlastně o Černákovi myslíte? Nepředstavuje tak trochu fenomén typu Jánošíka, i když krvavého a temného?
To jste řekla trefně. On opravdu takový dosah má. A leckdo v kraji, kde vyrůstal a žil, dodnes netuší, jaké zločiny udělal. Mnozí jej berou jako člověka, který v začátcích pomáhal lidem, uměl podnikat. Byl vychovaný v křesťanské rodině, nebál se fyzicky pracovat, staral se o své blízké. Záleželo mu na tom, aby se měli dobře. Bavíme se v podstatě o klukovi, který se zpočátku jen pral – vím, co říkám, sám jsem na venkově zažil klukovské bitky –, a který v jednu chvíli udělal špatný krok stranou. A už nebylo návratu.
Bylo ve scénáři něco, co jste předtím nevěděl a co vás šokovalo?
To přímočaré propojení s vysokými politickými činiteli. A jak to autor scénáře Miro Šifra rozklíčoval a přesně pojmenoval.
Ve filmu je spousta akčních scén se zbraní, prošel jste střeleckým výcvikem?
To nebylo nutné. Nemusím se to učit, zbraň držet umím. Režisér Jakub Kroner hlavně chtěl, abych posiloval, a měl jsem speciální stravu.
Máte ve filmu i jednu explicitní sexuální scénu. To je věc, kterou herci nemají úplně v lásce. Nebo se pletu?
Nepletete. Je tam jedna taková s úplně nahou ženou. Uvědomil jsem si během ní, že bych nemohl být pornohercem. Protože už se dotýká situace, která je pro mě krajní. Samozřejmě se při podobném natáčení vždycky vše odehraje s minimem lidí na place a já se snažím chovat k filmové partnerce tak, aby se cítila co možná nejkomfortněji. Je těžké to někdy vybalancovat, zvlášť když podle scénáře má jít o vulgární obraz – jaký byl v Černákovi. Udělali jsme to ale myslím velmi profesionálně.
Měl jste možnost se s Černákem potkat. Jak na vás působil?
Jako charismatický člověk s dobrými názory na život i výchovu. Což je věta, kterou na Slovensku většinou neříkám, protože si mnoho tamních diváků myslí, že Černáka ve filmu oslavujeme. Což není pravda. Už předtím jsem o něm slyšel, že má velké charisma. Proto okouzlil tolik lidí, kteří mu dali svou důvěru – i ti, kteří pak skončili pod kytkami. Musím přiznat, že si mě získal. Zajímal se o mě, o mou profesi, o rodinu. Chválil film, který už viděl. Byl to velmi otevřený rozhovor. Vyprávěl mi, jak strašně mu bylo, když se stal svědkem první vraždy. Cítil pořád pach krve, nemohl spát. Jenže se to začalo nabalovat a už v tom lítal.
Zaznamenal jste u něj nějakou sebereflexi?
Ano. Řekl mi, že ho ty zločiny mrzí a vyrozuměl jsem, že by chtěl vrátit čas. Aby to mohl změnit. Nejtěžší pro něj bylo přiznat to své rodině. Svěřil se, jak ho zaskočilo, že většina už všechno věděla. Ukazujeme to i ve filmu. On není psychopat, prostě to vzal špatným směrem.
Čtrnáct vražd, to se dá těžko obhájit. Ostatně, dostal doživotí.
Neobhajuju ho, jen konstatuju, jak to vidí dnes on sám. Já se nepotkal s Mikim z 90. let, ale s Mikim současným, vezměte si, že sedí už pětadvacet let. Pandořiny skřínky jsou v každém z nás. Proto si je musíme hlídat.
Zažil jste po slovenské premiéře nějakou neobvyklou reakci?
Film má hodně bouřlivé ohlasy, lidi zajímá. A je pravda, že před pár dny se mi stala zvláštní věc. Jedu autem a jakési neznámé číslo volá: prý jestli nemám minutku. Nakonec z toho byl hodinový hovor. Z dotyčného vypadlo, že jistý čas byl napojený na Černákovu partu, vyprávěl mi o konkrétních situacích a taky že byl v kině, viděl náš film a že byl poměrně přesný. Strkal prý skoro pořád do manželky: teď se stane tohle a teď zase tohle. Potřeboval mi to zkrátka sdělit. Ptal jsem se, odkud má moje číslo. Úplně mě uzemnil – prohlásil, že ze SIS, z tajné služby, ale že už je ve výslužbě. Pak zavěsil.
Nebojíte se někdy, že vás kvůli filmu může kdokoli z Černákových kumpánů obtěžovat nebo ohrožovat?
Na to se mě ptají lidé často. Ale říkám, že nade vším stojí Černák, s nímž jsem se potkal, a že jsme spolu zadobře. Bát by se měli spíš ti kumpáni, na rozdíl od něj jsou pořád na svobodě.
Miro Šifra napsal chytrý scénář. Z filmu je celkem dobře znát, odkud se vzaly mafiánské praktiky a jak se podsvětí propojilo s oficiálními státními strukturami. Z toho muselo s ohledem na současné Slovensko až mrazit, ne?
Je to tak. Společenská situace u nás je jako v papiňáku. Lidé rozdělení, politici v hysterii, to rozdmýchávání štvavých nálad a osočování, to je zlá atmosféra. Děsím se a modlím, aby to všechno neskončilo nějakým celospolečenským násilím.
V Bratislavě a jiných městech probíhaly v minulých dnech početné demonstrace proti současné Ficově vládě. Účastnil jste se nějaké?
Ne, v té době jsem měl večerní představení v divadle. Ale stojím za lidmi, kteří vyšli do ulic. Vždyť se to už nedá poslouchat. Lež se prezentuje jako pravda, zneužívají se sociální sítě, překrucují se fakta a ti, kteří to páchají, obviňují kdekoho – i nás herce, že jsme uplaceni zahraničními agenty a že chceme převrat. Aktuální novinkou je, že společenský chaos působí prý Ukrajinci… Přitom den co den vidíme v divadle, jak nás slušní Slováci – diváci podporují, volají na nás po představení, že jsou s námi. K tomu není co dodat. Proto jsem rád, že jsme natočili film o Černákovi. Není to obhajoba zločince, ale události viděné v kontextu. O naší temné minulosti je třeba vyprávět.
