ROZHOVOR / Izraelská a americká intervence v Íránu odhalila, nakolik si Rusko cení svého spojenectví s režimem, který mu roky dodával klíčové drony a balistické střely: nijak. S finským geopolitickým analytikem Joni Askolou jsme se bavili mimo jiné o dopadech nejnovějšího blízkovýchodního konfliktu na rusko-ukrajinskou válku nebo o tom, jak vnímá nejmladší člen NATO své alianční závazky a možnou hrozbu ruské invaze.

Dovolte mi náš rozhovor zahájit otázkou týkající se Íránu. Tamní režim byl velkým podporovatelem Ruska ve válce proti Ukrajině, především co se týče dodávek balistických raket a dronů. Myslíte si, že bude mít nedávná konfrontace mezi Íránem, Izraelem a USA nějaký dopad na rusko-ukrajinskou válku?

Kdyby se to stalo před rokem nebo dvěma, dopad by byl určitě mnohem větší, protože Rusko nyní vyrábí velkou část íránských dronů samo. I tak to bude mít určitý dopad v tom smyslu, že část dronů, které Rusko používá, stále pochází z Íránu. Celkově vzato ale nepůjde o nic zásadního.

Jak si vysvětlujete, že se Putin na straně svých íránských spojenců s výjimkou několika odsuzujících prohlášení nijak zvlášť neangažoval?

To je pro Rusko zcela typické chování. Jen za posledních pět let najdete celou řadu případů, kdy ruský spojenec potřeboval pomoc a žádné se nedočkal. Stačí vzpomenout rebely v Súdánu, juntu v Myanmaru, Asada v Sýrii nebo dokonce sousední Arménii, kterou navzdory přítomnosti ruských „mírotvůrců“ na jejím území napadl a porazil Ázerbájdžán. Hlavním důvodem pro toto chování je fakt, že Rusko není schopné vést boj proti Ukrajině a zároveň významně vojensky zasahovat někde jinde.

Rusko je zároveň mimořádně pragmatické a každou situaci dokáže obrátit ve svůj prospěch, což je ostatně jednou z jeho silných stránek. Může se to týkat dokonce i Íránu, protože pokud tamní režim padne, pak by Rusko získalo část už dodaných zbraní a technologií skoro zadarmo. Dohoda mezi oběma zeměmi totiž podle všeho spočívala v tom, že Írán pošle Rusům drony a související know-how výměnou za to, že Rusko zmodernizuje íránské letectvo a tamní jaderný sektor. A jestliže se vláda ajatolláhů zhroutí, nebude mít Putin vůči novým vládcům žádné závazky.

Každá země by si měla uvědomit, že pokud si zadá s Ruskem, nemůže se spoléhat na jeho pomoc. Syrský diktátor Asad je toho dokonalým příkladem. Byl po dlouhou dobu velmi loajálním spojencem Ruska a ti, kterým čelil, nebyli nijak zvlášť dobře vyzbrojení ani vycvičení. Rusko ho teoreticky mohlo zachránit s pomocí několika brigád a letecké podpory, kvůli nasazení na Ukrajině však nebylo schopné zasáhnout.

Americká intervence v Íránu ukázala, že Donald Trump nemusí být jen samozvaným mírotvůrcem, ale občas i jestřábem. Očekáváte, že se po této zkušenosti začne více angažovat i v pomoci Ukrajině? Zdá se, že stejní lidé, kteří Trumpa přesvědčili k intervenci v Íránu, jsou také těmi, kdo podporují americké angažmá na Ukrajině. Naopak ti, kdo dnes zásah proti Íránu kritizují, patří zároveň k největším kritikům americké podpory Ukrajině.

Kéž by tu byla nějaká souvislost, ale možná nás ještě Trumpova administrativa ve střednědobém horizontu příjemně překvapí. Ale v krátkodobém výhledu si myslím, že Trump vnímá Blízký východ a Ukrajinu jako dvě zcela odlišné záležitosti. Už během svého prvního prezidentského období byl vůči Íránu poměrně nekompromisní a zároveň ochotně vycházel vstříc izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi.

Nejsem proto přesvědčený, že se to nějak výrazně promítne do situace na Ukrajině, a domnívám se, že bychom od Trumpa neměli mít velká očekávání. Na druhou stranu si nemyslím, že americký prezident může být donekonečna vstřícný vůči agresivnímu Rusku a hledat další výmluvy, proč ze všeho vinit Ukrajinu. Je možné, že pokud s ním budou mluvit ti správní lidé, mohl by alespoň povolit prodej zbraní a vojenského materiálu Ukrajině. To je v tuto chvíli asi ten nejlepší možný scénář.

Zmínil jste nejlepší možný scénář, ale myslíte si, že je stále ve hře i ten nejhorší – tedy že by Spojené státy znovu zcela přestaly poskytovat zpravodajské informace?

Opravdu tím nejhorším možným scénářem je podle mě situace, kdy Trump přeruší nejen poskytování zpravodajských informací, ale zároveň Ukrajině přestane dodávat náhradní díly a softwarové aktualizace k již dodanému americkému vybavení, čímž by ho fakticky učinil nepoužitelným. Domnívám se, že tomuto scénáři jsme se naštěstí alespoň prozatím vyhnuli.

Co se týče zpravodajských informací, není vyloučeno, že znovu dojde k omezení nebo i zastavení jejich sdílení. Naštěstí hrály americké zpravodajské informace mnohem větší roli v dřívějších fázích války. Dnes, kdy je fronta poměrně statická a všude jsou vojáci a opevnění, už není možné dosáhnout momentu překvapení. Rusko zkrátka nepřesune na nějakou část fronty padesát tisíc vojáků, aniž by si toho někdo všiml.

Ukrajina má navíc přístup k satelitním snímkům, které nepocházejí z USA, a ke zpravodajským informacím z dalších západních zemí, přestože nejsou natolik kvalitní jako ty americké. Domnívám se proto, že by dnes nešlo o tak zásadní šok, zvláště když spojenci v tuto chvíli nedodávají Ukrajině žádné zbraně dlouhého doletu, které by potřebovaly přesné zpravodajské informace pro zasažení správných cílů v Rusku a na okupovaném území Ukrajiny.

Nedávno se v Nizozemsku uskutečnil summit NATO, na kterém se členské státy rozhodly udělat radost „taťkovi Trumpovi“, jak ho nazval generální tajemník aliance Mark Rutte, a zavázaly se vydávat 5 % svého HDP na obranu a související aktivity. Zvyšuje podle vás tento závazek pravděpodobnost, že bude americký prezident v případě napadení jednoho z členských států respektovat článek 5 Severoatlantické smlouvy a přijde mu na pomoc?

Je samozřejmě dobré nedat Trumpovi žádnou záminku pro to, aby nedodržel své závazky. Problém však spočívá v tom, že je deklarovaný pětiprocentní cíl spíše dlouhodobým procesem, kterého se některé země jako třeba Španělsko vlastně ani nehodlají účastnit. Americký prezident by to pak mohl využít, pokud by nechtěl článek 5 respektovat.

Bývaly časy, kdy americký prezident odpovídal jasné „ano“, když se ho ptali na aktivaci článku 5. Když byl ovšem Trump před summitem na tuto záležitost dotázán, odpověděl velmi vyhýbavě. Pochybuji, že někdo opravdu ví, zda by se tímto závazkem skutečně řídil – a pravděpodobně by to záleželo na tom, která země by byla napadena. Například je dost pravděpodobné, že by spíše bránil Norsko než třeba Lotyšsko.

Jaká je reakce na alianční závazek vydávat 5 % HDP na obranu ve Finsku? Je to předmětem vášnivé politické debaty, nebo jde o široce příjimaný cíl?

Je to závazek s širokou podporou politické scény a společnosti. V parlamentu máme jedinou stranu, která je k tomu o něco zdrženlivější – Levicovou alianci. Ale i tato tvrdá levice by si jen přála, aby se o závazku uskutečnila parlamentní debata, místo aby se jednoduše řeklo „ano“, což je v podstatě jen projevem snahy být v opozici vůči vládě. Celkově je to něco, s čím jsou Finové zajedno – zvláště pokud jde o ostatní země. Máme totiž obavy z možného ruského útoku v Pobaltí, takže jsme rádi, že ostatní země zvýší své vojenské výdaje, a také nás samozřejmě těší, že se nám v případě napadení dostane větší pomoci.

S pětiprocentním závazkem máme jen jeden čistě praktický problém: protože u nás platí systém povinné vojenské služby, ne všechny naše výdaje se promítnou do oficiálních čísel. Když tedy převedete našich 2,5  % HDP vynakládaných na obranu na úroveň jiné země, která povinnou službu nemá, může to snadno odpovídat třem nebo i třem a půl procentům. Pravděpodobně budeme muset změnit metodiku výpočtu našich obranných výdajů, abychom je přestali podhodnocovat.

Zmínil jste, že Finsko má obavy z možného ruského útoku na Pobaltí. Nedávné satelitní snímky ovšem ukazují i rostoucí ruskou vojenskou aktivitu blízko finských hranic. Je nějaká možnost, že by se právě vaše země mohla stát cílem případného „testování“ článku 5 Putinovým režimem?

Rozhodně to není možné vyloučit. Máme několik míst, kde by nás mohli Rusové „otestovat“, včetně Ålandských ostrovů – což jsou demilitarizované ostrovy mezi Finskem a Švédskem. Právě z toho důvodu se snažíme být neustále v obraze a pečlivě sledujeme výstavbu nových základen nebo železničních tratí poblíž naší hranice.

Celkově ale Finsko z tohoto scénáře nemá příliš velké obavy, protože udržujeme trvalou pohotovost a během války na Ukrajině jsme ji ještě zvýšili. Vybudovali jsme více infrastruktury, objednali nové vybavení a pořádáme častější cvičení pro zálohy než dříve. Pokud by ale k útoku došlo jinde, i pro nás by to byla velmi náročná situace. Jediný způsob, jak se s tím vyrovnat, je udržovat stálou připravenost.

Zvlášť velké obavy máme právě o pobaltské země, protože se bez Spojených států stávají extrémně zranitelnými – většina zemí mimo USA totiž nemá během přímého konfliktu s Ruskem kapacity přesunout do regionu vybavení a vojáky vzduchem nebo po moři. Jsme připraveni bránit naši zemi i podílet se na obraně spojenců, nemáme však kapacitu přesunout do Pobaltí další vojáky kromě těch, kteří už jsou na místě. A právě v tom potřebujeme pomoc Spojených států a samozřejmě i Polska.

V tomto ohledu je pro nás dodržení článku 5 ze strany USA mimořádně důležitou otázkou. A proto se snažím lidem připomínat, že i když pobaltské státy významně pomáhají Ukrajině a masivně investují do vlastní obrany, neexistuje žádná částka, která by pro ně byla dostatečně vysoká. Tyto země by měly investovat do obrany tolik peněz a úsilí, kolik je to jen možné, protože Rusko se již nyní připravuje na poválečné scénáře a velmi rychle získá kapacitu zaútočit na Pobaltí.

Proč jsou vlastně finské Ålandské ostrovy stále ještě demilitarizované? Například Švédsko po konci studené války demilitarizovalo Gotland, od roku 2015 však kvůli možné hrozbě ze strany Ruska znovu posiluje svoji vojenskou přítomnost na ostrově.

V našem případě nejde o otázku vůle. Přáli bychom si Ålandské ostrovy znovu opevnit a připravit na možný útok, jenže to nesmíme udělat kvůli mezinárodní smlouvě podepsané ještě v roce 1921. Jakákoli militarizace ostrovů by tedy byla protiprávní a zatím se nám nepodařilo najít žádný způsob, jak závazky plynoucí z této smlouvy obejít.

Dalším problémem jsou místní obyvatelé. Protože žijí v demilitarizovaném režimu už tak dlouho, považují to za správnou cestu a na možnost obnovení vojenské přítomnosti na ostrovech nereagují příliš pozitivně. Je to tedy složitý proces, ale finské ozbrojené síly i většina obyvatel pevninského Finska by si samozřejmě přály, aby k remilitarizaci jednoho dne došlo.

Jak varujete vy i mnoho dalších odborníků, Rusko vede proti Evropě už v tuto chvíli také digitální válku. A podle některých názorů v ní momentálně prohráváme. Může si zbytek EU v tomto ohledu vzít nějaké ponaučení právě z Finska? Fascinuje mě například, že ve vaší zemi neexistuje žádná otevřeně proruská strana.

I ve Finsku máme pár proruských zrádců, včetně těch, kteří jsou přímo placeni Putinovým režimem, ale naštěstí se jim nedaří být zvoleni do parlamentu. Máme stále silný celospolečenský konsenzus do velké míry vycházející z naší historie a polohy. Domnívám se, že Finsko může být pro další země inspirativní zejména svým vzdělávacím systémem, který klade velký důraz na kritické myšlení, na práci se zdroji a jejich hodnocení. Jde o něco, co jsme našim studentům vštěpovali už dávno před nástupem sociálních médií.

Dále stojí za zmínku naše veřejnoprávní vysílací společnost Yle, které většina Finů důvěřuje, i když se krajní pravice snaží její důvěryhodnost podrývat. Yle se snaží být co nejvíce vyvážená a její práce se zdroji je na velmi vysoké úrovni. Samozřejmě se občas dopustí chyb, ale i tak jde o výborné médium. A když se naše mladá generace rozhoduje, kde sledovat domácí i zahraniční seriály, velmi často sáhne po službě Yle s názvem Arena, která je podle mého názoru dokonce lepší než Netflix a další mezinárodní streamovací platformy.

Fakt, že je Yle tak silná a hraje tak významnou roli v mediálním prostoru, podle mě ve Finsku pomohl udržet úroveň společenské důvěry, která je vyšší než ve většině ostatních zemí. A nakonec si myslím, že stojí za zmínku i naše povinná vojenská služba – protože je povinná pro muže a dobrovolná pro ženy, projde jí velká část populace. A to pomáhá, jelikož lidé, kteří absolvovali vojenskou službu, se naučí chápat svou roli ve společnosti.

Zmínil jste pozitivní roli veřejnoprávního vysílatele. Nicméně nedávný průzkum ukázal, že 40 % mladých lidí ve Finsku získává zprávy z TikToku. Nepředstavuje to do budoucna významnou hrozbu?

Vámi zmíněnou studii si ve skutečnosti zadala právě Yle, která se snaží držet krok s nejnovějšími trendy a bedlivě sleduje vliv sociálních médií. Jsem si jistý, že ve srovnání s mnoha jinými zeměmi má na naši mladou generaci stále veřejnoprávní televize nepoměrně velký vliv. Nicméně není pochyb o tom, že důvěra v sítě jako je TikTok představuje vážnou hrozbu. Sice jsme zatím byli o něco odolnější než jiné země, ale výhled do budoucna příliš nadějně nevypadá.

Joni Askola je finský geopolitický analytik a doktorand na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, který žil mimo jiné ve Francii a Rusku. V současnosti se věnuje boji proti ruským dezinformacím a obraně demokracie – jak online, tak i prostřednictvím fundraisingu na podporu Ukrajiny ve spolupráci s organizací help99.