Prezident Petr Pavel během sousedské slavnosti na Pražském hradě (2023). FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
KOMENTÁŘ / V části české společnosti panují zvláštní mýty o našich dějinách. Prý byla vstupem Česka do EU omezena naše státní suverenita, říkají „vlastenci“, aniž by si tito mudrlanti připouštěli, že každou mezinárodní smlouvou omezuje stát svou suverenitu, poněvadž normální státy se neizolují, ale pěstují vztahy s ostatními. Neméně „vlastenecká“ je též představa, že český stát vznikl až 1. ledna 1993, když se osamostatnil „od Slovenska“ – předtím to prostě bylo Československo, nemluvě o tom, že před rokem 1918 jsme údajně úpěli pod bičem jakýchsi cizích mocností. To není ani klamavá pohádka, to je lež nedůstojná starobylého a sebevědomého národa. A navíc je to trapné.
Ústava České republiky v tom má docela jasno a hovoří zřetelně: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku…“
Česká státnost je tu prostě tisíc let, byť se všelijak proměňovala, také Československo bylo formou české státnosti, která tehdy přijala svou republikánskou a demokratickou formu. Jiný problém je, jak se tato forma státnosti osvědčila, poněvadž Československo bylo nejprve klientem Francie, posléze nacisticko-německým protektorátem, a poté na několik desetiletí sovětsko-ruskou gubernií. Česká republika ustavená v roce 1993 trvá jakožto demokracie delší dobu než někdejší Československo.
Jak to ovšem bylo s českou státností před rokem 1918? Vždyť řada lidí recitujících ufňukanou vyprávěnku o „úpění Čechů pod nadvládou Habsburků“ si myslí, že Rakousko-Uhersko vzniklo snad někdy v roce 1620 a vládl mu jakýsi rakouský císař. To jsou samozřejmě hlouposti.
Češi a Svatá říše římská
Český stát se konstituoval v 10. století a po většinu svých dějin byl v rámci křesťanského Západu vždy součástí nějakého vyššího celku, případně soustátí. Když byla v roce 962 „obnovena“ Svatá říše římská, nešlo o žádný německý či germánský „národní stát“, nýbrž o univerzální monarchii. Ta zahrnovala různé německé „národy“ od Sasů a Bavorů až po Šváby a Franky, přičemž k ní byly různými způsoby asociovány i všelijaké státní útvary, v nichž žili také Francouzi, Holanďané, Dánové, Poláci, Češi, Italové…
Český stát se už na počátku 11. století stal součástí tohoto volného soustátí, přičemž český panovník hrál stále důležitější úlohu. V rámci dvorských úřadů římského císaře zastávala česká knížata funkci takzvaného arcičíšníka, což je symbolicky řadilo mezi nejvýznamnější vladaře ve Svaté říši římské. Z toho se později vyvinulo i postavení kurfiřta, říšského knížete s právem volit římského krále, jenž se po korunovaci v Římě tituloval jako římský císař. Těchto kurfiřtů bylo nakonec jen sedm a pozdější čeští králové patřili k těm vůbec nejvýznamnějším. Však i proto sami usilovali o získání titulu římských císařů, což se poprvé povedlo Karlu IV.
Corona Regni Bohemiae čili Koruna království českého byla tudíž státem, jenž představoval jádro Svaté říše římské, samotná Praha byla několikrát i sídlem římského císaře. Ono univerzalistické soustátí bylo spíše jakousi konfederací různých království, knížectví, hrabství, církevních dominií a svobodných říšských měst. Od 15. století se užíval i název Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ čili Svatá říše římská národa německého – jenže sousloví „Natio Germanica“ odkazovalo v humanistickém duchu k území někdejší antické Germánie a nebylo vnímáno etnonacionalisticky. Zde je třeba podotknout, že pojmy jako „římskoněmecký císař“ a „Římsko-německá říše“ jsou až produktem německého dějepisectví druhé poloviny 19. století, tudíž ahistorické.
Od Rakouského císařství k Rakousku-Uhersku
Český stát byl až do roku 1806 součástí Svaté říše římské, která se jakožto nejdůležitějším ústavním dokumentem řídila Zlatou bulou Karla IV. z roku 1356. Ono soustátí se rozpadlo pod revolučním a imperiálním tlakem Francie, konkrétně poté, co se Napoleon Bonaparte nechal v roce 1804 korunovat císařem Francouzů. Tehdy ve stejném roce přijal římský císař František II. i titul rakouského císaře jako František I. Nakonec v roce 1806 prohlásil titul římského císaře za zrušený a říšské stavy zprostil všech závazků. Tak zanikla Svatá říše římská, zatímco již od roku 1804 tu bylo nové soustátí s poloúředním názvem Rakouské císařství.
Rakouští císařové byli i nadále zároveň českými králi, přičemž posledním korunovaným českým králem byl Ferdinand Dobrotivý – ceremoniál proběhl 7. září 1836 v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Ferdinand sice v roce 1848 během revolučních událostí abdikoval, ale zbytek života strávil v Praze, kde také 29. června 1875, tj. před 150 lety, zemřel. Jeho nástupcem se stal František Josef I., který jako jakýsi „věčný panovník“ vládl až do své smrti v roce 1916.
Do 19. století spadá i národní a občanská emancipace Čechů čili „národní obrození“, což byl proces, jímž si procházely všechny staré i mladé evropské národy. Ačkoliv Království české, Markrabství moravské a Vévodství slezské byly ve Vídni vnímány stále více jako tři disparátní „provincie“ Rakouského císařství (a Moravanům se Slezany to příliš nevadilo), česká státnost de iure nikdy nezanikla. Jejím reprezentantem byla i nadále česká šlechta, ať už hovořila česky, německy nebo francouzsky. Ta také trvala na dodržování takzvaného českého státního práva.
Stát, jehož byli Češi, ať už jako politici, diplomaté, vojáci nebo úředníci, učitelé a podnikatelé, klíčovými spolutvůrci, se v roce 1861 stal konstituční monarchií, panovník byl tudíž omezen ústavou. Poté, co Rakouské císařství bylo v roce 1866 poraženo Pruskem, prosadila si uherská elita nové státoprávní uspořádání ve formě duální monarchie. A tak bylo roku 1867 ono soustátí přetvořeno v Rakousko-Uhersko. Čeští politici v čele s Františkem Palackým sice tenkrát podnikli takzvanou Pouť na Rus za ruským imperátorem, ale to byla především taktická provokace, nikoliv výraz příklonu k eurasijskému a „slovanskému“ Rusku.
Ani tehdy Čechové přece neúpěli – nastal ohromný rozvoj českého základního a středního školství, v roce 1882 byla pražská Karlo-Ferdinandova univerzita oficiálně rozdělena na dvě vysoké školy, totiž jednu s vyučovacím jazykem českým a druhou s vyučovacím jazykem německým. Protagonistou sebevědomého češství nebyli jacísi plebejové odněkud „z českých chaloupek“, ale hrdé české měšťanstvo, a to nejen pražské.
Pozdní rakousko-uherská monarchie nebyla nikdy „žalářem národů“ a všechny tyto a podobné nadávky blednou tváří v tvář zločinům totalitarismu 20. století. Šlo o soustátí, které bylo školou demokracie a občanské společnosti – s funkčním právním státem, samosprávou, parlamentarismem od zemských sněmů až po Říšskou radu, politickým liberalismem a moderním školstvím, bohatým spolkovým životem.
Česká republika jako úspěšný příběh
Katastrofou byla Velká válka z let 1914–1918, během níž byla v Rakousku-Uhersku suspendována mnohá občanská práva a monarchie se změnila ve svéráznou vojenskou diktaturu a geopolitický apendix Německé říše. Českou odpovědí bylo obnovení české státní suverenity ve formě republikánského a demokratického Československa. To existovalo dvacet let a poté bylo až do roku 1989/1991 jen nesvéprávnou entitou.
Dnes je Česká republika jednou z nejúspěšnějších moderních forem české státnosti. A opět je součástí širšího nadnárodního útvaru, totiž Evropské unie, což sice není žádný superstát ani federace, ale i přes všechny obtíže stále se rozvíjející nástroj fungující celoevropské spolupráce. Česko je navíc i plnohodnotnou součástí Západu jakožto civilizačního okruhu, jehož obranyschopnost dosud zajišťuje Severoatlantická aliance.
Česká republika je takřka 36 let od pádu Berlínské zdi a počátku rozvalu obludného sovětsko-ruského impéria slušný a sebevědomý stát s fungující demokracií a silnou občanskou společností. Bláboly o tom, že opět „úpíme“ pod jhem nějakého nového „císaře“, jsou mylné a nedůstojné. Nikdy jsme neúpěli pod Vídní, natož pod Bruselem nebo Kyjevem, jak to nedávno hanebně vykřikoval zmatený populista Andrej Babiš v Poslanecké sněmovně PČR. Ve 20. století jsme však opravdu byli podmaněni dvěma totalitními impérii řízenými z Berlína a Moskvy.
Berlín je dnes hlavním městem demokratického Německa, našeho blízkého spojence, které soustavně reflektuje svou krvavou dějinnou kapitolu, jež se završila před osmdesáti (!) lety porážkou německého nacionálního socialismu. To jen Moskva, centrum genocidního koloniálního impéria, které aktuálně vede výbojnou válku proti Ukrajině, velebí své agresivní dějiny a je na pováženou, že řadě lidí v Česku se po kuratele Moskvy a skutečném úpění pod její knutou stále stýská.
Co nejdále pryč od Moskvy
Česká státnost je tu tisíc let a nyní máme docela slušný stát, respektovaný v celé Evropě i ve světě. Tak se jej snažme rozvíjet, s rozvahou a odvahou. A konečně se zbavme stockholmského syndromu vůči Moskvě, která nadále zůstává ohniskem brutálního barbarství a pohrdání lidskou důstojností.
Řekněme si to jasně: skutečný český vlastenec je vždy Evropan a Zápaďan. Naopak ti, co tíhnou k Moskvě, jsou nebezpeční blouznivci a fakticky i civilizační zrádci. Kdo ví, čeho se od nich ještě dočkáme. Vždyť takový Václav Klaus se kdysi tvářil jako stoupenec thatcherismu. Až během svého brojení proti euru zjistí, že korunová měna byla u nás zavedena v roce 1892 za Rakouska-Uherska, třeba se promění v monarchistu. K tomu jako dosud přesvědčený republikán dodávám, že konstituční monarchie by pro Česko mohla být docela fajn – pokud by ovšem v jejím čele nestál nikdo z dynastie hodnotově labilních Klausů.
