KOMENTÁŘ / Nesmyslná válka rozpoutaná Ruskem na Ukrajině v únoru loňského roku a s ní spojené válečné zločiny na civilním obyvatelstvu nemohou nechat nikoho chladným. Co je vlastně Rusko a jak ho ve světle nedávných událostí vnímat? Kde hledat kořeny jeho iracionality, velikášství, krutosti a neúcty k lidskému životu vymykající se naší představivosti? V následujícím textu nabízím osobní pohled na Rusko, jeho dějiny a mentalitu.

Rusko je mentálně zkamenělá, původem lesostepní telurická společnost. Je dědicem politické kultury mongolsko-tatarských kočovných nájezdníků, kteří Rusko dvě stě let ovládali. Rusové převzali jejich brutalitu centrálního vládnutí a metody represe a přijali anexi jako existenční princip.

Mongolové však nebyli kolonizátoři na rozdíl od ruských zemědělců, kteří anektovanou zem neopouštěli a navždy ji považovali za svou. Převážně málo úrodná, brzy vyčerpaná půda však nutila k dalším záborům. Ruský lid přimknutý ke své zemi byl ruskými vládci společně s ní i exploatován.

Tataři vybírali daně a požadovali naprostou poslušnost. Ve výběru tributu pak okupanty zastoupila se stejnou tvrdostí moskevská knížata, jejichž kolaborace Moskvě umožnila budoucí mocenský vzestup a následnou dominanci v ruském prostoru. Moskevské knížectví rozvrátilo i původně vikingský Novgorod, což Mongolové vzhledem k jeho severní odlehlosti neučinili. Dobytím hanzovního města byl zničen jediný systémový kontakt s evropským trhem.

Zlatá horda vyžadovala absolutní pořádek, nebyla však ideologická, osobní ani společenský život poddaných ji nezajímal. Tak mohla okupaci pohodlně přežít i pravoslavná církev, která byla dokonce osvobozena od placení tributu. Ta se po pádu Saraje stala služebnou duchovní oporou carského samoděržaví, kterému potvrzovala privilegium přímého podřízení Bohu, jehož vůli car naplňoval. Církev udělovala samoděržaví mystický rozměr, stejně tak jako věčnému ruskému mesianismu. Byzantinismus s mongolským paradigmatem centrálního vládnutí nijak nekolidoval, cézaropapismus byl autokratický. Mongolská despocie a byzantinská bohovláda jsou fundamenty ruského autokratismu.

Druhý Jeruzalém, třetí Řím

Pravoslaví snilo o Moskvě jako o druhém Jeruzalému. Moskva jako třetí Řím byl zase ruský imperiální sen. Carské Rusko rovněž nikdy neopustila touha anektovat Konstantinopol. Ruská pravoslavná církev sloužila patrimoniální autokracii, jež se považovala za dědice byzantského cézaropapismu. Nedošlo k augustiniánskému oddělení světské a církevní moci. Kněží byli převážně nevzdělaní, církev byla tudíž intelektuálně chudá. Nikdy nemohla ani zdaleka dosáhnout teologické úrovně evropských mnišských řádů. Pravoslavnému fideismu byl naprosto cizí i katolický scholastický racionalismus. Ruské myšlení nezná abstrakci, je totalitní. Samotné Rusko nemělo filozofy, nýbrž náboženské myslitele, jakým byl třeba Solovjov, kteří však vždy působili mimo církevní struktury.

Jako se nenaplnil náboženský sen o druhém Jeruzalému, tak zklamal imperiální projekt třetího Říma. Moskva zažila i několik ponížení. Dmitrij Donský sice na Kulikovském poli zvítězil, ale nedlouho potom nechal tatarský chán Moskvu lehnout popelem. V období smuty vypálili Moskvu Poláci. Po oslavovaném Borodinu si Rusové před vstupem Napoleona stále ještě převážně dřevěnou Moskvu zapálili sami. Petr Veliký pobožné, poloorientální město nesnášel a svoji novou moderní metropoli nechal vystavět na březích Severního moře.

Ideologická mentalita

Tradiční ruské společenské, morální a intelektuální instituce jsou natolik petrifikované, že neumožňují jinou stabilní formu vlády než autokracii. Stejně jako ruské totalitní myšlení nemůže být abstraktně-filozofické, nemůže v Rusku vládnout neutrální abstraktně-formální řád, který je založen na nedotknutelnosti individuální svobody. Takto definovaná svoboda je v Rusku neznámá, ta je zde chápana hobbesovsky, tedy jako svévole. Naopak svoboda jako nezávislé, nepodmíněné individuální vlastnictví neexistuje, nemůže být tudíž vládnoucí mocí ani nějak omezována. Vládnout znamená v Rusku rovněž i vlastnit. To je nezpochybnitelný atribut autokrata. Zákony v Rusku nikdy neměly žádnou váhu, obcházeli je poddaní a vláda je mohla kdykoliv porušovat.

Rusové sice neznají instituci individuální svobody, zato dobře rozumějí syrovému individualismu. Ten ve své krajně kořistnické podobě nastupuje v období krize a rozpadu stávající centrální moci. Teď vládne chaos a anarchie a lidé si zase přejí návrat autoritářského, třeba i brutálního diktátorství. To se nakonec vždycky stane. Občanská společnost neexistuje, tudíž ani není možný vznik trvalé občanské vlády.

Velikost moci se v Rusku posuzuje velikostí ovládaného prostoru, byť by třeba šlo o spálenou zemi. Státní moc je sakralizována, stejně tak je sakralizováno dobývání dalších území, protože Rusko se může rozvíjet pouze extenzivně do šířky, nikoliv kvalitativně do hloubky. Ruská historie je řetězení expanzí, kontrakcí a revizí. Pro ruského ducha nabývá prostor metafyzický rozměr.

Ruská mentalita je ideologická, pravé Rusko musí být ideokracií. Rus potřebuje vznešenou kolektivní ideu, k jejímuž vítězství je povoleno používat jakékoliv prostředky, jakékoliv lži. Ruské lhaní je bojem za Pravdu. Rus nemá rád pochybnosti, musí v něco dogmaticky věřit, třeba i v nicotu, což se může stát i politickým programem. Ruským ideálem byla vždy holistická struktura, skutečností však bývá beztvará homogenita.

Rusové žijí v zajetí expanzionistického paradigmatu, nic jiného neznají, tak jej přirozeně promítají i na ostatní, je to projekce vlastní vize. Rusko bylo vždy paranoidní. Milovaný, převážně francouzsky hovořící ruský národní básník Ťutčev byl již v 19. století přesvědčen, že Evropa neustále touží Rusko poškozovat. Současné ruské představy o světě se neliší od těch před dvěma sty lety. Mění se pouze dobové kulisy.

Ruská materiální existence byla vždy založena na společné exploataci přírodních a lidských zdrojů. Při absenci výrobního faktoru kapitálu tvořily produkční fundament výrobní faktory půdy a práce. A při absenci nezávislého soukromého vlastnictví, které bylo v podstatě považováno za asociální jev, se nemůže rozvinout autentický trh, tudíž nejsou vytvořeny předpoklady pro efektivní tvorbu bohatství. To způsobuje chronickou technologickou zaostalost.

V 19. století tvořilo rolnictvo přes devadesát procent společnosti. Rolníci byli do roku 1861 nevolníky, představovali živý movitý majetek statkářů. Ti byli ruskými šlechtici, což ale zároveň znamenalo i carskými služebníky. Byla to neaktivní parazitická vrstva, jež žila z práce svých poddaných. Ruská města byla původně pevnostmi s vojenskými posádkami. Nemohl se zde rozvíjet nezávislý měšťanský život se samosprávami a absolutním vlastnictvím, nemohl zde vzniknout kapitalismus. Poddaní se sice mohli zabývat obchodem, ale jejich majetek mohl být kdykoliv svévolně zabaven. Šlechta získané zdroje většinou spotřebovávala, nevyužívala je jako kapitál. Ruská elita neuznávala kapitalistické ctnosti a disciplínu, které považovala za přízemní obchodnickou mentalitu. Neznala soustavnou, metodickou, kauzálně navazující činnost vedoucí postupně k cíli. Věřila spíše na zázrak, zkratku, štěstí, boží vnuknutí. Milovala hazard, Tolstoj dokázal prohrát spousty peněz, pro Dostojevského bylo gamblerství součástí identity. Venkovská šlechta byla, stejně jako mužici, převážně negramotná. Ti vzdělaní, běžně spolu komunikující francouzsky, tedy panským jazykem, trávili většinu času přemítáním o velikosti a poslání Ruska. To se jim nejlépe dařilo při odpočívání v západoevropských lázních. Občas v období splínu však sami sebe považovali za zbytečné. Zakladatel slavjanofilství Chomjakov shledával v sobě panského lenocha.

Ruský mesianismus

Ruská povaha je polarizační a maniodepresivní. Dogma střídá herezi, ateismus fanatickou víru. V dobách chaosu se ruský kolektivismus rozpadá pod náporem agresivního individualismu. Nihilismus a anarchie jsou typicky ruské atributy. Nietzsche charakterizoval Rusy jako houževnaté fatalisty bez revolty, jejichž pokora se čas od času bortí výbuchy buntu. Krutost mžikem přechází v rozněžnělost, dionýsovství v askezi. Optimistická naděje se náhle propadá do truchlivého, sentimentálního pesimismu. Kolísání nálad často způsobují účinky alkoholu, který se Rusové v šestnáctém století naučili vyrábět od Tatarů. Konzumace alkoholu je významnou součástí ruské kultury.

Nikolaj Berďajev napsal, že Rusové jsou buď apokalyptici, nebo nihilisté. Rusko je eschatologické, jeho výjimečným posláním ve světě je být národem konce. Děsivá, bezvýchodná a brutální přítomnost nutí idealizovat minulost a snít o ideální vznešené budoucnosti. Vesměs mesianistická ruská elita, jež sama o sobě moc velké mínění neměla, věřila v metafyzický potenciál ruského lidu, tedy mužických nevolníků, které mohl jejich statkářský majitel nechat kdykoliv zpráskat. Národ, pravoslaví, samoděržaví – to je ruská triáda definovaná Uvarovem, ministrem osvěty cara Mikuláše I. Nevěřit ve spasitelskou roli národa bylo v Rusku opravdu výjimkou. Byl jí třeba byzantinista Konstantin Leonťjev, elitářský estét moci a násilí, antiliberál a antirovnostář.

Jedním z největších kritiků ruské zaostalosti byl Pjotr Čaadajev, carský důstojník, který za napoleonské války došel do Paříže. Konfrontován se Západem podal tak sžíravou obžalobu tristní ruské reality, že byl carskými úřady dokonce prohlášen za nesvéprávného. Přesto všechno mysticky věřil v mocný potenciál dosud nerozvinutého ruského národa, kterému předvídal velkou budoucnost. Dostojevskij a Gogol dokázali popsat úděsnou ruskou skutečnost jako nikdo jiný. I oni však byli velkými mesianisty, nepochybujícími o výjimečném poslání Ruska. Gogolovo podobenství o pádící, nezadržitelné ruské trojce je legendární.

S ruským mesianismem je svázán i ruský imperialismus a ovšem i velkoruský nacionalismus, který vždy dominoval v multinacionální říši: imperialismus, mesianismus a nacionalismus má Rusko ve své DNA. Imperiálním básníkem byl i Puškin. I zde je částečná výjimka. Nejvýznamnější ruský náboženský myslitel, teologický univerzalista Vladimir Solovjov imperialismus a nacionalismus kritizoval, avšak v jeho ideji o boholidství sehrávají ruský duch a ruská pravoslavná církev rozhodující mesianistickou roli.

Slavjanofilství a euroasianismus

Imperiální myšlení bylo imanentní i zdánlivě tak rozdílným učením, jakými byly slavjanofilství a západnictví. Slavjanofilství mělo náboženský fundament, západníci byli socialisté a revolucionáři. Oba směry ale viděly Rusko jako naději lidstva. Mimo mesianismus měly i další společné znaky: etatismus, antiliberalismus, totalitní chápání světa. Společně sdílely i Hegelovo učení o poslání národa.

Slavjanofilství se vyvíjelo v trajektorii panslavismus, po kolizi se západními Slovany, především Poláky, následoval panrusismus, vyvrcholením pak byl velkoruský nacionalismus, jehož projektem je i konstrukce jedné národní kultury zahrnující Bělorusy, Malorusy (Ukrajince) a přirozeně dominantní Velkorusy. Vytvoření takovéhoto jednotného státu je Putinův revizionistický, minimalistický imperiální cíl.

Západníci nebyli nikdy liberálové, jejich intelektuální sbližování se Západem dosáhlo pouze břehů Kanálu. Mohli přijmout francouzský osvícenský, rovnostářský racionalismus, ale nikoliv individualismus anglo-skotského osvícenství. Nemohli pochopit Lockeův přirozenoprávní liberalismus ani civilizační roli soukromého vlastnictví. Do dnešních dnů představují skuteční liberálové jen marginální část společnosti, asi tak mizivou jako děkabristé v roce 1825.

Rusko je trvale autoritářské, militaristické a kolektivistické, s tradiční kulturou dvorjanského poddanství a propůjčování podmíněných privilegií. Kolektivistická společnost má i kolektivní osoby. Kolektivní voják, nečlověk v dispoziční moci státu, ideálně fatalistický patriotický hrdina s posmrtným nárokem na kolektivní členství v panteonu padlých. Býval vždy nástrojem masového nasazení živé polní síly. Kolektivní rolník byl základem občiny. Kolektivní věřící, subjekt kolektivní religiozity, kolektivního mysticismu a osvícení, dosahoval i kolektivního spasení, na rozdíl od katolické individuální spásy. Před Bohem odpovídali všichni za všechny. V době mongolské vlády se vyvinula instituce kolektivní povinnosti, kdy všichni společně ručili za odvádění tributu mongolským pánům. Garanci této povinnosti převzala moskevská knížata, což vytvořilo základnu jejich pozdější moci. Nad všemi pak bdí ideální kolektivní Rus hrdý na příslušnost k velikému, obávanému národu, který má boží poslání zachránit morálně upadající svět.

Do bližšího kontaktu s Evropou se dostává Rusko v době napoleonských válek, po jejichž ukončení se konstituuje jako opora konzervativně-antiliberální koalice. Evropa se pro Rusko rovněž stává referenčním bodem, Rusko si vůči ní, respektive Západu úporně vymezuje vlastní identitu: vnímá svoji kulturní a technologickou zaostalost. S kulturní se vyrovnává mýtem o morální a duchovní nadřazenosti, kdy ruské mystické totalitní duchovno srovnává s obchodnickou roztříštěnou přízemností. S technologickou inferioritou se však nikdy vyrovnat nedokáže, dodneška nechápe její institucionální příčiny. Rusko není schopno střet s realitou vstřebat. Prahne po uznání a respektu, a když jich nemůže dosáhnout, tak chce alespoň vzbuzovat strach. Hrozí agresí a rovněž ji uskutečňuje (Gruzie, Ukrajina). Neustále připomíná svůj jaderný potenciál. Ruská apokalyptika temně umocňuje nukleární vydírání. Copak může existovat svět s poníženým Ruskem? Agresivitou si kompenzuje paranoii ohrožení kolektivním Západem. Svou optikou si představuje jakési západní vojensko-politické konspirační centrum ovládané Spojenými státy, které plánuje protiruská spiknutí. S tím souvisí i hysterická reakce na Majdan. Obává se i měkké síly Západu, když vlastní nedisponuje. Ruský způsob života nikoho neláká, do Ruska se nikomu emigrovat nechce. Tedy až na výjimky, jakou je třeba bývalá rakouská ministryně zahraničních věcí Karin Kneisslová.

Únikem z tlaku euroatlantické superiority je idea euroasianismu, tedy představa o posunu civilizačního středu světa na východ od Evropy, kdy podle ruské geografie Evropa končí u západního úpatí Uralu. Východiskem z frustrace, že se Rusko nevejde do atlantického individualistického civilizačního rámce, je konstrukce pevninské euroasijské protiváhy atlantismu, jejímž přirozeným hegemonem bude dědic mongolsko-tatarského impéria. Protagonista ruské euroasijské hegemonie Alexandr Dugin, mystik a profesor Lomonosovovy univerzity, ještě v roce 1999 snil o tom, že Tibet bude anektován Ruskem.

Inspirace německými filozofy

Formativní vliv na ruské myšlení měl německý idealismus a romantismus. Rusko s Německem vždy spojoval, a patrně dále spojuje, negativní vztah k anglosaskému liberalismu. Dnes rovněž můžeme hovořit o společném antiamerikanismu, i když k němu nemají stejné důvody. I současnost je implicitně ovlivňována historickou afinitou ruských a německých postojů, což dokonce umožňuje vytváření společných projektů. Rusové přijímají romantickou organičnost a celistvost jako negaci západní roztříštěnosti, Schellingovo učení o duchu národa, Fichteho nacionalismus, podporu autarkie i jeho voluntarismus s podřizováním přírody lidským cílům, což pro pozdější bolševiky znamenalo poroučení větru a dešti. Ruský panslavismus byl inspirován německým pangermanismem. Fichteho přecitlivělost na údajné ponižování Němců západním liberalismem se odráží i v urážlivosti ruské inteligence, trpce vnímající západní vyspělost. Vytěsnit pocit ponížení pomáhalo Spenglerovo oddělování civilizace od kultury. Tedy plytké anglosaské mentality od německého, potažmo ruského duchovna. Nejdůležitějším filozofem pro Rusko byl ale etatista Hegel, doma respektovaný ideolog pruského státu a hrdé příslušnosti k obávané mocnosti, který však na druhou stranu i dobře rozuměl německému pocitu inferiority vůči Britům. Jeho učení o poslání národa, tedy německého, vztahují pak Rusové na sebe. Rusko miluje i Hegelovu tezi o rozumné přítomnosti, což Rusům pomáhá zvládnout frustraci z mučivé reality.

Obdiv k válečnickému Prusku byl v carské autokracii obrovský. Třeba car Petr III. pro svoji úctu k pruskému militarismu a králi Friedrichu Velikému s Pruskem ukončil spor v sedmileté válce. Reformátor Sergej Witte, ministr financí a pozdější premiér, byl stoupencem německé historické školy, která odmítala univerzální zákony svobodného obchodu a usilovala o ekonomickou nezávislost. Jeho vzorem bylo bismarckovské Německo. V současnosti jsme se stali svědky bezprecedentní rusko-německé spolupráce. Kancléř Schröder započal a jeho následovnice Merkelová dokončila proces závislosti lídra Evropské unie Německa na ruském plynu, za účelem zajištění levnější energie pro předimenzovaný, energeticky náročný německý průmysl. Schröder se po ukončení svého mandátu nechal ostudně zaměstnat ruským státem. Po posledním napadení Ukrajiny se současný kancléř Scholz dlouho oportunisticky kroutil, než zdráhavě odsoudil ruskou agresi. Možná marně čekal, že Putin rychle vyhraje a bude konec. Až pod tlakem událostí byl nucen otočit. A ještě jeden příklad vzájemné sympatie. Alexandr Dugin by při dělení sfér moci uvnitř euroasijské pevninské říše, která má být protiváhou atlantické dekadence, podle vzoru úmluvy Hitlera se Stalinem rozdělil Polsko mezi Rusko a Německo, popřípadě by Poláky Němcům přenechal.

Autokratická modernizace

Systémové technologické zaostávání nutilo Rusko k opakovaným snahám o modernizaci. Motivem nikdy nebylo ekonomicko-sociální povznesení živořícího lidu, ale primárně vždy reforma zastaralého armádního potenciálu. První velkou modernizaci uskutečnil Petr I., aby mohl zvrátit nepříznivý vývoj Severní války. Používal protobolševické metody. Zavedl daň z duše, nevolníky nahnal do továren a loděnic na nucenou práci a stanovil pro ně i povinnou službu ve státním vojsku. Obrat ve válce se dostavil a Petr Veliký Švédy v rozhodující bitvě u Poltavy porazil. Ponapoleonské uspokojení vystřídal šok. Rusové prohráli Krymskou válku, když byli na svém území jednoznačně poraženi britsko-francouzským vojskem. Následovalo fiasko rusko-japonského střetu a nakonec zhroucení ruské fronty v první světové válce. V těch dobách se již žádná reforma nepodařila. Witte nedokázal zamezit destruktivnímu zasahování autokracie do ekonomiky a předválečný ministerský předseda Pjotr Stolypin neuspěl v pokusu o privatizaci zemědělské půdy pro odpor občinového kolektivismu rolníků. Jakékoliv institucionální změny by přímo ohrožovaly autokratickou moc. Rusko se vždy sráželo se skutečností, jejíž kauzalitu nedokázalo pochopit.

Grandiózní modernizaci uskutečnil Stalin, následovník Petrových bezohledných metod, které dotáhl do obludně totalitních rozměrů. Masy rolníků přesídlil z venkova do těžebních oblastí, kde zároveň vedle sebe budoval továrny těžkého průmyslu a sídlištní centra jako nové kolektivní domovy. Stalin dovršil totální kolektivizaci zemědělství, kdy konfiskované obilí sloužilo jako prostředek pro dovoz západní technologie, která v době prvního pětiletého plánu tvořila čtyři pětiny průmyslového potenciálu. Zbídačené rolnictvo Ukrajiny zachvátil hladomor. Jestli Witte chtěl soběstačnou ruskou ekonomiku, tak Stalin počítal s autarkií.

Z mnoha nadšených mladých sovětských budovatelů se stávali noví straničtí funkcionáři, kteří z bývalých rolníků bezohledně hnětli sovětský materiál. Ty nepřizpůsobivé zavlekli do gulagů nebo na šibenici, stejně jako některé svoje soudruhy, aby pak mnozí z nich za stalinského teroru sami skončili před popravčí četou.

Masy vojáků

Druhá světová válka, pro Rusy Velká vlastenecká válka, a její vyústění se staly velkým přelomem v sedmdesátileté historii komunistického Ruska. Obratem ve válce byla bitva u Stalingradu a jeho dovršením byl následný neúspěch německé ofenzívy u Kursku. Německá invaze se zastavila a pak už Hitler na zmrzlých pláních ustupoval. Důvodem porážky nacistů bylo vedle jejich mystického voluntarismu ignorujícího příčinnost obrovské nasazení protivníkovy živé síly bez ohledu na ztráty, sebeobětující hrdinství sovětských vojáků, tradiční krutá ruská pevninská zima, která už ničila Švédy v Severní válce a zdecimovala napoleonská vojska, a rovněž masivní britsko-americká vojenská materiální pomoc. Rusové vždy dokázali aktivovat masy vojska. Armáda Petra I. byla dvakrát početnější než pruská, na frontové linii za první světové války stálo na pozicích osm milionů mužů. Když Hitler napadl Sovětský svaz, měla Rudá armáda asi pět a půl milionu vojáků, na konci války jich přes strašlivé ztráty bylo víc jak dvakrát tolik.

Komunistické Rusko bylo po válce vedle Spojených států nejmocnější zemí světa. Byla to jaderná velmoc a svět se jí bál. Odvěký ruský sen se zase na přechodnou dobu naplnil. Moskva mohla být považována i za Řím planetárního proletariátu. Bolševismus měl ale nakonec slavjanofilské vyvrcholení. Z mesianistického proletářského internacionalismu, svým původem však Rusům cizího, se přešlo na sovětský patriotismus, který pak vyústil ve velkoruský nacionalismus. Nejvýznamnějším ruským šovinistou se stal Gruzínec Džugašvili.

Zhroucení impéria

Chronická technologická zaostalost, neefektivita, korupce a systémová neschopnost generovat bohatství nakonec zardousily i komunisty. Abstraktní „poručíme větru, dešti“ je metafyzická proklamace, ale soutěžní „dohnat a předehnat“ je ověřitelný cíl. Soutěž skončila poměrně brzy. Svaz sovětských socialistických republik se necelých padesát let po válečném triumfu pod tlakem Reaganova zbrojení ekonomicky a zároveň i ideologicky zhroutil. Zůstala hluboká, neléčitelná, tradičně ruská frustrace. Je fascinující, že tento pád i těsně před velkou implozí málokdo na Západě čekal. Například profesor Paul A. Samuelson, první americký ekonomický nobelista a prezidentský poradce, prohlašoval, že Sovětský svaz je úspěšný a ušlechtilý experiment. Opět se projevil efekt Potěmkinovy vesnice, fenomén ruského markýrování a lživosti. Kníže Potěmkin, rádce Kateřiny Veliké, nechal postavit malebné kulisy vesnic, aby při inspekční cestě carevna a císař Svaté říše římské Josef II., který ji doprovázel, mohli poněkud z dálky společně obdivovat výstavnost ruského venkova. Divadlo se zdařilo a uspokojený Josef kývl na rusko-rakouské spojenectví v boji proti osmanské říši.

Než se scéna zbortila, prožívali sovětští lidé relativně spokojený život kolektivního, skromného živobytí. Izolovaný sovětský člověk bez jakýchkoliv relevantních informací o okolním světě, o kterém vytvářela obraz státní propaganda, mohl v klidu u televize žít sen hrdého příslušníka obávané světové velmoci, jež bojuje za světový proletariát proti kapitalistickému, tedy hlavně americkému vykořisťování.

Když se pak iluze náhle rozplynula, nastal typický ruský scénář. Smuta, chaos, anarchie, loupeživost, ale i plané naděje ovládly širou Rus. Těžařské státní podniky, jediný socialistický majetek, jenž měl značnou potenciální hodnotu, si s podporou nových vládců rozebrali postsovětští teluričtí oligarchové, kteří se stali jedněmi z největších boháčů světa. Na své si přišli i gangsteři různých levelů. Zbohatnout dokázali i rychle zorientovaní sovětští občané, kteří do náhle otevřeného Ruska začali Rusům dovážet dosud neznámé spotřební a průmyslové zboží.

Putinova obnova autokracie

Pokračování příběhu bylo opět tradičně ruské. Objevil se nový samovládce, který zase nastolil toužebný autokratický řád, a vyděšená, zmatená většina si oddechla. Bývalý kágébák přizval k moci siloviky, ale privatizátorům majetek většinou ponechal. Nesměli se však politicky angažovat a museli odvádět tribut. Kdo to porušil, byl zlikvidován. Konfiskace je neustálou, staletími prověřenou hrozbou.

Putin měl obrovské štěstí, protože v začátcích jeho éry stouply ceny surovin. Vyrostla dobře placená vrstva zaměstnanců těžebního průmyslu a jeho široké infrastruktury. Pro zkorumpovanou byrokracii a úplatné guberniální politiky se otevřely úplně nové možnosti pro utrácení peněz. Rusům je umožněna konzumace západního, pro ně statusového zboží. Jejich návštěvy západních letovisek však odhalují zásadní kulturní rozdíly. S křečovitou arogancí frustrovaných se snaží vynucovat si pozornost a respekt.

Putin sám sebe považuje za nositele imperiálního odkazu velkých ruských samovládců, kteří říši rozšiřovali. Cítí hluboké ponížení z rozpadu Sovětského svazu, v němž vidí největší geopolitickou katastrofu. A tak začal uskutečňovat své poslání. V roce 2008 napadl Gruzii a nic se nedělo. Potom v roce 2014 obsadil Krym a až na bezzubé sankce se nedělo opět nic. Francii Rusko neohrožuje a Německo se snadno pohroužilo do závislosti na ruském plynu. Putin chce podle ruského imperiálního paradigmatu ovládat stále více území, která mohou být i zpustošená, důležité je právě ono samotné mocenské ovládnutí. Tradiční Západ dokáže přimhouřit oči, rozhodující je možnost čerpání z oné ruské benzinové pumpy a uskutečňování dodávek svých technologií, které Rusové tolik potřebují. Putin se bojí působení západní měkké síly, jejíž uplatňování je ale v tomto případě Západu úplně lhostejné, natož aby Rusko nějak ohrožoval. Do struktur NATO se vehementně usilovaly začlenit bývalé sovětské satelity. Ani ony samozřejmě nechtějí Rusko ohrožovat, ale naopak touží z ruské hrozby uniknout.

Pro Putinovu sebevědomou agresivitu byla vždy důležitá podpora dlouhé řady západních proruských sympatizantů. Jsou to obdivovatelé autoritářského stylu vládnutí, jehož direktivní přímočarost demokracie neumožňuje, ekonomičtí nacionalisté a etatisté, národní socialisté, národní konzervativci, někteří církevní hodnostáři, nostalgičtí levicoví intelektuálové, antikapitalisté, antiamerikanisté, antisemité, gnostici, komunisté, postkomunisté, odpůrci univerzálních řádů… Je to pestrá směs, ale společným jmenovatelem pro všechny je antiliberalismus. Pro mnohé z nich je Rusko hlavně symbolem, někteří však vidí v pseudokonzervativním (atributem autentického konzervatismu je například nekompromisní ochrana soukromého vlastnictví) Rusku alternativu.

Specifickou skupinou podporovatelů Ruska jsou nostalgici z bývalých sovětských satelitů, kteří byli vykolejeni změnou režimu. Vyhovovala jim socialistická příjmová nivelizace a statusová rovnost. Tito lidé vůbec nemuseli být nominálními komunisty, dokonce mohli být i kritiky komunistických „nešvarů“. Dnes je však irituje sociální rozvrstvení. Svobodná společnost z principu diferencuje, s čímž se mnozí nedokážou smířit. Mají i své nástupce.

Účinnou Putinovou oporou jsou dnes ti, kteří požadují okamžitý mír i na úkor napadeného, protože pomoc Ukrajině podle nich ohrožuje financování jejich vlastních sociálních nároků. Z ruské agrese někteří viní přímo Západ, který prý frustrovaným Rusům nevycházel dostatečně vstříc.

Poslední dějství potěmkiniády skončilo s 24. únorem 2022, kdy Rusko bez zjevných obav už podruhé napadlo Ukrajinu. Zvláštní vojenská operace byla druhou nejsilnější armádou světa plánována na několik dní se závěrečným dobytím Kyjeva, který měl osvoboditele vřele přivítat. Nikdo nepochyboval, že se tak stane. Válčí se dodnes a Ukrajinci usilují o protiofenzívu. Západ se probudil, vyhlašuje sankce a posílá Ukrajině zbraně. Ani Němci se už nedokázali vykroutit. Sankce jsou sice nekomplexní a děravé, ale začínají působit. Válka nabývá charakter dlouhodobého konfliktu s hromadícími se oběťmi. Rusové se opevňují a poraněný predátor je stále nebezpečný. Podpora Západu může pod vnitropolitickými tlaky ochabovat. Ruská armáda prolezlá korupcí, historicky spoléhající na disciplinovaný, kolektivní, patriotický fatalismus, nasazuje přes demografické napětí stále nové lidské zdroje, přičemž se dosud snaží šetřit Moskvu a Petrohrad. Je to osvědčená ruská metoda získávání kvantitativní převahy. Přináší ale problémy. Rekruti chybějí ve výrobě. Odborníci před mobilizací hromadně prchají do ciziny. Většina Rusů však stále sleduje státní televizi a pořád věří v neotřesitelnou velikost Ruska, i když se Potěmkinovy kulisy opět hroutí. Sílí odstředivé tendence. Došlo k podivné vzpouře soukromé armády, částečně složené z propuštěných kriminálníků, která původně zachraňovala ruskou frontu. Rusky podivně zahynul i její vůdce. Dříve se turecký sultán ruského cara bál, dnes je tomu naopak. Putin má strach odcestovat do spřátelené Jihoafrické republiky, aby ho tam nebyli nuceni zatknout. Finsko a Švédsko vstupují do NATO. Západ se odstřihl od ruského plynu. Prestiž i rubl padají. Ruští oligarchové přišli o obrovské peníze. V saudskoarabské Džiddě se jedná o Rusku bez Rusů. Ukrajinci s dnes už vyhraněnou identitou, podle Putina vlastně Rusové, budou Rusy asi už navždy nenávidět. Čína, sama sice v problémech, Rusko postupně kolonizuje. Tomu dnes hrozí i rozpad se vznikem několika brutálních diktatur. Ruská říše, snad jako málokdy předtím, by naléhavě potřebovala standardní vztahy se Západem. S archaickou imperiální zaslepeností a neuvěřitelnou iracionalitou si Putin všechno zničil, přitom byl před agresí v naprosto komfortní pozici. Do takové izolace se nedostal ani Stalin. Rusku už nyní zbývá jenom ponuré, apokalyptické jaderné vyhrožování.

Je užitečné si opět připomenout Putinův deset let starý valdajský projev. Na valdajské konferenci 19. září 2013 prohlásil: „Bohužel, v historii naší země byla hodnota jednotlivého lidského života často nízká. Příliš často byli lidé jen prostředkem, nikoliv cílem a posláním rozvoje. Nemáme už nejen právo, ale ani možnosti pro to, abychom mohli hodit do pece rozvoje miliony lidí. Je třeba chránit každého. Právě vzdělaní, kreativní, fyzicky i duševně zdraví lidé, a nikoliv přírodní zdroje nebo jaderné zbraně budou hlavní silou Ruska v tomto a následujících stoletích.“ A dále ještě dodal: „Občan je ten, kdo je schopen samostatně řídit vlastní záležitosti.“

Romantický básník Ťutčev napsal, že Rusko se nedá pochopit, v Rusko se musí věřit. Rusko pochopit lze, ale věřit v něj?

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.