Užhorodská katedrála FOTO: Wikimedia Commons / Ekaterina Polischuk / CC BY-SA 4.0
FOTO: Wikimedia Commons / Ekaterina Polischuk / CC BY-SA 4.0
I když se Ukrajina již přes dva a půl roku brání ruské agresi, stupeň nebezpečí není ve všech částech země stejný. A protože konec války je v nedohlednu, s kamarády jsme se rozhodli, že i za téhle situace podnikneme z východního Slovenska jednodenní výlet do města s více než tisíciletou historií, do zakarpatské metropole Užhorodu.
Podmínky pro vstup na Ukrajinu nejsou pro občany ČR nijak přísné – vízum není pro takto krátkou návštěvu země třeba, kromě pasu a dokladů k autu je oficiálně nutné disponovat dostatečným finančním obnosem a mít sjednané pojištění pokrývající mj. válečná rizika (informace jsou dostupné např. zde).
Kámen úrazu mohl představovat fakt, že jsme vzhledem k výletu bez noclehu neměli rezervované ubytování, což je na hranicích považováno za určitou formu „vstupenky“ do země. Nakonec nás obsluha restaurace, kde jsme si rezervovali stůl na večeři, ujistila, že bychom se na Ukrajinu měli dostat i na otočku. A opravdu, žádné problémy nenastaly.
Pokud jedete autem, které nevlastníte, mějte s sebou od vlastníka vozu plnou moc – i to ukrajinští pohraničníci mohou namátkově kontrolovat.
V československém stylu
Cestou tam jsme na každé straně hranice vystáli asi čtyřicetiminutovou frontu. Ke kontrole stačilo předložit pouze pasy a doklady k autu. Pojištění ani dostatek peněz jsme prokazovat nemuseli.
Naší první zastávkou byla ulice Ivana Olbrachta, který v Zakarpatí dlouhodobě pobýval a v Užhorodu má i pamětní desku. Restaurace, kam jsme vyrazili na oběd, se vzhledem ke své poloze jmenuje Pid zamkom (Pod hradem). Z velké části je vyzdobena v československém a uherském stylu. Není ani tak velká jako útulná.
V prostoru jsou rozmístěny staré předměty a nápisy z rakousko-uherské a především nedlouhé, pro oblast však velmi významné, československé éry. S komunikací s personálem neměli problémy ani ti, kteří nemluví rusky a ukrajinsky rozumí jen omezeně – sympatický starší pán, který podle svých slov v podniku pracuje již 47 let, dokázal bez větších potíží pochopit i české věty.
Ačkoli na výběr bylo jen ze tří jídel, se segedínským gulášem i místním pivem jsem byl spokojený. Ve všech obchodech i podnicích, které jsme ve městě navštívili, bylo možné platit kartou.
Stopy války v ulicích
Výstup k Užhorodskému hradu, který je jednou z nejvýznamnějších památek Zakarpatské oblasti, si můžete zpestřit návštěvou obchůdku se suvenýry. Z vrchu se pak naskýtá výhled na stotisícové město a okolí. Uvnitř hradu jsme navštívili expozici věnovanou historii regionu.
Cestou dolů na Korzo, centrální ulici Užhorodu, jsme prošli kolem památníku zakarpatských vojáků padlých v boji za vlast od února 2022. Při pohledu na desítky fotografií zabitých mužů si člověk připomeneme, že válka dopadá na celou zemi, i na místa, která jsou jí zdánlivě nedotčená. V tu chvíli jsem si také uvědomil, že v ulicích potkáváme nápadně více žen než mužů mezi 18 a 60 lety.
V blízkosti Korza jsme pak prošli kolem dvojice vojáků hrajících lidové písně na podporu ukrajinské armády.
Centrum Užhorodu je typické pro města dříve spadající pod habsburské mocnářství – podobné ulice jsou k vidění například v Praze, Krakově či Lublani. Promenáda s lavičkami podél řeky Už je oázou klidu v centru města.
„Hodnému sousedovi Rusku“
Deca u Notarja, to je restaurace na okraji města a zároveň naše poslední zastávka. Vzhledem k popularitě tohoto podniku je jistější udělat si v něm rezervaci. Kromě pestrého menu je jeho věhlas založen nejspíš i na humorně pojaté úpravě exteriéru. Ten tvoří mimo jiné seznam slavných osobností, které podnik nikdy nenavštívily – například Ježíš Kristus a Václav Havel –, či označené makety hrobek, z nichž jedna patří „hodnému sousedovi Rusku“.
Zakarpatský boršč, užhorodská polévka, zakarpatské maso, kyjevský kotlet. To je pouhý zlomek pokrmů z tamní nabídky. K nim si můžete dát třeba regionální víno nebo několik druhů piv. Osobně jsem byl spokojený s čepovaným ležákem značky John Gaspar, produkovaným v etnicky převážně maďarském městě Berehovo na jihozápadě Zakarpatské oblasti.
Věděli jsme, že zpáteční cesta se kvůli čekání na hranici protáhne, takže nás nepřekvapilo, když jsme ve frontě strávili celkem asi tři hodiny, přičemž občas jsme se dlouhé desítky minut nepohnuli z místa. Více než hodinu jsme například stáli u cedule Užhorod 1, Mukačevo 45, Kyjev 819.
Za možnost nahlédnout do tohoto koutu Evropy a zároveň podpořit bránící se zemi to ale stálo.
