Brána smrti FOTO: Markéta Mitrofanovová / FORUM 24
FOTO: Markéta Mitrofanovová / FORUM 24
Přesně před osmdesáti lety byl osvobozen nacistický koncentrační tábor Stutthof v dnešním Sztutowu ležícím něco přes třicet kilometrů východně od Gdaňsku. První transport sem směřoval již 2. září 1939, tedy den po začátku druhé světové války. Jako jediné zařízení tohoto typu přežilo její konec. Muzeum, které na místě někdejšího lágru vzniklo, se nachází u pobřeží Baltského moře, kam každé léto směřují také statisíce turistů z Česka.
Koncentrační tábor Stutthof byl původně určen pro likvidaci „nežádoucích polských živlů“, především inteligence z Gdaňska a Pomořanska. K úplně prvním 150 vězňům patřili zástupci duchovenstva, učitelé, politici či úředníci. V létě 1944 byl tábor začleněn do sítě zařízení provádějících konečné řešení židovské otázky.
Ve Stutthofu nacisté věznili asi 110 tisíc lidí – mužů, žen a dětí – z 28 zemí. Většina pocházela z Polska, Litvy, Lotyšska, Ruska, Maďarska, Francie a Německa. Nejpočetnější skupinou byli právě Židé. Téměř 65 tisíc vězňů zemřelo, především v důsledku těžké práce, nemocí, podvýživy, fyzického týrání a používání „zvláštního zacházení“.
Prostoru před vstupem do areálu obehnaného ostnatým drátem dominuje velká cihlová Budova komandatury, která vznikla přestavbou nájemního domu a domova důchodců z 20. a 30. let minulého století. Na tuto práci byla vyčleněna skupina 200 vězňů, takzvané Baukommando.
Ve čtyřkřídlé budově se nacházely kanceláře, pokladna, jídelna pro důstojníky SS i jejich personál, ubytování pro SS a sklad potravin. Úklid zajišťovalo asi deset vězeňkyň. Dnes jsou v budově umístěny kanceláře muzea, knihovna, kinosál a archiv.
Hned u „Brány smrti“, dřevěného vstupu se strážní věží, stojí nízký dřevěný dům, v němž se nacházela táborová kantýna. V ní si mohli vybraní vězni koupit poštovní známky, dopisní papír, zubní pastu a některé potraviny.
Museli spát vsedě
V barácích, které sloužily jako vězeňské „ložnice“, je umístěna expozice tvořená fotografiemi, dokumenty i vzpomínkami vězňů. Jeden z nich popsal, jak prkny pronikal dovnitř vítr a mráz, na slámu si mohla lehnout jen něco víc než polovina osazenstva, a to ještě na bok. Pro ostatní nebylo místo.
Pozdější ložnice byla vylepšena o pryčny, na kterých se spalo nejdříve po třech a od konce prosince 1944 po čtyřech. Spalo se vsedě, protože na ležení nebylo místo. Vězeň vzpomínal, že noc nebyla dobou odpočinku, a přitom ráno je hnali do práce.
Prohlédnout si lze i umývárny a toalety či někdejší operační sál, kde se prováděly zákroky s použitím primitivních nástrojů. Operace většinou končily smrtí vězně. Těžce nemocní, které se nepodařilo rychle vyléčit, byli usmrceni nitrohrudní injekcí fenolu.
V místnostech uprostřed staré táborové zástavby byly řemeslnické dílny, v nichž se pracovalo hlavně pro potřeby tábora. Do roku 1942 zde fungovala krejčovská, obuvnická, klempířská, elektrikářská, zámečnická, truhlářská, čalounická a malířská dílna, ke konci byla většina přesunuta do nového tábora.
Dřevěný přístavek v sousedství táborové nemocnice fungoval jako márnice. Zvláštní skupina vězňů, takzvané Totenkommando, sem přinášela mrtvoly vězňů, kteří během dne zemřeli v nemocnici a na území tábora. Těla těch, kteří zemřeli v noci, byla pokládána na podlahu umýváren v barácích, kde byla svlečena a označena kouskem kartonu s táborovým číslem, a ráno přenesena do márnice. Mrtvým byly odstraňovány zlaté zuby, což byl dodatečný zdroj příjmů.
Neschopné práce zplynovali
V zadní části areálu muzea najdete další cihlovou stavbu, ale o poznání menší, než je někdejší Budova komandatury. Jedná se o plynovou komoru z poloviny roku 1943, která původně sloužila k dezinfekci oděvů vězňů. Od konce června do konce října byla místem poprav. V rámci akce Sonderbehandlung, tedy Zvláštní zacházení, zde byli zplynováni Židé neschopni práce, skupiny polských partyzánů z Bělostoku a 77 invalidů – sovětských válečných zajatců.
Hned vedle stojí krematorium, které bylo spuštěno na konci srpna 1942. Zpočátku šlo o jedinou kovovou pec pod přístřeškem, která byla vytápěna mazutem. Na přelomu let 1942 a 1943 přibyly další dvě – cihlové a na koks. Celé zařízení bylo zasazeno do dřevěného baráku, který koncem roku 1944 vyhořel. V přestavěném krematoriu byly popravovány nemocné Židovky střelou do týlu. Popel z pecí se sypal do jam vyhloubených poblíž. Koncem dubna byla budova částečně zničena prchajícími příslušníky SS.
Někdejší krematorium se dnes také využívá jako expozice. Mimo jiné se zde dozvíte, jak byli potrestáni někteří z těch, kteří se na fungování tábora podíleli, na fotografiích vidíte jejich tváře. Mezi 15 obžalovanými, kteří mezi 25. dubnem a 1. červnem 1946 stanuli před zvláštním trestním soudem v Gdaňsku, byl jeden esesman, šest dozorkyň a osm vězňů, kteří zastávali důležité pozice v organizační struktuře tábora. Většina dostala trest smrti.
Na konci února 1952 byl oběšen také říšský protektor v Gdaňsku Albert Forster, a to za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, kterých se dopustil v rámci vyhlazování polského obyvatelstva. Kousek od krematoria, kde se s jeho poválečným osudem seznámíte, stojí šibenice, na níž se konaly popravy, které měly být před ostatními vězni utajeny.
Námořní pochod smrti
Značný počet obětí, téměř 17 tisíc, si vyžádal takzvaný pochod smrti zahájený koncem ledna 1945. O čtvrt roku později pak začala námořní evakuace, o níž německé úřady rozhodly, aby zakryly stopy po zločinu a zabránily osvobození vězňů blížící se sovětskou armádou. Jenže pozemní cesty již byly odříznuty. Cílem evakuace byly přístavy v severním Německu.
Plavba na říčních bárkách a vyloďovacích člunech byla pro mnohé vězně tím posledním, co v životě zažili. Odhaduje se, že přibližně z devíti tisíc lidí evakuovaných po moři přišla o život téměř polovina. Zemřeli na vyčerpání, dehydrataci, byli zavražděni nebo zahynuli při potopení plavidla.
Ráno 9. května vstoupili vojáci 48. armády 3. Běloruského frontu do tábora opuštěného Němci a osvobodili skupinu asi 150 vězňů, kteří se zde ještě nacházeli.
