KOMENTÁŘ / Francii čeká drtivé vítězství proruské krajní pravice. Právě to shodně předpovídají všechny průzkumy zveřejněné před nedělním prvním kolem předčasných parlamentních voleb, které po porážce ve volbách do Evropského parlamentu nečekaně vyhlásil prezident Emmanuel Macron. Průzkum společnosti Opinionway pro deník Les Echos zveřejněný 27. června dává straně Národní sdružení (RN) fakticky vedené Marine Le Penovou dokonce bezprecedentních 37 procent hlasů. 

Další průzkumy provedené od začátku tohoto týdne přisuzovaly téže formaci společně s odštěpenou částí pravicových Republikánů (LR) jen o zlomek méně: kolem 36 procent, což je také průměrný výsledek kompilátoru různých šetření zpracovaného francouzskou odnoží serveru Huffington Post. V praxi to znamená, že má tato koalice reálnou šanci dosáhnout na absolutní většinu v dolní komoře parlamentu a tím pádem i obsadit funkci premiéra, na kterou RN nominovalo předsedu strany Jordana Bardellu.

Na druhém místě by shodně ve všech průzkumech skončila Nová lidová fronta (NFP) sestavená levicovými stranami od radikální a rovněž proruské Nepoddajné Francie (LFI) přes komunisty a zelené až po umírněnou Socialistickou stranu (PS). Na francouzské voliče tak podle všeho nezabral ani emotivní apel prezidenta Macrona, který v pondělí varoval před volbou krajních politických sil. Jejich vítězství by totiž podle něj mohlo vést dokonce až k „občanské válce“. 

Macronova vlastní středová koalice nazvaná Spolu pro republiku se v průzkumech umisťuje až s odstupem na třetím místě, což by s největší pravděpodobností vedlo k pádu současného premiéra Gabriela Attala a k novému období takzvané „kohabitace“ mezi prezidentem a předsedou vlády z různých politických stran. Tu zažila pátá francouzská republika za celou svoji existenci jen třikrát, naposledy v letech 1997 až 2002 mezi gaullistickým prezidentem Jacquesem Chiracem a socialistickým premiérem Lionelem Jospinem.

Nenáviděný prezident

Vysoké předvolební preference Národního sdružení mají řadu příčin, mezi hlavní z nich však bezpochyby patří obrovská nepopularita současného prezidenta. Macronova podpora se v posledním průzkumu propadla na pouhých 27 procent a i při běžné konverzaci je dnes ve Francii takřka nemožné najít někoho, kdo se o prezidentovi vyjadřuje alespoň neutrálně. Jiné průzkumy ukazují, že si Macron udržuje relativně vysokou podporu už jedině u nejstarší části francouzské populace.

Extrémně špatný obraz prezidenta v očích Francouzů je svým způsobem tradice – o moc lépe na tom nebyli ani jeho předchůdci, gaullista Nicolas Sarkozy, který v roce 2012 neobhájil mandát, nebo socialista François Hollande. Ten pro jistotu o znovuzvolení kvůli mizerným výhledům ani neusiloval. Nenávist vůči Macronovi se ale přesto zdá ještě větší: Francouzi mu nemohou zapomenout oslabení sociálního státu či na sílu protlačené zvýšení věku odchodu do důchodu.

Životní úroveň velké části populace se navíc v posledních letech skutečně propadala, a to zvláště v souvislosti s prudkým nárůstem cen energií a pohonných hmot, který tvrdě zasáhl obyvatele žijící mimo největší města. Právě lidé na venkově a v malých městech byli ostatně už před několika lety jádrem protestů takzvaných „žlutých vest“ a dnes se drtivě přiklonili ke straně Marine Le Penové, jak výborně ilustruje mapa výsledků nedávných voleb do Evropského parlamentu.

Právě Národní sdružení dnes pro nespokojené Francouze představuje poslední alternativu, kterou ještě v nedávné minulosti nevyzkoušeli. RN jim ostatně slibuje, že Macronovy reformy zvrátí, a v kampani se primárně zaměřuje na zlepšení kupní síly běžných obyvatel – především prostřednictvím slibu prudkého snížení DPH u energií a pohonných hmot z dnešních 20 na pouhých 5,5 procenta. Macron a jeho vláda mohou donekonečna oponovat tím, že by tento krok definitivně zruinoval už tak katastrofální státní rozpočet, tento apel na fiskální odpovědnost však absolutně nezafungoval.

Z obdobného ekonomického populismu by teoreticky mohla těžit sjednocená levice, která navrhuje řadu srovnatelně destruktivních opatření, jenže tento slepenec právě maloměstské a venkovské voliče mnoha různými způsoby odrazuje. LFI tuto část Francouzů děsí svým napojením na násilné protesty, neochotou odsoudit Hamás nebo obhajobou imigrace, zelení jsou pak na venkově nevolitelní proto, že je zvláště růst cen pohonných hmot kladen za vinu proekologickým opatřením. Socialisté nakonec působí až příliš bezbarvě a elitářsky, velká část obyvatel si navíc ještě dobře pamatuje neslavnou Hollandovu vládu, ve které ostatně zasedal i Macron.

V situaci, kde se tradiční gaullistická pravice zmítá mezi Macronem a Le Penovou a jen těžko hledá identitu nebo zajímavé osobnosti, tak zbývá právě jen Národní sdružení. K jeho legitimizaci v očích konzervativnějších voličů ostatně přispělo právě rozhodnutí části Republikánů v čele s předsedou Éricem Ciottim spojit svůj osud s Le Penovou a kandidovat v jakési předvolební koalici.

Nová tvář

Národnímu sdružení se kromě přetažení Ciottiho (a také Marion Maréchalové, nejvýraznější tváře konkurenční krajně pravicové strany Znovudobytí!) podařil ještě jeden husarský kousek, když do svého čela vystrčilo Jordana Bardellu. Zatímco Le Penová je v očích mnoha Francouzů stále nepřijatelná a až příliš zdiskreditovaná vlastní politickou minulostí nebo jménem svého antisemitského otce, osmadvacetiletý Bardella ukazuje navenek úplně jinou tvář RN: usměvavou, nekonfliktní a alespoň rétoricky umírněnou.

Předseda Národního sdružení se stal fenoménem na sociálních sítích (zvláště na TikToku) a v podstatě završil úsilí Le Penové udělat z její strany široce přijatelné politické uskupení, za jehož volbu se běžný Francouz nemusí stydět. Bardella dokonale otupuje hrany dlouholetých obvinění z toho, že je RN rasistickou stranou opěvující fašistickou minulost z dob vichistické Francie, jakou byla původní Národní fronta v dobách otce-zakladatele Jeana-Marie Le Pena.

Část městských elit i levicově orientované mládeže ji tak samozřejmě dosud vnímá, jak ukazují četné „protifašistické“ protesty z posledních týdnů. Mimo tyto kruhy je ale situace jiná a týká se to dokonce i francouzských Židů, kteří přitom historicky volili levici a Národní fronty se z pochopitelných důvodů štítili (Le Pen byl mimo jiné usvědčený popírač holocaustu). Dnes má ale vzrůstajícím antisemitismem stíhaná židovská komunita z levice strach, protože je svědkem koketování s islamismem a projevů otevřené nenávisti ze strany jejího radikálního křídla.

Dopady na Evropu

Výše řečené neznamená, že by se Národní sdružení skutečně stalo normální pravicovou a konzervativní stranou, jakou jsou třeba španělští lidovci nebo britští konzervativci. Zvolení Jordana Bardelly na post předsedy vlády (dost možná následované vítězstvím Marine Le Penové v příštích prezidentských volbách) s sebou stále nese řadu hrozeb pro samotnou Francii a potažmo i pro celou Evropu.

Ze středoevropského pohledu je největším rizikem pokračující proruská orientace Národního sdružení, které si v minulosti na svou kampaň neváhalo vzít půjčku z banky přímo napojené na Putinův režim a dodnes fakticky obhajuje jeho zájmy, přestože navenek hovoří o „míru“ (to ostatně z českého prostoru dobře známe). V tomto směru se mimochodem strana Le Penové zásadně odlišuje od italské premiérky Giorgie Meloniové, která rovněž vzešla z krajně pravicového, a dokonce postfašistického prostředí, ale dnes se hrdě hlásí k transatlantickým vazbám. 

RN se i nadále staví proti vojenské podpoře Ukrajiny a požaduje zrušení protiruských sankcí, v kampani straší hrozbou „mobilizace“ a zatažení do války (to opět známe z českého prostředí) a Le Penová dokonce tento týden neváhala zpochybnit prezidentovu úlohu jako velitele ozbrojených sil. Ne náhodou loni parlamentní vyšetřovací komise pro zahraniční vměšování označila RN za „účinný prostředek šíření“ ruské propagandy ve Francii.

Nemůže být pochyb o tom, že by Bardellova vláda nebyla v čele snahy pomoci Ukrajině ustát vojenskou invazi a napadená země by si mohla nechat jen zdát o dalších dodávkách francouzských stíhaček, tanků nebo střel dlouhého doletu, natožpak o přítomnosti vojenských instruktorů. Jistě by se na ni také nebylo možné spolehnout s aktivací článku 5 za situace, kdy by byl Ruskem napaden některý z členských států Severoatlantické aliance. Otázkou je rovněž setrvání francouzských jednotek na společných aliančních misích v Rumunsku a v Pobaltí.

Dostatečně drtivé vítězství Národního sdružení by mohlo být i závažným problémem pro přežití Evropské unie, přestože Le Penová už před časem zavrhla původní touhu společenství opustit nebo se alespoň vzdát eura. Francie by ale pod jejím vedením mohla být rozkladným prvkem a s největší pravděpodobností by se odmítala řídit některými společnými pravidly, zejména právem na volný pohyb osob v rámci schengenského prostoru. RN dává kromě toho najevo, že by chtěla opustit společný energetický trh a jednostranně snížit příspěvky do evropského rozpočtu, což by vzhledem k velikosti Francie vyvolalo doposud bezprecedentní situaci a mohlo by mít pro existenci evropského projektu nedozírné důsledky.

Uvnitř Francie

Národní sdružení zůstává problematickou stranou i z vnitřního francouzského pohledu. Přes veškerou snahu o vnitřní očistu mají k této straně i nadále blízko různé extremistické až fašizující organizace a sympatie k Vichy ještě stále vypluje čas od času najevo. Françoise Billaudová, jedna z kandidátek na poslanecké křeslo, se kupříkladu nedávno na Facebooku rozplývala nad osobností maršála Philippa Pétaina a dalších místních kolaborantů s nacistickými okupanty.

Politici RN navíc stále rozdmýchávají vnitřní napětí ve společnosti a navrhují potenciálně výbušná opatření, jako je prosazování úplného zákazu nošení muslimského šátku (spojené navíc s otevřenou obranou nošení jiných náboženských symbolů na veřejnosti) a židovského i muslimského rituálního porážení dobytka nebo návrh uzavřít některé pozice ve státní správě lidem se dvojím občanstvím.

Poněkud přehlíženou hrozbou je pak realizace již zmíněných a extrémně nákladných populistických návrhů v ekonomické a sociální sféře. Francie už dnes svým obřím deficitem porušuje fiskální pravidla Evropské unie a její zadlužení je v poměru k HDP třetí největší v celé sedmadvacítce. Země by se pod vládou Národního sdružení mohla rychle vydat na řeckou cestu a zásadní otřes druhé největší unijní ekonomiky by měl katastrofální dopady na hospodářství všech členských zemí Evropské unie, které se už tak potýkají se slabým růstem a odchodem průmyslu.

Nutno ovšem podotknout, že jsou v tomto ohledu zcela srovnatelnou hrozbou i návrhy druhého na pásce, tedy levice sjednocené pod hlavičkou Nové lidové fronty, která by chtěla kromě opětovného snížení odchodu do důchodu prudce zvýšit minimální mzdu. Takový krok by podle premiéra Attala připravil o práci zhruba půl milionu lidí. Francouzi tak dávají najevo, že přes mimořádně špatný stav veřejných financí nemají nejmenší zájem volit stranu, která by byla rozpočtově odpovědná.

Zlí jazykové mimochodem tvrdí, že prezident Macron rozpustil dolní komoru parlamentu nikoli ve snaze znovu zvítězit a zajistit si solidní většinu, ale právě s vědomím, že se k moci dostane buď krajní pravice, nebo radikální levice. Premiér z jejich řad by se pak musel vypořádat s prázdnou pokladnou a finanční krizí, která by ho s největší pravděpodobností zcela zdiskreditovala v očích veřejnosti, zatímco prezident by mu díky svým rozsáhlým pravomocím mohl patřičně znepříjemňovat život. Macronova středová politická síla by se pak mohla při příštích volbách triumfálně vrátit do čela státu v roli zodpovědného zachránce a s novým, dosud neokoukaným kandidátem na prezidenta.

Paralýza parlamentu

Přestože to v tuto chvíli řada průzkumů naznačuje, Národní sdružení nakonec nemusí dosáhnout na parlamentní většinu. Podle některých (zatím spíše nepravděpodobných) scénářů by dokonce první na pásce mohla skončit právě Nová lidová fronta, ačkoli bez nadpoloviční většiny – zejména pokud by se před druhým kolem podařilo ve větší míře vzkřísit „republikánskou frontu“ proti krajně pravicovým kandidátům.

Dolní komora francouzského parlamentu by se tak ocitla ve stavu naprosté paralýzy, ve které by bylo extrémně složité sestavit vládu. Prezident Macron nemá právo po období dalšího roku Národní shromáždění rozpustit, s velkou pravděpodobností by se tedy bylo nutné uchýlit ve francouzských poměrech ke zcela nevídanému řešení: vzniku jakéhosi přechodného, úřednického kabinetu. Francouzská média už nyní divoce spekulují o tom, kdo by mohl stát v jeho čele – často se objevuje třeba jméno někdejší šéfky Mezinárodního měnového fondu (MMF) Christine Lagardeové.

Úřednická vláda by sice musela v rozděleném a rozhádaném parlamentu pro jakýkoli návrh těžce hledat podporu, zároveň by ale mohla mít schopnost prosadit nepopulární a tolik potřebná opatření právě proto, že by si nad ní mohly všechny politické strany umýt ruce. Bylo by to řešení velmi podobné tomu, jaké v roce 2021 zvolila Itálie, když se premiérem stal bývalý ředitel Evropské centrální banky (ECB) Mario Draghi. Nutno ovšem dodat, že z období Draghiho vlády nakonec těžila jediná strana, která jeho úřednický kabinet nepodporovala: Bratři Itálie (FdI) dnešní premiérky Meloniové. Tato zkušenost by tedy mohla francouzské politiky od účasti na úřednickém kabinetu odradit a sestavování nové vlády může klidně trvat dlouhé měsíce, jako tomu bylo v sousední Belgii nebo nedalekém Nizozemsku.