Bývalého disidenta a vězně svědomí Františka „Čuňase“ Stárka jsme se v rozhovoru pro Revue FORUM zeptali, jak se staví k tezím revizionistických historiků, že v době normalizace už nevládl režim KSČ pomocí násilí. Čuňas vydává se svým kolegou z Ústavu pro studium totalitních režimů doc. Ladislavem Kudrnou knihu o násilném potlačování příznivců nezávislé kultury. Z knihy ovšem ÚSTR nechal vyřadit předmluvu, jež kritizovala právě revizionistické historiky. 

Ústav pro studium totalitních režimů vydává vaši knihu bez předmluvy, v níž se hovoří mimo jiné o revizionismu mezi historiky, tedy o vylepšování podoby komunistického režimu. Postup ÚSTRu byl poměrně rozsáhle kritizován. Jak se kauza vyvinula? V jaké podobě kniha vyjde?

Ta kniha jakousi předmluvu má. Je umírněná a vykleštěná. Původní předmluva se stane – a už stala – předmětem diskusí. Myslím si, že zapadla do velkého diskusního maratonu mezi Michalem Pullmannem a Michalem Klímou, i když vlastně vznikla dříve. Je vidět, že tento problém visí ve vzduchu a nebolí jen nás.

Znám vás jako statečného člověka, který se za komunismu nebál říkat, co si myslí. Nyní jste ovšem se spoluautorem přistoupili na „umírněnou verzi“ předmluvy. Jak se to stalo? A proč?

Mělo to více aspektů. Pro mě je hlavní to, abych zbytek té knihy mohl vydat. Ta kniha je totiž sama argumentem. Jestliže se dovídáme, že normalizace nebyla totalitou, protože ve veřejném prostoru nebylo přítomno násilí, tak tato šestisetstránková kniha ukazuje opak a násilí dokumentuje na konkrétních případech. Vypovídají zde lidé, jejichž slova lze těžko zpochybnit. Abych ustoupil od vydání této knihy jen kvůli předmluvě, to mi připadalo, že by byla škoda. Ti, kdo v knize hovoří, nikdy neobdrželi žádnou omluvu či odškodnění. Pokud se nejednalo o soudní procesy, nic se z právního hlediska nestalo.

O jaké formy násilí se jednalo a v jakém rozsahu?

Často se hovoří o zvěrstvech, která prováděla na občanech Státní bezpečnost. To všechno je pravda. Ale daleko širší fyzické násilí bylo prováděno ze strany Veřejné bezpečnosti (běžné pořádkové policie – pozn. red.), která byla pro Státní bezpečnost servisní složkou a dělala za ni černou práci. Šlo o desítky koncertů, kde se daly dohromady skupiny lidí a kam přijely policejní jednotky, vyhodily je ze sálu a někde v předsálí nebo před hospodou je zmlátily. To je standardní obrázek, který se v desítkách variant opakuje. Nešlo jen o VB, ale i o Pomocnou stráž VB, to byli dědci, kteří neměli ani přidělené obušky a vypomáhali si plaňkami z plotu, jako se to stalo například v Rudolfově. Máničky pro ně byly lovná zvěř. Disidentské kruhy měly určitou ochranu v tom smyslu, že o tom, co provedli Havlovi, Uhlovi nebo Bendovi, se druhý den mluvilo na Hlasu Ameriky. Ale že by se z Horních Kotěhůlek dostala informace o tom, že bezejmenného kluka, který je zedníkem, zmlátili? To ne. To nikoho nezajímalo.

Vy sám jste absolvoval řadu výslechů, vazbu i vězení. Co byste odpověděl těm, kteří říkají, že období normalizace již nebylo „tak strašné“ a že se dalo dobře žít?

Někomu se možná dobře žilo. Potřeboval k tomu ovšem umět skousnout cokoli. Ten, kdo něco chtěl a chtěl žít v souladu se svým svědomím a vědomím, musel za socialismu očekávat, že dříve nebo později se dostane do soukolí policie a justice. Na jaké úrovni, to už je celkem jedno. Já jsem byl poměrně na špici, třikrát jsem seděl ve vězení. Ale v knize, o níž mluvíme, jsou stovky, možná tisíce lidí, kteří se do toho soukolí dostali jen do jisté míry. Vyhodili je ze školy, nenechali je odmaturovat, vyhodili je z práce, jejich rodině ztrpčovali život. Jde o drobnou šikanu, která měla plošný charakter a směřovala proti lidem, kteří jednou ukázali, že nejsou se socialismem v bezproblémové koexistenci.

Dále čtěte

Historik Ladislav Kudrna: Přestaňte zamlčovat historii. Češi potřebují pravdivé dějiny  

Historik Ladislav Kudrna nedávno upoutal pozornost veřejnosti textem Kdy (post)marxisté rehabilitují Gottwalda?, který vyšel v deníku Echo…

V únoru 1989 jste šel do vězení v jiné zemi, než do jaké jste byl poté propuštěn. Jak vzpomínáte na své dojmy z tehdejší atmosféry? A měl jste ve vězení nějaké informace o tom, co se děje venku?

S mou tehdejší partnerkou jsem měl domluveno, že mi v balíčku poslala moták. Do cigarety mi dala papírek, na který napsala, co se vešlo. To byly informace, které jsem měl. Například jsem se dozvěděl, kdo je mluvčím Charty 77. 

Víte, někteří lidé uměli sedět a jiní ne. V padesátých letech šlo lidem o život, ale byli spolu. Já jsem za celou dobu věznění nepotkal druhého vězně svědomí. Vnitřní ochrana (VO), estébáci uvnitř kriminálu, se pečlivě starali o to, abychom se nepotkali. Ostatní vězni příliš nechápali, co jsem udělal. Jednou se mě jeden kluk ptal, za co sedím. Říkal jsem mu, že jsem vydával časopis, tiskli jsme ho tajně a kvůli konspiraci jsme se přemísťovali z jednoho bytu do druhého. On chvíli přemýšlel a pak se zeptal: „A to jste ty byty zároveň vykrádali?“

Jak jako někdejší vězeň a disident vnímáte snahy o zlehčování komunistického režimu? Jaký vztah máte k tomu, co hlásá děkan Pullmann?

Mezi historiky se říká takové přísloví: Největším nepřítelem historika je pamětník. Já bych to trochu poopravil. Nejhorším nepřítelem blbýho historika je pamětník. A já jako pamětník o většině textů, které čtu od pana Pullmanna, vím, že je to blbost.

Celý rozhovor čtěte v aktuálním čísle Revue FORUM. Objednávejte ZDE.