Společnost Gazprom, státní monopol na vývoz ruského zemního plynu, zčistajasna oznámil, že s okamžitou platností zastavuje dodávky plynu svému ukrajinskému partnerovi Naftogaz. Šéf společnosti Alexej Miller na narychlo svolané tiskovce vysvětlil, že se vypovězení smlouvy vztahuje také na tranzit suroviny do evropských zemí. Důvodem prý je narůstající dluh vzniklý nezaplacením předchozích dodávek. Zadluženost již dosáhla závratné částky 2,5 miliard dolarů a má stoupající trend. Rusko ovšem nemá v úmyslu sanovat krachující ekonomiku Ukrajiny, a tak svou dobročinnost okamžitě ruší. Není v tom nic osobního, jen byznys jako obvykle.
Jde o nový rozměr hybridní války, proto výpad Gazpromu je třeba vnímat ve stejném útočném kontextu jako Putinovo řinčení nejnovějšími zbraněmi, zejména zázračnými raketami na jaderný pohon, jež vzhledem ke své nepolapitelnosti jsou tak přísně utajené, že při prezentaci musel ruský prezident přejít na dramatický šepot a ilustrovat úspěch jedenáct let starými záběry raketových startů. Stejně neprostupná mlhovina byla navozena kolem nečekaného kroku Gazpromu.
Lze důvodně pochybovat o tom, že jde o čistě podnikatelskou rozvahu. Stačí vědět, že v lednu roku 2014 snížil ruský monopolista cenu plynu pro tehdejší vládu Viktora Janukovyče o polovinu, výměnou za jeho slib nepodepsat dohodu o přidružení k EU a vstoupit místo toho do Putinova životního projektu Eurazijského svazu. Po Majdanu ovšem byla cena plynu obratem zvýšena o 81 %: z 268,5 na současných 485,5 dolarů za krychlový metr. Ukrajinci tím pádem platili za kubík plynu více než koncoví odběratelé v Evropě, kde dejme tomu Italové solí za stejné množství suroviny jen 370 dolarů. Čistě podnikatelská rozvaha u mne vypadá jinak.
Nic, ale zhola nic nesedí v odůvodnění náhlé ruské asertivity. Gazprom nemůže uvalit na ukrajinský Naftogaz zaracha, neboť ten již v listopadu roku 2015 oznámil, že zastavuje jakékoli nákupy ruského plynu za nesmyslně předražené ceny. Musel se však podřídit stockholmské arbitráži, která Ukrajince zavázala k plnění stávající smlouvy, podle níž musí Naftogaz kvůli tranzitu odebírat minimálně 4 mld. kubíků ročně až do vypršení dohody – a ta končí v roce 2019. Arbitráž přihlédla k ruskému požadavku a zavedla pro tento případ zásadu předběžné platby za ještě nedodané zboží. Ukrajina údajně zapravila Gazpromu dlužnou částku také za měsíc březen, leč ruský monopolista peníze prý vrátil, což není nikým potvrzeno, zůstává to na svědomí Gazpromu.
Nejasnost spočívá v jiném: jak mohl vůbec vniknout „nedoplatek“ ve výši 2,5 mlrd. dolarů ve vztazích, kde se platí předem? A proč svou výší tento nedoplatek podezřele kopíruje částku, kterou, dle rozhodnutí arbitrážního soudu musí Rusko doplatit Ukrajině za nedodržení podmínek smlouvy, rozuměj za tranzit plynu na Západ. Jinými slovy, není to Naftogaz, kdo zadržuje platby, ale právě Gazprom.
V celé věci je řada dalších hustě zamlžených okolností, které vyžadují uvedení na pravou míru. Rusko nezastavilo dodávky s okamžitou platností, jak je mylně uváděno, nýbrž snížilo tlak v potrubí plus minus o 20%. To způsobilo, že Naftogaz na malou chvíli nemohl dostat do plynovodu zbylé zásoby z plynojemů, které jsou odhadovány na 10 mld. kubíků, což je nejvíc za poslední léta. Je to technický problém, který se operativně řeší – vlastně už je vyřešen.
Gazprom nemůže jednostranně a beztrestně vystoupit z platných kontraktů, může je jenom porušovat, což také dělá. Ve skutečnosti pouze zažádal stockholmskou arbitráž o zahájení procesu odstoupení od smlouvy. Není vůbec jasné, s čím vlastně počítá: vzhledem k neuspěchanému soudnímu řízení rozhodnutí nemusí padnout do 31.12. 2019, tudíž do doby ukončení platnosti smlouvy. Projekt Nordstream-2 je zatím zbožným přáním Angely Merkelové, nepodporuje ho Evropská komise ani východoevropské státy, a tak není jasné, jak hodlá Gazprom dopravovat k odběratelům nasmlouvané objemy energetické suroviny, leda tak pomocí zázračných raket z Putinovy prezentace.
Celá senzace trvala jen pár hodin, než bylo oznámeno, že Ukrajina již začala plnit zásobníky z reverzních toků okamžitě aktivovaných Polskem, Slovenskem a Maďarskem. V žádném případě to není forma ideologicky podmíněné „bratrské pomoci“. Dodavatelé se domnívají, že náklady tak či jinak bude muset poplatit tentýž Gazprom, třeba v důsledku dalších soudních verdiktů. Pokud tedy Rusko nehodlá vystoupit z celého systému mezinárodního práva, bude platit jako mourovaté, dokud nezčerná. Pokud ovšem hodlá ignorovat obchodní soudy, bude to znamenat vystupňování hybridní války do výšin, kdy to u obchodního práva nezůstane. V tom případě může Putin zapomenout na své slavnostní sliby zajistit svým poddaným zářnou budoucnost a život bez nuzoty.
Pokus „zamrazit“ Ukrajinu a zároveň zastrašit zbytek světa končí jako vždy hlasitým pšoukem. Doba, kdy se dalo vydírat svět dodávkami zemního plynu či jiných energetických surovin, je prakticky passé. Rusko přitom zařízlo husu, která nesla zlatá vejce.