Geert Wilders FOTO: Prabý břeh / se souhlasem
FOTO: Prabý břeh / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Před několika dny byla po mnoha měsících složitých vyjednávání oficiálně oznámena nová nizozemská vláda. V loňských parlamentních volbách jasně zvítězila Strana pro svobodu (PVV) kontroverzního politika Geerta Wilderse, která bývá v mainstreamových médiích často označována jako krajně pravicová. To samo o sobě vyvolalo u mnohých politických komentátorů a politologů šok a zděšení, avšak nebylo vůbec jasné, zda Wilders bude schopen vládu skutečně sestavit, protože dle očekávání celá řada subjektů jednání s PVV rovnou vyloučila.
PVV nyní vládu skutečně vytvořila, ovšem zásadní kompromis je zřetelný na první pohled – samotný Wilders v jejím čele nebude. Premiér v době psaní tohoto textu znám není, ale očekává se, že to bude nadstranická osobnost přímo nespojená ani s jednou z vládních stran. Kromě PVV budou vládu tvořit další tři strany – dosud vládní Lidová strana pro svobodu a demokracii (VVD) a zcela nové subjekty Nový sociální kontrakt (NSC) a Hnutí zemědělců a občanů (BBB). VVD je již stálicí nizozemské politiky a až do loňských voleb dominantním subjektem současné nizozemské politiky. Přestože je členem evropské liberální rodiny Renew Europe, patří na nizozemské politické mapě spíše na konzervativní pravici. NSC má taktéž kontroverzního lídra. Pieter Omtzigt je bývalým politikem křesťanskodemokratické strany, který si založil značně euroskeptičtější verzi své původní partaje. BBB je pak v zásadě „single-issue“ strana pro zemědělce, která si získala popularitu po rozsáhlých zemědělských protestech.
Program
Strany, které nově utvoří vládní koalici, teď představily svůj program s názvem „Naděje, odvaha a hrdost“. Program představil sám Wilders na tiskové konferenci a priority nové vlády jsou z něj naprosto jasné – zásadní přitvrzení v migrační a azylové politice, ústup od některých environmentálních opatření a vyšší priorita v zajištění bezpečnosti země. Není překvapením, že v levicových a liberálních kruzích vyvolal takový program okamžité obavy, protože pokud se podaří program naplnit, pak bude odklon od současné promigrační a zelené politiky v Nizozemsku podstatnou změnou. Předpokládám, že si v následujících letech přečteme mnoho o „konci demokracie” a „nástupu fašismu” v Nizozemsku, stejně jako tomu bylo v případě Itálie, když se k moci dostala pravicová koalice. Stejně jako se absolutně nic šokujícího nestalo v Itálii, kde se ukázalo, že Giorgia Meloniová je standardní konzervativní političkou, se nejspíš nic šokujícího nestane ani v Nizozemsku. V programu se nic extrémního nenachází, o čemž se každý může sám přesvědčit.. Samozřejmě dopředu nevíme, jak bude nová vláda reálně fungovat, ale praxe napovídá, že když se kontroverzní politici dostanou k moci, tak mají tendenci svou rétoriku a své činy spíše zmírnit oproti předvolebním slibům.
Ano, oproti dnešnímu západoevropskému mainstreamu je to poměrně radikální změna. Ovšem radikální neznamená extrémní a především, pokud něco zásadně nefunguje, tak je nezbytné to radikálně změnit. A z výsledků nizozemských voleb je zcela zřejmé, že Nizozemci jsou zásadně nespokojeni s některými podstatnými aspekty současné nizozemské politiky. Na druhou stranu se v rámci koaličního kompromisu v programu nachází několik bodů, které mají zaručovat stabilitu a zabránit přílišným turbulencím, které by mohly Nizozemsko odklonit od evropského a euroatlantického kurzu. Koalice se například zavazuje, že ponechá současné energetické a klimatické cíle (a bude hledat alternativy pouze, pokud tyto cíle nebudou dosaženy), bude nadále politicky, vojensky, finančně a morálně podporovat Ukrajinu nebo zakotví v zákoně 2 % HDP na obranu požadované v rámci NATO. Jinak řečeno, žádná změna v geopolitickém ukotvení Nizozemska z programu nevyplývá.
Nastavené zrcadlo
Kdo mě nezná, mohl by snadno z předchozích odstavců nabýt dojmu, že jsem fanouškem nových nizozemských vládních stran a tímto jim vyjadřuji podporu. Opak je pravdou. Jsem členem mainstreamové středopravicové strany, která vychází z křesťanskodemokratických ideálů. V Evropě fandím tradičním demokratickým stranám postaveným na podobných hodnotách. To nesplňují minimálně tři z nových nizozemských vládních stran. PVV je členem evropské rodiny s chronicky protievropským postojem a s prokázanými přímými i nepřímými vazbami na Rusko. NSC a BBB jsou ideologicky neukotvené populistické subjekty postavené na jedné osobě, respektive jednom problému. Přitom Nizozemsko má hned dvě křesťanskodemokratické strany – Křesťanskodemokratická výzva (CDA) a Křesťanská unie (CU), které by mi v politické teorii měly být ideologicky nejblíže. CU byla vždy spíše menší stranou do jisté míry srovnatelnou s naší KDU-ČSL, ale CDA bývala dominantou nizozemské pravice. Obě tyto strany v posledních volbách zcela propadly. Proč? V tom je právě ten největší problém.
Před nedávnem jsem byl v Nizozemsku na kongresu, na kterém vystupovali právě politici z CDA a CU. Po projevech jejich představitelů se mi udělalo tak nevolno, že jsem se musel jít nadýchat čerstvého vzduchu. V ten moment jsem ztratil jakékoliv poslední pochybnosti o tom, proč v Nizozemsku uspělo tolik alternativních stran. Abych to shrnul stručně a výstižně, příčinu svých neúspěchů vidí zástupci CDA a CU v nedostatku progresivismu, inkluze a přílišnému příklonu jejich stran „doprava“. Říkal jsem si, že pokud takto mluví politici otevřeně se hlásící ke křesťanské demokracii, jak poté musí vypadat rétorika těch otevřeně progresivních stran? Nemohl jsem uvěřit, v jak neuvěřitelné deziluzi dokážou tito politici žít a v jak strašném stavu nizozemská křesťanská demokracie je. Především pro CDA platí, že její bývalí voliči odešli právě ke stranám nové nizozemské vládní koalice, tedy k těm, kteří slibují konzervativnější politiku. Přesto se zástupci CDA domnívají, že správnou cestou je naopak další posun jejich strany k levicovějším postojům. Smysl v tom nehledejte. Žádný to nemá.
Strany nové vládní koalice přišly s programem, který bych očekával právě od tradičních konzervativních stran, jako jsou v Nizozemsku CDA a CU. A zcela evidentně se jedná o program, po kterém je v Nizozemsku velká poptávka. Jenže toho se voliči od křesťanské demokracie nedočkali, a tak byli nuceni logicky hledat alternativu, protože jejich bývalé strany už nereprezentují jejich zájmy. Wilders není žádným nováčkem nizozemské politiky, neuspěl náhle, na takový úspěch své strany musel dlouho čekat. Z toho plyne, že k žádné náhlé radikalizaci nizozemské společnosti nedošlo, voliči opakovaně dávali mainstreamu šanci, aby se probudil a začal znovu hájit jejich zájmy. Jenže to se nestalo, a tak křesťanská demokracie doslova odehnala voliče od sebe k alternativám, které slibují konzervativní politiku.
Nizozemsko bohužel není výjimkou. Téměř vše, co jsem dosud napsal, probíhá i v ostatních západoevropských zemích. Sílí strany alternativní pravice a oslabují ty mainstreamové hlásící se ke křesťanské demokracii. Chyba není ve voličích, chyba je v každém předním politikovi, který křesťanskou demokracii odklání od konzervatismu, a tím ji vede do záhuby. Mainstreamové pravicové strany v řadě oblastí zradily své původní hodnoty a místo racionální konzervativní politiky přešly na bezbřehý progresivismus, nekontrolovanou promigrační politiku a prosazování bezohledných environmentálních regulací. Pravicový volič o takovou změnu zcela evidentně nestojí, přesto se mu jí dostává čím dál víc. A právě proto, i když nechce, je donucen hledat volební alternativu.
Nefandím stranám nové nizozemské vládní koalice, ale fandím jejich programu, který nastavuje tolik potřebné zrcadlo těm, kteří zklamali své voliče. Mám mnoho důvodů, proč alternativním stranám nefandím a nevěřím, ale pokud jim strany jako CDA a CU vyklidí prostor rezignací na své hodnoty, pak pravicoví voliči nebudou mít jinou možnost. I když se to mnoha lidem nelíbí, křesťanská demokracie je z podstaty spojena s konzervativními hodnotami. Odklon od těchto hodnot servíruje pravicového voliče na zlatém podnose radikálnějším alternativám, zatímco nové voliče nepřináší, protože liberální a progresivní voliči si téměř vždy najdou lákavější volbu. Kdo stejně jako já nechce další nárůst politiků jako Geert Wilders, musí aktivně tlačit na návrat k hodnotové konzervativní politice. V opačném případě skončí křesťanská demokracie na marginálním okraji politické mapy ve většině evropských zemí. Nizozemsko budiž tolik potřebným zrcadlem.
Vyšlo na webu Pravý břeh.
