V těchto dnech si připomínáme dvacáté výročí vstupu České republiky do Severoatlantické aliance. Při této příležitosti Pravý břeh – Institut Petra Fialy otevřel nesmírně významné téma bezpečnosti našeho státu, která je nyní, po dvaceti letech členství v NATO, paradoxně vyhrocenější než předtím.

Ti, kteří se domnívali, že bezpečnostní rizika s pádem železné opony zmizí, že z nepřátel se stanou partneři, se bohužel mýlili. Jedním z našich cílů musí být jasně redefinovat aktuální hrozby a otevřít na toto téma seriózní, věcnou debatu. První ze série kroků, které v tomto ohledu Pravý břeh naplánoval, byla velká debata o budoucnosti evropské bezpečnosti, při které vznikl i tento krátký rozhovor s generálem Petrem Pavlem.

Česká armáda stojí před výraznou modernizací, očekávají se velké investice, rozsáhlé nákupy nové techniky. Je to skutečně potřeba? Vždyť jsme šestou či sedmou nejbezpečnější zemí světa. Navíc sílí hlasy, že plánovanými nákupy se naše armáda vyzbrojí spíše na války minulé, nikoli na ty případné budoucí, kde hlavní roli budou hrát patrně IT specialisté.

Chtěl bych velice důrazně varovat před náladami, které pomáhají šířit i někteří naši čelní představitelé, a sice že nám nehrozí žádná nebezpečí, že Česká republika je v bezpečí a může spokojeně složit ruce do klína. Takový postoj je mimořádně nebezpečný, a to hned z několika důvodů. Jednak události, které se odehrávají zdánlivě daleko od nás, na nás mají potenciálně obrovský vliv – příkladem může být třeba Jihočínské moře, o jehož existenci mnozí z nás ani neví, ale konflikt v této oblasti, kterou prochází více jak polovina světového obchodu, by i na nás měl velmi neblahý dopad.

A pak jsou tu nebezpečí, která nejsou jasně viditelná, ale právě o to jsou závažnější. Mám na mysli především aktivity Ruska a Číny. Někteří naši čelní politici často opakují, že bychom se měli na poli bezpečnosti věnovat především migraci a islámskému terorismu. Přehlížejí, že skutečná nebezpečí jsou mnohem méně viditelná, objevují se pod povrchem, přitom ale útočí na samotné předivo našeho státu. Pokud si reálná bezpečností rizika nedefinujeme, nebo je definujeme špatně, a sem bohužel vede i opakovaná argumentace jak pana prezidenta Zemana, tak částečně i pana premiéra Babiše, pak nebudeme připraveni a svůj boj prohrajeme.

Pokud by skutečně naší jedinou starostí byli migranti a mezinárodní terorismus, pak by se pochopitelně nabízela otázka, proč naši armádu modernizovat, nač utrácet, když nám slovy pana prezidenta stačí nakoupit pár dronů. Já před takovými zjednodušujícími úvahami důrazně varuji. Skutečná nebezpečí jsou jinde a jsou velmi vážná.

V čem, nebo kde tato skutečná nebezpečí spatřujete?

Já doporučuji vycházet ze souboru hrozeb, jak je definuje NATO. Aliance, jíž jsme součástí, a které vděčíme za dlouhé období míru, spatřuje největší hrozbu v chování současného Ruska a Číny. Nikoliv snad, že bychom měli důvod očekávat přímé napadení konvenčními či snad jadernými prostředky. Tyto země, dnes proti našim zájmům působí zcela jinak – intenzivní propagandou, kybernetickými cestami a celým souborem aktivit, které můžeme shrnout jako vlivové operace. Snaží se polarizovat naši zemi uvnitř, rozdělit politickou reprezentaci, ale také znejistit jednotlivé členy jak NATO, tak EU. Rusko nepokrytě touží získat zpět dominantní pozici ve světové politice, stát se opět jedním z center moci, opět rozdělit svět na teritoria vlivu velkých hráčů a je si velmi dobře vědomo, že to dokáže jen za předpokladu, že Západ nebude jednotný.

Myslím, že se najde dost lidí, kterým takové snahy přijdou legitimní a rozdělení světa na sféry vlivu nejsilnějších hráčů jako svým způsobem přirozené.  

Pokud někdo vidí takový postoj Ruska jako legitimní s odkazem na to, že Rusko je a bylo velmoc, pak je třeba připomenout, že je to postoj, který je v přímém rozporu s našimi vlastními národními zájmy. Pokud Rusku toto „právo“ přiznáme, pak se zároveň vyslovujeme pro to, že se my vlastních práv musíme vzdát. Ruské vidění světa je stále stejné, nic se na něm nezměnilo. Rusko nás chápe jako zemi, která spadá do jeho sféry vlivu, a já myslím, že žádný soudný člověk v této zemi by se do přímého područí Ruska vrátit nechtěl. Když se podíváme na to, jak se dnes žije v Rusku, jsem přesvědčen, že by to nikdo s tím, jak se žije u nás, vyměnit nechtěl. Snad každý člověk si dokáže spočítat, i přes mnohé důvody k nespokojenosti, co je pro něj osobně lepší.

A velmi podobné je to i s Čínou. Slyšíme, a to i od nejvyšších představitelů naší země, že je to bohatá země, země netušených ekonomických příležitostí, investic, a že pro nás je životně důležité nedělat nic, co by ji proti nám popudilo. Přes veškerý obdiv k jejímu rozvoji a ekonomice se ale především musíme podívat na to, o jakou zemi jde. Nesmíme zapomínat na to, že její technologický rozvoj je z velké části postaven – a nebojím se to říci – na zlodějně. Čína po desetiletí kradla západní technologie a nestydatě je kopírovala. Západ nad tím, patrně z určitého pocitu viny, přivíral oči, a dnes jsme nepříjemně překvapeni, že je Čína v některých odvětvích dokonce v předstihu. Mám tím na mysli především pokročilé sítě páté generace, které nás ovlivňují a budou ovlivňovat více, než si dnes umíme vůbec představit.

Rusko a Čína dnes proti našim zájmům působí zcela jinak než dřív – intenzivní propagandou, kybernetickými cestami a celým souborem aktivit, které můžeme shrnout jako vlivové operace.

Čínské úspěchy, to jsou úspěchy země, která nerespektuje lidská práva, nerespektuje mezinárodní právní prostředí, země, která si nedělá skrupule se zneužíváním nerostného bohatství v různých částech světa. Je to země, která se netají tím, že jejím cílem je dominantní světové postavení, přitom vůči vlastním lidem uplatňuje metody daleko za hranicí toho, co je pro nás únosné a co si vůbec dokážeme představit. Jsem přesvědčen, že to by nikdo z nás nechtěl zažít. A pokud si někdo myslí, že se v mezinárodních vztazích bude chovat jinak, lépe, než se chová ke svému vlastnímu obyvatelstvu, pak je velice naivní.

Rizik a případných nebezpečí je stále dost a musíme jim věnovat pozornost. Nechci strašit razantními opatřeními, musíme si ale realisticky uvědomit, v jakém prostředí se pohybujeme a také v jakém prostředí chceme do budoucna žít a co pro to musíme udělat. Musíme se o tom bavit a ta debata nesmí být emotivní, ale především věcná, postavená na jasných faktech.

S generálem Pavlem hovořila Kateřina Hloušková.