Geneze a brizance fenoménu střední Evropy v nynějším kontextu rizik totalitarismu (1.)

Evropský kontinent v německé politické karikatuře z roku 1914 (wikimedia commons (volné dílo))

Evropský kontinent v německé politické karikatuře z roku 1914 | FOTO: wikimedia commons (volné dílo)

Střední Evropa je pojem, jenž se od 19. století periodicky jako ponorná řeka sui generis postupně a nezřídka i souběžně objevuje v pěti souvisejících okruzích veřejného zájmu, a to teoreticky geopolitickém, resp. geostrategickém, politickém, propagandistickém, kulturním a rovněž filosoficko-politickém. K rozsáhlé plejádě textů na středoevropské téma přibyla po dočasném útlumu takto orientované knižní produkce v roce 2018 v nakladatelství L. B. Tauris se sídlem v Londýně a New Yorku nesporně pozoruhodná, obsáhlá monografie nyní v Belgii působící slovenské autorky Otilie Dhand Idea střední Evropy – geopolitika, kultura a regionální identita (The Idea of Central Europe – Geopolitics, Culture and Regional Identity).

Na prvořadý význam pojmu střední Evropy Otilia Dhand výstižně upozorňuje ve stručné předmluvě: „Ti se střední Evropou na rtech mají vždy na mysli jistý program. A ten je důležitý. Překreslují státní hranice, oblasti vlivu, nebo rozsah spojenectví. Vytvářejí regionální identitu, aby zdůvodnili svůj záměr. Jejich cíl je jasný: změnit politickou mapu Evropy, pokud ne světa. Střední Evropa se právě tak často kuje mečem, jako perem.“ (s. I) A Dhand zdůrazňuje, že svým zkoumáním „rozplétá narativní vlákna bitvy o střední Evropu, jež souvisejí se zlomovými body moderních dějin.“ (Tamtéž).

Václav Klaus a Miloš Zeman negativně ovlivnili kvalitu české demokracie (Pavel Beneš / Týdeník FORUM)

V úvodu načrtává hlavní směry svého výzkumu ideje střední Evropy, jenž metodologicky představuje historické zkoumání ideových výtvorů a jejich vliv, a to jako syntézu ústřední zájmové tematiky kriticky podrobně zkoumané geopolitiky a historické geografie.

Střední Evropou se zabývá dílem jako pojmovou „záhadou,“ předkládanou Západu intelektuálskými disidenty z komunistických zemí, jako byl Milan Kundera v osmdesátých letech, dílem jako význačným geopolitickým, původně německým imperiálním konceptem, jenž inspiroval předního britského geopolitického teoretika Halforda Johna Mackindera k pojetí tzv. Heartlandu, a rovněž jako udivujícím počtem a různorodostí proměn pojetí střední Evropy během historicky nápadně krátkého období jednoho století. Dhand se v první řadě obsáhle soustřeďuje na klíčové formativní období konceptualizace fenoménu střední Evropy od osmdesátých let devatenáctého století do roku 1918.

Nejprve se přirozeně zaměřuje na Německo, tedy na německé pojetí tzv. Mitteleuropy, tj. střední Evropy jako mocenské sféry německého národa. Jako stěžejní konceptualizační období středoevropského tématu v Německu vidí osmdesátá léta 19. století. Coby předního vzorového předchůdce autorů ambiciózních německých koncepcí střední Evropy z období první světové války, včetně jejich globálního zaměření, spatřuje Constantina Frantze. Obdobně analyzuje i hodnotí dílo Paula de Lagarda. Společným jmenovatelem sílícího hlavního proudu německých prací o střední Evropě se, jak Dhand zdůrazňuje, staly „víra ve vedoucí úlohu německého národa v Evropě a zásadní úsilí o pojmové vymezení oblasti, kterou by měl „přirozeně“ ovládat – krok za pouhé sjednocení!“ (s. 25)

V německém diskurzu pak autorka zjišťuje zásadní vlivovou změnu pojmu střední Evropy od konce 19. století, kdy „toto pojetí postupně pronikalo jak do každodenní mluvy, tak do akademické debaty. Diskurz se postupně posunul k používání Mitteleuropy jako pojmu, jenž popisoval politický útvar zahrnující celek německého národa a sféru jeho vlivu. Podepřen byl organicistním teoretizováním o státu a převažujícím geografickým determinismem. Jednoduše řečeno, protože Německo bylo mladým energickým státem ve středu Evropy, přálo by si vzrůst do Mitteleuropy, zahrnující celek německého národa, aby dominovalo kontinentu, a nakonec získalo místo mezi velmocemi, jež si přirozeně zasluhovalo.“ (s. 25-26)

Andrej Babiš (ANO) ve Vodňanech (Pavel Hofman / FORUM 24)

Vlivu ofenzivně pangermánského, v německé veřejnosti během první světové války bezkonkurenčně populárního Naumannova pojetí střední Evropy s německo-rakousko-uherským vnitřním mocenským jádrem pod německým vedením (Friedrich Naumann, Mitteleuropa, 1915) na německou politiku se Otilia Dhand věnuje pečlivým zkoumáním archivované korespondence a dokumentů německé vládní mašinerie z válečného období.

Zjišťuje, že německé vládní kruhy projevily zájem jen o možnost hospodářského bloku s Rakouskem-Uherskem, značně podobnou východisku, jež zdůvodňovalo koncepci střední Evropy na ekonomických základech. (s. 39)

Německá vláda od poloviny roku 1915 usilovala o hospodářské sblížení s Rakouskem. Naumannův vliv na ni byl ale relativně omezený. K tomu přistoupil důležitý fakt, že v roce 1916 výrazné veřejné tematizování Německem ovládaného většího hospodářského území označovaného jako střední Evropa vyvolalo silný odpor ve Velké Británii, Francii a USA. Tato skutečnost, jak autorka zjistila, v Německu následně podnítila významnou kritiku namířenou jak proti poslanci Naumannovi, tak i s ním spřáteleným vládním úředníkům. Dhand upozorňuje, že vyhodnocení pokroku v jednáních s Rakouskem-Uherskem německým ministerstvem zahraničí z listopadu 1917 výslovně obvinilo Naumannovo horečnou agitaci za Mitteleuropu ze zablokování jakýchkoli německých poválečných pokusů podpořit svobodný obchod (s. 44).

Autorka upozorňuje na důležitou skutečnost: „Celá myšlenka celní unie, zejména německý ráz návrhů na Německem ovládanou střední Evropu, se rychle staly překážkou očekávaných poválečných ekonomických vztahů s jinými zeměmi, nejzásadněji s USA.“ Tuto skutečnost si německý vládní establishment stále silněji uvědomoval. A mírová jednání v Brestu-Litevském ji jen dotvrdila jako jejich závažnou překážku. Po jejich ukončení se, jak Dhand dokládá, Německo pevně přiklonilo k odložení jednání s Rakouskem-Uherskem na poválečnou dobu. Další jednání sice pokračovalo, ale záměrně bez jakéhokoliv výraznějšího německého nasazení (s. 45). Zastánci německé střední Evropy si, jak autorka zdůrazňuje, ale nakonec v květnu 1918 v důsledku Sixtovy aféry přišli na své ponižujícím připoutáním Rakouska-Uherska k Německé říši dohodami ze Spa, v nichž ústřední politické cíle dominovaly nad ekonomickými (striktní celní unie) a vojenskými (s. 45-46).

Ruský prezident Vladimir Putin a ministr obrany Sergej Šojgu (ČTK)

Autorka nicméně v případě vztahu německé imperiální politiky ke konceptům střední Evropy souhrnně konstatuje a upřesňuje: „…konceptualizace střední Evropy se v německém prostředí vyvíjela s určujícím geopolitickým cílem: provést na tomto území změnu mezinárodní struktury. Zatímco cíl se obměňoval s dobou a autory (způsobení změn v mezinárodním dosahu a charakteristikách nového navrhovaného uspořádání), nakonec během první světové války vyústil do sjednocujícího požadavku ustavit hospodářskou a politickou unii mezi Německem a Rakouskem-Uherskem, v jistém smyslu egocentrickou entitu (Self), vymezenou ve vztahu k nepřátelskému okolnímu jinému (Other), mocnostem Dohody.

Avšak německá vládní administrativa měla svou vlastní, zavedenou praktickou definici střední Evropy – kontinentální celní unii – a veřejný diskurz měl na její rozhodování očividně velmi malý vliv. Dohody ze Spa z r. 1918 byly motivovány nutností připoutat nerozhodného spojence do německé sféry vlivu, spíše než jakýmsi zvláštním nadšením pro střední Evropu.“ (s. 49)

V případě Rakouska-Uherska Otilia Dhand zdůrazňuje podstatnou skutečnost. Jeho příběh konceptu střední Evropy totiž zahrnuje nejen vypjatě pangermánský proud a návrhy na reformu mnohonárodního mocnářství, nýbrž i výslovně artikulovanou opozici proti tomuto pojmu, resp. polemiku s ním, a to jako zásadní element „agitace malých národů za rozbití Rakousko-Uherska. Byl to hlavně Masaryk, kdo líčil střední Evropu jako hrozbu tomu, co chápal jako zájmy jednotlivých spojenců.“ (s. 90)

U Velké Británie a Spojených států se autorka mimo jiné zaměřila na vlivnou geopolitickou koncepci tzv. Heartlandu Halforda Johna Mackindera, a to v první řadě na jeho až poválečné vymezení tzv. střední vrstvy (Middle Tier), tedy pás malých nezávislých států mezi Německem a Ruskem oddělujících dva hrozivé soupeře Velké Británie – Rusko a Německo. (s. 94) Zde působí značně překvapivě skutečnost, že Dhand ve svém jinak pozoruhodném výzkumu opomíjí podstatnou skutečnost, že Tomáš Garrigue Masaryk zejména ve Velké Británii jako svém exilovém působišti v období let 1915–1917 soustavně šířil povědomí o naprosto zásadním geopolitickém významu pásma menších národů mezi Německem a Ruskem (v Masarykově terminologii Central Zone of Central Europe) pro první světovou válku a pochopení jejího geopolitického smyslu.

Setkání krutého cara Dadona s šamachanskou carevnou – ilustrace Ivana Bilibina (1906) (wikimedia commons / volné dílo)

Uvedená Masarykova aktivita se v první řadě orientovala na vrcholné britské politické kruhy a s nimi spjatou zainteresovanou veřejnost, k nimž Halford Mackinder coby věhlasný geopolitický expert a během války významný britský politický činitel evidentně patřil. Je proto značně pravděpodobné, že se Mackinder s Masarykovou rozhodující a nápadně identickou geopolitickou koncepcí „ústředního pásma střední Evropy“ za války seznámil a následně ji brzy po válce využil k významné revizi svého dosavadního pojetí Heartlandu pod označením Middle Tier.

Na druhé straně ale autorka na základě pečlivého archivního studia přesvědčivě dokládá, jak se během první světové války britská zahraniční politika „v obavách ze středoevropské ,balkanizaceʻ a z jakéhokoliv výsledného narušení tradičních regionálních mocenských rovnováh“ v jisté chvíli dokonce i zabývala úvahami o britském federativním projektu, i kdyby výsledný útvar dokonce kooperoval s Německem. Dospívá ke zjištění, že „…není překvapující, že Masarykova podle všeho binární volba mezi umožněním vývoje startovního můstku německého podmanění světa a umožněním rozpadu rakousko-uherské říše mnohé nepřesvědčila. Mezi nemnoha, kdo se ztotožnili s jeho argumenty, byli členové Politického zpravodajského odboru Sekce zpravodajství, vedeného Lewisem Bernsteinem Namierem.“ (s. 101)

Průlom podle autorčina zjištění nastal až v květnu 1918 po vyhlášení o uzavření nových vojenských a hospodářských smluv mezi německým a rakouským císařem v důsledku Sixtovy aféry. Podle zprávy britského velvyslance ve Švýcarsku Horace Rumbolda z 11. června 1918 tyto smlouvy o ekonomické a politické unii znemožnily uskutečnění britského záměru odpojit Rakousko-Uhersko od Německa a učinit z něj protiváhu jeho evropskému východu, ale Rakousko-Uhersko naopak pevně upoutaly do německé sféry vlivu. Velvyslanec Rumbold, jak Dhand uvádí, rovněž výslovně konstatoval, že tyto smlouvy představují „krok k programu Mitteleuropy“, jež „by se mohla stát závažnou skutečností.“ (Tamtéž)

Ministerstvo zahraničních věcí v ukrajinském Kyjevě (jaro 2022) (AdobeStock)

Dhand v případě Velké Británie zdůrazňuje, že „teprve v tomto bodě, kdy zhmotnění střední Evropy jako unie Německa a Rakouska-Uherska vypadalo jako možné, začaly získávat tažnou sílu hlasy a požadavky národů, z nichž sestávaly. Ministerstvo zahraničí se nyní přiklonilo ke strategii oslabení Rakouska-Uherska jakýmkoliv způsobem a Spojenci zintenzívnili podporu malým národům schopným aktivně oslabit monarchii, zejména propagandou a bojovými uskupeními.“ (Tamtéž) Na základě studia britských archivních pramenů Dhand dospívá k významnému závěru: „Co nakonec přesvědčilo britskou vládu oficiálně uznat Československou národní radu byly armády, jež ČNR kontrolovala na Sibiři, které se staly ústředním faktorem spojeneckých plánů, jak se vypořádat s bolševickým Ruskem. Existovala také otázka uznání dalšími spojeneckými státy.

Beneš požadoval uznání na oplátku za souvislé zapojení českých bojových uskupení na straně Spojenců na Sibiři, a nakonec je získal. Masarykův narativ střední Evropy patrně neměl přílišný vliv. Realizace protibritské střední Evropy sahající k Blízkému východu by určitě byla noční můrou tvůrců britské strategie. Konec konců ale nevěřili, že by jí rozpad Rakouska-Uherska zabránil; právě naopak věřili, že by v regionu zanechal Německo jako jedinou velmoc a umožnil mu jej ovládnout dokonce mnohem snadněji. Nicméně rozpad Rakouska-Uherska nastal zevnitř. Britská vláda by v této oblasti upřednostňovala zřízení nové federace, ale na nově vznikající podobu regionu se pohlíželo jako na příliš nestabilní pro předvídání nebo řízení. Takže se rozhodli nevázat se na žádný konkrétní plán nebo cíl a v podstatě nechali věcem volný průběh.“ (s. 102)

Beneš u vědomí britských starostí o životnost malých národních států dokonce předložil návrh na novou pro-Dohodovou střední Evropu sestávající ze dvou federací, plán, k němuž se později vrátil během druhé světové války. (pokračování příště)

Prof. PhDr. Miloslav Bednář, CSc. je filosof, někdejší odpůrce komunistického režimu a bývalý politik, aktuálně vědecký pracovník Filosofického ústavu Akademie věd České republiky. Zabývá se zejména dějinami české filosofie a českou státní ideou, například u Františka Palackého, T. G. Masaryka a Jana Patočky.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]