Jindřich Štyrský, Obraz (1932) FOTO: Jindřich Nosek / wikimedia commons (volné dílo)
FOTO: Jindřich Nosek / wikimedia commons (volné dílo)
Střední Evropa je pojem, jenž se od 19. století periodicky jako ponorná řeka sui generis postupně a nezřídka i souběžně objevuje v pěti souvisejících okruzích veřejného zájmu, a to teoreticky geopolitickém, resp. geostrategickém, politickém, propagandistickém, kulturním a rovněž filosoficko-politickém. K rozsáhlé plejádě textů na středoevropské téma přibyla po dočasném útlumu takto orientované knižní produkce v roce 2018 v nakladatelství L. B. Tauris se sídlem v Londýně a New Yorku nesporně pozoruhodná obsáhlá monografie nyní v Belgii působící slovenské autorky Otilie Dhand Idea střední Evropy – geopolitika, kultura a regionální identita (The Idea of Central Europe – Geopolitics, Culture and Regional Identity).
U meziválečného Německa autorka sleduje pojetí střední Evropy v geopolitickém periodiku Karla Haushofera Zeitschrift für Geopolitik, jež začalo příznačně vycházet v roce 1924, kdy, jak autorka zjišťuje, začala britská zahraniční politika ztrácet zájem o středoevropské problémy a projekty. Převahu revizionistických textů zacílených na vytvoření Německem ovládaného politického útvaru ve střední Evropě zde ztělesňuje slavné pojednání Martina Spahna Volk und Reich z roku 1925. Nový projekt Mitteleuropy Spahn rozvrhl jako obnovu vůdčího mocenského postavení Německa jeho sjednocením s někdejším územím Rakouska-Uherska.
Nová Mitteleuropa se měla stát východiskem ze strategické katastrofy Německa v první světové válce. Jako její ideové stavební prvky se v jednotlivých příspěvcích prosazuje geografický determinismus, organická teorie státu, kulturní jedinečnost a historické poslání Německa, sjednocení s Rakouskem, potřeba hospodářské soběstačnosti, revizionismus Versailleské smlouvy, vykreslování nástupnických států jako historického omylu a Francie jako hrozby.
V roce 1932 se zaměření článků tematizujících střední Evropu posunulo k návrhům na vytvoření geografického útvaru naplňujícího německé národní tužby spíše než na zmírnění rozhořčení nad vadami Versailleské smlouvy.
Od roku 1933 články v tomto periodiku zaznamenaly výrazný antiliberální obrat s důrazem na jedinečnost německé formy společnosti oproti západnímu liberalismu a východnímu despotismu. Nastoupilo militaristické uvažování s početnými odkazy na Adolfa Hitlera a NSDAP. Nakonec v roce 1935 sekci Mitteleuropa výmluvně nahradila sekce Prostor Němců. Oblasti nástupnických států se na geomorfologickém základě podřadily německé nadvládě, jako například dunajský a alpský prostor v podobě jakýchsi pod-národních útvarů než jako regionální integrace svrchovaných států. (s. 136–138)
Dhand konstatuje, že většina meziválečných geopolitických témat německé Mitteleuropy „pocházela z dřívějších německých tradic a jejich propojení a byla rovněž přítomna v koncepcích první světové války. Jediná nová témata souvisela se specifiky dohod Pařížské mírové konference… Mitteleuropa se konstruovala v rámci širší diskuse v německé společnosti. Mitteleuropa získala převahu jako možné východisko z nepřátelského obklíčení k možnému obnovení mytické německé říše a jejího oprávněného místa jako světové mocnosti.
Idea restaurace velikosti německého národa získala podporu od všech vrstev společnosti. Rozmanité uváděné koncepce schvalovali politici jak nalevo, tak napravo od středu.
Ale taková propojení fungovala obojím směrem a koncepce byly střídavě pod vlivem nálady veřejnosti a rostoucích ambicí politiků. Mitteleuropa byla populárním pojmem zrcadlícím proměny obecně rozšířené nálady… Po nacistickém uchopení moci se Mitteleuropa stala výrazem nacistické touhy po nadvládě nad Evropou. Nakonec ji vytlačil nový termín – Říše“. (s. 139)
U meziválečného Rakouska Otilia Dhand vyzvedává v kontrastu k tamějšímu hlavnímu velkoněmeckému, na německou geopolitiku vázanému proudu konceptů střední Evropy námi v souvislosti s Masarykem již zmiňovaného Richarda Coudenhove-Kalergiho, přestože byl československým občanem a jeho nemalý vliv měl díky výchozí Masarykově a Benešově diplomatické podpoře značný celoevropský význam. V jeho dost mimořádném případě Dhand konstatuje, že „navrhoval postupné sjednocení a federalizaci Evropy začínající pravidelnými konferencemi o problémech společného zájmu přes celní unii k plně realizované formě Spojených států evropských. Proces měly zahájit země Malé dohody a hranice tohoto bloku by měly být hranicemi Evropy samotné. Kulturně na východ a přírodně ve všech dalších směrech. Jeho koncepce – velice nenáviděná německými geopolitiky jako skrytý pokus Francie získat nadvládu nad Evropou – se těšila všeobecnému zájmu evropských vůdců“. (s. 141)
V případě meziválečného Maďarska autorka zjišťuje, že maďarská emigrantská společnost pěstovala ideu střední Evropy rovněž jako způsob, jak Maďarsku ulevit pod tlakem podmínek, jež na ně uvalila Pařížská mírová konference. Rozdíl mezi maďarským a na druhé straně rakouským a německým pojetím Mitteleuropy tkvěl v maďarském rozvíjení myšlenky Dunajské konfederace. Tak totiž opustili pojem střední Evropy, negativně spjatý s válečnými návrhy, a tím zjevně usilovali o vypuštění německého elementu. V dané souvislosti Dhand upozorňuje na nejznámějšího zastánce myšlenky Dunajské konfederace, jímž byl Oszkár Jáczi, jenž svůj projekt knižně publikoval již v roce 1918 pod názvem Budoucnost monarchie: Pád dualismu a Spojené státy podunajské. Jácziho Spojené státy podunajské měly v původní verzi zahrnovat Maďarsko, Rakousko, české země, čerstvě sjednocené Polsko a Ilýrii, tj. jihoslovanská území pod chorvatským vedením. Jeho plánům učinily přítrž výsledky Pařížské mírové konference.
V následujících desetiletích Jáczi své pojetí několikrát přepracoval. Ve dvacátých letech kritizoval politiku nástupnických států zejména kvůli postavení maďarských menšin, jež se svými 4,5 miliony představovaly třetinu všech Maďarů. Zdůrazňoval nutnost středoevropské hospodářské, a to hlavně zemědělské kooperace. Svou koncepcí celkově směřoval k „překonání obrazu malých států středoevropského prostoru a rozbití ekonomické izolace při ochraně dokonalé politické a územní svrchovanosti nových států“.
Vzorem mu bylo Švýcarsko s jeho oddělenými pojmy národnosti a občanství. Autorka zjišťuje, že Jáczi v roce 1922 dočasně pokládal státy Malé dohody za možný vůdčí element při tvorbě Podunajské unie, než jej zklamal jejich přístup k maďarským menšinám. V zásadě ale vždy hledal nějakého regionálního hegemona, ať již Německo v letech 1918 a 1939, anebo Sovětský svaz za studené války, jenž by se v proměnlivých situačních souvislostech ujal maďarských zájmů. (s. 142, 250 pozn. 59).
Z levicového socialistického tábora maďarských autorů volajících po mírové revizi Trianonské smlouvy Otilia Dhand upozorňuje na knižní publikaci Josepha Diner-Dénese z roku 1927 Maďarsko: Oligarchie, národ, lid. Podle Diner-Dénese by Francie měla prosadit spřátelení Maďarů se sousedními Slovany a podnítit uzavření dvoustranných smluv, a tím vznik vzájemného pouta mezi nástupnickými státy. Jistou odezvu u francouzských intelektuálů nalezl Diner-Dénesův poukaz, že by se takový konglomerát mohl stát stavebním kamenem budoucí celoevropské struktury zajišťující evropský mír. (s. 142) Dhand nicméně konstatuje, že v roce 1920 nastoupivší regent znovuzřízeného Uherského království Miklós Horthy brzy zaujal proněmecký kurs a jeho orientace na revizi trianonských územních úprav se dala těžko sloučit se zájmem všech nástupnických států. (s. 143)
U nástupnických států se autorka v případě Československa vzhledem k již zmíněné neinformovanosti o Masarykových a Benešových neveřejných politických záměrech a výsledných aktivitách zabývá jen koncepcemi ministra zemědělství Milana Hodži. Nejprve upozorňuje na jeho publikovanou přednášku z roku 1931 Československo a střední Evropa, kde Hodža načrtl základní geopolitický plán pro středoevropskou oblast. Mělo by se začít zemědělskou obchodní spoluprací a vyvrcholit hospodářskými a politickými vztahy. Střední Evropa v jeho konceptu zahrnovala nástupnické státy a Balkán. Německo již řadil do západoevropského politického a ekonomického kontextu, což zjevně iritovalo tehdejší Haushoferovo uskupení.
Hodža v diskusi s nimi vytříbil a během druhé světové války v roce 1942 pod názvem Federation in Central Europe publikoval své pojetí středoevropské politické federace s páteří v podobě koridoru Visla – Dunaj – Vardar – Soluň, takže jeho střední Evropa zahrnovala nezávislé Polsko, Československo, Rakousko, Maďarsko, Jugoslávii, Rumunsko, Bulharsko a Řecko.
Je zřejmé, že Hodžova koncepce Dunajské federace, jak ji právě kvůli opozici k německým plánům Mitteleuropy převážně označoval, je jen jakousi zmenšenou verzí Masarykovy původní versailleské vize Spojených států východní Evropy, o níž zřejmě neměl, ostatně jako i nyní Otilia Dhand, příslušné informace. U Polska Dhand zmiňuje Piłsudského oživení myšlenky Mezimoří od severozápadního Polska k Černému moři, původně v 19. století rozvržené Adamem Czartoryským. Ke smyslu jejího nynějšího, v pořadí již třetího života se Dhand vrací v závěru své monografie.
Autorčino hodnocení koncepce Malé dohody je vzhledem k již uváděnému opomíjení jejího zrodu z Masarykova mnohem ambicióznějšího projektu Spojených států východní Evropy jako počáteční fáze jím zamýšlených Spojených států evropských značně problematické. Zde je na místě pro úplnost zdůraznit, že takto pojatý Masarykův projekt evropské jednoty, jehož torzem se nakonec stala Malá dohoda se zjevnou tendencí rozšiřovat se na sever a jih, vyrůstal z principu samostatných, rovnoprávných, demokratických států bez ohledu na jejich velikost a sílu, tedy z opaku principu podřízenosti nadstátní autoritě.
Dhand jen konstatuje holá fakta, že Malá dohoda ve svém úsilí o regionální spolupráci neusilovala o federální útvar, nýbrž jen o zajištění souvislé existence národních států. Jejím hlavním účelem bylo, jak autorka uvádí, vytvořit koalici proti potenciálnímu maďarskému revizionismu, doplňujícím faktorem vzájemná pomoc mezi Polskem, tedy nečlenem Malé dohody, Rumunskem a Československem v případě nevyprovokovaného útoku z východu, a nakonec soustava bilaterárních dohod nástupnických států s Francií vytvářejících koalici proti možnému německému oživení. (s. 144) Mnohem dalekosáhlejší, byť z celkem pochopitelných důvodů přímo nevyslovený dlouhodobě perspektivní účel zatím jen takto realizovaného zjevně více než středoevropského rozvrhu ale přitom uniká zdaleka nejen Otilii Dhand.
Z takto limitovaného obrazu autorka dospívá k celkem pochopitelnému shrnujícímu závěru: „Omezený počet koncepcí, jež vznikly v nerevizionistických nástupnických státech, byl pozastaven (stalled) buď jejich soupeřením a hlubokými rozdíly, nebo z obavy z revizionismu a rozhodnutím udržet si své ,ozbrojené národní suverenityʻ. Nicméně zkušenosti z meziválečného období a neúspěch nástupnických států zabezpečit svou nezávislost podnítily jednání mezi exilovými vládami o regionální integraci během druhé světové války.“ (s. 144)
Dhand dále upozorňuje na nezvyklý francouzský meziválečný zápal pro vytváření nového nadnárodního útvaru ve střední Evropě, snadno vysvětlitelný úsilím zamezit obnově Německa a jeho sjednocení s Rakouskem. Německou Mitteleuropou zdiskreditovaný termín střední Evropy přitom ve Francii nahrazovali pojmem Dunajské konfederace. (s. 145) Zjišťuje, že až na upřednostňovaní nějaké podoby Dunajské konfederace neměla francouzská politika ucelený cíl. Francouzští ministři zahraničí upřednostňovali jednou promaďarský, pak zas pročeskoslovenský přístup, nedokázali ale žádnou stranu přesvědčit o životaschopnosti svého projektu, takže v roce 1921 bylo podle autorčina zjištění „jasné, že by nástupnické státy odmítly jakoukoli formu politické integrace. Malá dohoda se stala páteří francouzské politiky vůči regionu, jíž zůstala do osudného roku 1938.“
Plány na Dunajskou konfederaci narazily k význačné spojenecké nelibosti na tuhý odpor v Itálii, jež v nich spatřovala nežádoucí úsilí o obnovu Rakouska-Uherska, tedy i ohrožení svých územních zisků a regionálního postavení. (s. 145)
Podle souhrnného autorčina hodnocení meziválečných přístupů ke středoevropskému fenoménu se ukazuje britský postoj kvůli značné vzdálenosti jako pokus umýt si vzhledem ke komplikované situaci ruce.
Británie zvolila podporu ustavení regionální spolupráce a svépomoci tamějších zchudlých států. Francouzský přístup Dhand charakterizuje jako pokus obklíčit Německo a zamezit jeho obnově úsilím o vytvoření federace středoevropských států na jeho východních a jižních hranicích. V Rakousku a Maďarsku zatím sílil revizionismus a Německo se vydalo na cestu obnovy velmocenského postavení. Sousloví „střední Evropa“ proto vyjadřovalo německé a zčásti rakouské meziválečné mocensko-politické ambice. (s. 146) (pokračování příště)
Prof. PhDr. Miloslav Bednář, CSc., je filosof, odpůrce komunistického režimu a bývalý politik, aktuálně vědecký pracovník Filosofického ústavu Akademie věd České republiky. Zabývá se zejména dějinami české filosofie a českou státní ideou, například u Františka Palackého, T. G. Masaryka a Jana Patočky.
