Geneze a brizance fenoménu střední Evropy v nynějším kontextu rizik totalitarismu (4.)

Gyula Derkovits, Aukce (olejomalba, 1930) (Wikimedia Commons / Public Domain)

Gyula Derkovits, Aukce (olejomalba, 1930) | FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain

Střední Evropa je pojem, jenž se od 19. století periodicky jako ponorná řeka sui generis postupně a nezřídka i souběžně objevuje v pěti souvisejících okruzích veřejného zájmu, a to teoreticky geopolitickém, resp. geostrategickém, politickém, propagandistickém, kulturním a rovněž filosoficko-politickém. K rozsáhlé plejádě textů na středoevropské téma přibyla po dočasném útlumu takto orientované knižní produkce v roce 2018 v nakladatelství L. B. Tauris se sídlem v Londýně a New Yorku nesporně pozoruhodná obsáhlá monografie nyní v Belgii působící slovenské autorky Otilie Dhand Idea střední Evropy – geopolitika, kultura a regionální identita (The Idea of Central Europe – Geopolitics, Culture and Regional Identity).

Úvahami o středoevropském prostoru za druhé světové války se Dhand nejprve zabývá u československého exilu, když klade do kontrastu Hodžovo a Benešovo pojetí. Nejprve se vrací k Hodžovu rozsáhlému pojednání Federation in Central Europe z roku 1942. Uvádí Hodžovo přesvědčení, že kvůli německé a ruské rozpínavosti lze svobodu a bezpečnost malých národů střední Evropy zaručit jejich sdružením do silného, svého druhu federativního útvaru, a to za cenu odevzdání části státní svrchovanosti jejich nové unii. Takový nový blok Milan Hodža označoval jako regionální ekonomické sdružení zemědělských států, jež by se mělo postupně stát politickou entitou.

Jezdecká socha svatého Václava na Václavském náměstí v Praze (Ondřej Kořínek / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0)

Oproti tomu se československý exilový prezident Edvard Beneš v roce 1941 ve stručném článku The New Central Europe domníval, že „by bylo předčasné zabývat se střední Evropou ve všech jejích detailech“ před ukončením války. Nadto upozornil, že nástupnické státy až na roztrhané Československo a okupované Polsko kolaborovaly s Německem, a proto by koncepce jejich spojení byla obtížná.

Beneš ji ale přesto důmyslně načrtl: „Bylo by v evropských zájmech, kdyby se v oblasti mezi Německem a Ruskem vytvořilo rozsáhlé politické seskupení federativního typu, mocné z vojenského hlediska, jež by stále disponovalo velkými politickými, ekonomickými a kulturními možnostmi. Ze spolupráce mezi Poláky a Čechoslováky by vyplynul politický útvar s dostatečně velkou populací a odpovídajícím průmyslovým a hospodářským bohatstvím, útvar, jenž by se stal důležitým činitelem v poválečné politické rovnováze Evropy.“ V Benešově vizi by se měla tato polsko-československá unie stát jádrem Středoevropské federace s ambicí zahrnout Rakousko, Maďarsko, Rumunsko a možná i více malých středoevropských národů.

Autorka konstatuje, že Beneš s Hodžou přes své odlišnosti aktivně pracovali na vzniku polsko-československé konfederace. Nakonec 11. listopadu 1940 československá a polská exilová vláda v Londýně podepsaly deklaraci o záměru budoucí spolupráce za tímto účelem. Následoval ji Protokol o Polsko-Československé konfederaci z 19. ledna 1942, jenž stanovil základní struktury a rysy předpokládané unie. Jejím dovršením se měla stát obdobná regionální entita na Balkáně. Dhand předpokládá, že se jí měla stát Balkánská unie, předjímaná pro poválečnou rekonstrukci regionu Řecko-Jugoslávskou smlouvou o Balkánské unii z 15. ledna 1942. Uskutečnění obou závažných středoevropských projektů ale znemožnil zásadní sovětský nátlak, zaměřený v první řadě na československého exilového prezidenta Edvarda Beneše. (s. 148–149)

Dhand rovněž upozorňuje na významnou úvahu o střední Evropě od maďarského politika a intelektuála Oszkára Jácziho, vypracovanou krátce před německým útokem na Sovětský svaz 22. června 1941, ale zveřejněnou až v červenci pod názvem Future of Danubia, zabývající se potenciálními středoevropskými scénáři vyplývajícími ze dvou možných výsledků probíhající druhé světové války. V případě vítězství existující a účinně působící německo-ruské aliance (jak fungovala do 22. června 1941) by se ve střední Evropě tyto dvě velmoci dělily o moc. Pokud by ale zvítězila francouzsko-britská aliance, Jáczi uvažuje o třech možných středoevropských variantách. Jako první uvádí obnovený status quo ante, což vidí jako variantu „naprosto nezbytnou pro zdravý nový řád dunajské kotliny“. Jako druhou možnost vidí restauraci habsburské monarchie, kterou by ale „žádný z příslušných národů dobrovolně neakceptoval“.

Andrej Babiš (ANO) v soudní síni jako obžalovaný v kauze Čapí hnízdo (ČTK / Vondrouš Roman)

Za třetí možnost Jáczi pokládá demokratickou federální strukturu zbudovanou z obnovených středoevropských států. Ta by měla zaručovat „národní autonomii pro všechny menšinové skupiny ve všech různých státech, konečné odstranění feudálních stavů a vytvoření pokrokového a spolupracujícího rolnictva“. Podle Jácziho by to byla jen tato alternativa, jež by přinesla trvalý mír jak střední Evropě, tak Evropě v celku. Příznačný je autorkou konstatovaný Jácziho důraz na nadšenou (wholehearted) německou spolupráci a podporu, bez níž by se problém střední Evropy údajně nedal vyřešit. (s. 137)

Autorčina hodnoticí optika dost zřetelně vysvítá z jejího celkového shrnutí válečných projektů středoevropských exilových představitelů zaměřených na poválečné uspořádání střední Evropy. Je na ní patrné implicitně kritické stanovisko k údajně stále přítomnému „meziválečnému období vzrůstajícího nacionalismu, izolacionismu nástupnických států (…), jednotlivých příklonech k autoritářství“, k nevůli „žít v jednom mnohonárodním útvaru“. (s. 149) Problematičnost takto orientovaného kritického přístupu si Otilia Dhand zjevně nepřipouští.

Vyhlídkám autentických válečných projektů na poválečnou společnou budoucnost z pera středoevropských exilových autorů každopádně učinil ještě za války nadlouho přítrž Sovětský svaz. Dhand lapidárně a adekvátně konstatuje jednoduchý důvod: Zabránit vzniku středoevropského uskupení, aby se nestalo natolik mocným, že by byla s to klást odpor zamýšlenému sovětskému ovládnutí střední Evropy. (s. 151) Zato v německém případě se během druhé světové války tradiční německá Mitteleuropa, jak autorka zjišťuje, v důsledku německé nacistické expanze v zásadě vytratila. Termín se stal, nyní již jen jako jeden z nacistických propagandistických nástrojů, synonymem pro velkoněmeckou Evropu, „o málo víc než jiným eufemismem pro německé ovládnutí území vytyčeného jako životní prostor Němců. Ztratil svou emocionální přitažlivost ve prospěch Říše, čímž podstatně vyvrcholil proces měnících se ambicí teoretiků a politiků třicátých let.“ (s. 152–153)

Nesporně poutavé je vylíčení konceptů střední Evropy během druhé světové války u britských a amerických autorů. V první řadě Halford J. Mackinder v roce 1943 pohotově aktualizoval své dosavadní pojetí konfliktu námořní a pozemní moci. Připsal větší význam „vnitřnímu půlměsíci“ obklopujícímu středoevropský Heartland a touto cestou hájil britsko-rusko-americkou součinnost, znemožňující zde německou expanzi. Přiklonil se tedy ke spolupráci námořních a pozemních mocností jako záruce světového míru. Anglosaští autoři se prvořadě orientovali na téma neutralizace Německa. Dhand zjišťuje, že se přitom mnozí z nich vzhledem k východnímu zacílení říšskoněmecké rozpínavosti zaměřili na vztah mezi neutralizací Německa a stabilizací někdejšího prostoru Rakousko-Uherska jako na nezbytný předpoklad budoucího udržitelného míru.

Donald Trump (ČTK)

Byl to v první řadě britský geograf Robert Dickinson, jenž v roce 1942 publikoval důkladné analyticko-syntetické zkoumání středoevropského problému. Nejprve se zaměřil na rozmanité definice střední Evropy v německé, britské a francouzské literatuře a následně je porovnal s německým pojetím životního prostoru (Lebensraum). Podle Dickinsona lze střední Evropu rozdělit na tři části, a to západní střední Evropu (Německo, Belgii, Nizozemí, Lucembursko, Švýcarsko a Rakousko), viselskou střední Evropu (Polsko a baltské státy), a podunajskou střední Evropu. Čechy chápal jako jistou křižovatku mezi nimi. Uznával, že při odmítnutí německého ovládnutí střední Evropy je vytvoření federálního sdružení sice teoreticky nutné, ale jinak nemožné kvůli vnitřním zlomovým hranicím mezi národy a kulturami. Federovaná střední Evropa by tedy trvalý mír nezajistila. Místo ní navrhoval vytvořit v každé ze tří částí střední Evropy příslušné federativní útvary svrchovaných států. U Čech se ale nedokázal rozhodnut, do jaké z nich je zařadit. Přesné hranice tří uvedených středoevropských útvarů měl rozhodnout až výsledek války. (s. 153–154)

Strategicky důrazněji působí projekt George Harrisona a Petera Jordana z roku 1943, nazvaný Centrální unie. Tento útvar měl sjednotit státy tzv. Středního pásma (Middle Zone), tj. Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávii, Bulharsko, Albánii a Řecko. Určujícím smyslem Centrální unie byla schopnost odolat německé agresi podle hesla: Rozděleni padneme, sjednoceni se udržíme. Autoři navrhovali odstranit problematické německé klíny Slezska a Východního Pruska, zaražené do Středního pásma, tedy jejich přičlenění k Polsku a repatriaci kolem půldruhého milionu Němců.

Vytvoření Centrální unie pojímali jako strategický cíl evropské bezpečnosti dvojího významu: „(1) Aktivně by spolupracovala s demokratickými a mírovými mocnostmi, (2) svou samotnou existencí by Centrální unie zamezila možnému dobyvateli ovládnout životně nejdůležitější oblast Evropy.“ Harrison a Jordan koncipovali Centrální unii podle vzoru USA, měla se tak i stát předvojem evropské demokracie a fakticky implicitně znemožnit hrozící ruskou agresi. Koncepce výslovně zamítala plány na Dunajskou federaci jako neúplné řešení problému. (s. 154)

Dhand zjišťuje, že mackinderovsky rovněž vyznívá v roce 1946 vydaný fakticko-empiricky zaměřený článek Reginalda Langa Střední Evropa a evropská jednota. Podle Langa může být zárukou míru jedině sjednocená Evropa. O Polsku a Československu Lang tvrdí, že pokud zůstane Evropa národně rozdělená, oba státy se buď dostanou do sovětské sféry vlivu, nebo bude čelit budoucím národním konfliktům. Je skálopevně přesvědčen, že „pokud je střední Evropa nespojená, nemůže být v Evropě jednota ani mír ve světě. Jestliže se střední Evropa sjednotí se západní Evropou v evropské federaci, v Evropě bude jednota a ve světě mír.“

Ruský tank T-14 Armata (Vitaly V. Kuzmin / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0)

V USA zažívala geopolitika během druhé světové války konjunkturu v reakci na prvořadě geopoliticky orientovanou zahraniční politiku Německa. Proto se na střední Evropu zaměřilo mnoho amerických autorů.

Dhand mezi nimi pokládá za výjimečné dílo Felikse Grosse, tajemníka Plánovacího odboru pro střední a východní Evropu, jenž se soustředil na rozmanité federativně zaměřené návrhy reorganizace střední Evropy z okruhů exilových vlád působících ve Spojených státech a Velké Británii. Sám dával mezi nimi přednost široce pojaté federaci od Baltu po Egejské moře. Navrhoval zahrnout Rakousko, aby se zabránilo jeho opětovnému anšlusu, a podle spíše švýcarského modelu, resp. Britského společenství národů (Commonwealth), nikoli tedy podle amerického vzoru doporučovaného mnoha jinými návrhy, pro nový útvar prosazoval federativní a demokratické principy. Svou takto pojatou Středovýchodní evropskou federaci začleňoval do širšího systému federativních útvarů po celé Evropě. (s. 156)

S nástupem studené války Dhand konstatuje evidentní úpadek jak amerického, tak britského strategického, resp. geopolitického zájmu o střední Evropu ve prospěch rekonstrukce a regionální integrace Evropy západní (s. 157), kdy „mocenská politika převážila nad federalistickým idealismem…“ Sověti by z federální střední Evropy nic nezískali. Zcela naopak si logicky přáli udržet země na své západní a jihozápadní hranici rozdělené a slabé. Navzdory všem nadějím vloženým do plánování budoucí federace ve střední Evropě ujednání Moskevské konference (říjen 1944) a Jaltské konference (únor 1945) zpečetila osud střední Evropy tam, kde Sověti získali převahu. „Pro střední Evropu neexistoval žádný prostor… Sovětská nadvláda nad oblastí se uznávala i v období uvolňování napětí – détente, kdy se uznání příslušných sfér vlivu stalo nezbytnou podmínkou jakýchkoli rozhovorů o omezení závodů v jaderném zbrojení. Takže středoevropské projekty regionální federace narážely na přímý sovětský odpor a souběžně na nedostatek podpory na Západě.“ (s. 159–160)

Tyto skutečnosti v zásadě utlumily možnost realistické debaty o střední Evropě. Místo politického významu se sousloví střední Evropa stalo termínem z oblasti dějin a umění. Jeho místo ve sféře mezinárodních vztahů nahradil pojem Evropa východní. (s. 170) (pokračování příště)

Prof. PhDr. Miloslav Bednář, CSc., je filosof, odpůrce komunistického režimu a bývalý politik, aktuálně vědecký pracovník Filosofického ústavu Akademie věd České republiky. Zabývá se zejména dějinami české filosofie a českou státní ideou, například u Františka Palackého, T. G. Masaryka a Jana Patočky.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články