Památník Rudé armády v Sofii – umělecká intervence z roku 2014 s názvem Sláva Ukrajině FOTO: Vassia Atanassova / WikiCommons / CC BY-SA 3.0
FOTO: Vassia Atanassova / WikiCommons / CC BY-SA 3.0
Střední Evropa je pojem, jenž se od 19. století periodicky jako ponorná řeka sui generis postupně a nezřídka i souběžně objevuje v pěti souvisejících okruzích veřejného zájmu, a to teoreticky geopolitickém, resp. geostrategickém, politickém, propagandistickém, kulturním a rovněž filosoficko-politickém. K rozsáhlé plejádě textů na středoevropské téma přibyla po dočasném útlumu takto orientované knižní produkce v roce 2018 v nakladatelství L. B. Tauris se sídlem v Londýně a New Yorku nesporně pozoruhodná, obsáhlá monografie nyní v Belgii působící slovenské autorky Otilie Dhand Idea střední Evropy – geopolitika, kultura a regionální identita (The Idea of Central Europe – Geopolitics, Culture and Regional Identity).
Jako obrat předznamenávající prolomení ledů studené války, účinně likvidujících možnost relevantní diskuse na téma střední Evropy, vidí autorka publikaci anglického překladu článku Milana Kundery Únos Západu aneb tragédie střední Evropy z exilového periodika 150 000 slov z roku 1983 pod názvem Tragédie střední Evropy v dubnu 1984 na stránkách prestižního amerického intelektuálního časopisu The New York Review of Books. (s. 171)
Otilia Dhand zdůrazňuje, že Kunderovo pojednání popisující neakademickým jazykem nesnesitelné utrpení jeho rodného regionu pod cizím jhem bylo jako stvořené pro západní veřejnost s cílem „znovu vyvolat podporu pro utlačované národy pod sovětskou nadvládou. Využil drsné civilizační a kulturní podtóny a vykreslil obraz zkázy osudem tragicky postižených národů odsouzených k surové nadvládě cizí mocnosti. Kundera překvapivě počítá Židy k rodilým národům střední Evropy.
Židovský národ charakterizuje jako ,středoevropský národ par excellenceʻ, začne se hlouběji zabývat jejich nedávným historickým osudem a vede svěží paralelu mezi jejich utrpením a osudem jiných středoevropských národů. Toto emocionální vyobrazení vysoce kulturních a civilizovaných národů ,uneseného Západuʻ, dušených sovětským panstvím, podnítilo rozhodnou odezvu vzdělanecké veřejnosti, hlavně ve Spojených státech. Přestože byl Kunderův esej kritizován pro přehnanou emotivnost a nedostatek seriózní argumentace, je obecně ceněn za vzkříšení pojmu střední Evropy v každodenním jazyce.“
Autorka nicméně zdůrazňuje skutečnost, že Kundera přesněji řečeno nezačal novou diskusi o střední Evropě, ale jen převzal a pro širší západní veřejnost populárním uměleckým způsobem poutavě a velmi účinně využil v disidentském prostředí východního bloku již přítomnou myšlenku. U východoevropských disidentů osmdesátých let Dhand zjišťuje, že se pojem střední Evropy stal místo čistě federativního programu nebo projektu neutrality jakousi metaforou antipolitiky, snovou, abstraktně kulturní koncepcí, stále zřetelněji spjatou s pojetím Západu jako demokracie a svobody. (s. 171–172) Ta se ale, jak autorka konstatuje, v některých českých, polských a maďarských disidentských textech změnila v přemrštěnou, politicky motivovanou a značně problematickou idealizaci kosmopolitní kultury rakousko-uherské monarchie spjatou s nářkem nad jejím zánikem v roce 1918 jako „nenapravitelnou chybou“.
Znovu vyvstaly s pojmem střední Evropy spjaté koncepty ojediněle typu velkomaďarské, častěji ale, a to významně i v Rakousku, velkorakousky nostalgické regionální federace s charakteristickým důrazem na středoevropsky společné umění a kulturu. (s. 173–174) U západoněmeckých autorů Dhand zdůrazňuje jejich opatrnější přístup, resp. kritický odstup od rakouského nadšení pro střední Evropu a rovněž i pragmatičtější pohled, upozorňující na záměr projektu střední Evropy vyvést příslušné země z pout sovětské komunistické nadvlády do západních struktur. (s. 175–176)
Ve shrnujícím pohledu na koncipování fenoménu střední Evropy osmdesátých let Otilia Dhand dospívá k závěru, že se tentokrát jedná o zásadní rozchod s blokovým pojetím minulých projektů ve prospěch abstraktní kulturní úrovně. Kontrolu nad diskursem převzaly téměř trvale intelektuální disidenti z východního bloku: „Myšlenka nárazníkové zóny nebo neutrálního mostu mezi Východem a Západem ztratila přitažlivost, ale především závažnost, když se stále více ukazovalo, že není co odrážet a přemosťovat. Místo toho se autoři píšící o střední Evropě zaměřovali na pěstění abstraktní kulturní identity, jež ji propojovala se Západem. Narativ střední Evropy, jenž měl dominovat diskursu osmdesátých let, se rozvinul zejména v českém intelektuálním prostředí od pozdních sedmdesátých let.“ Oživení tématu střední Evropy se stalo „abstraktním žalozpěvem intelektuálů a umělců proti totalitarismu Sovětským svazem ovládaných zemí.“ (s. 177–178)
Autorka nicméně odůvodněně konstatuje závažnou skutečnost, že nyní již disidenty z východního bloku řízená tematizace střední Evropy vycházela v zásadě ze stejných zdrojů jako první německá pojetí střední Evropy, tedy Mitteleuropy, na konci devatenáctého století. S odvoláním na Vladimíra Macuru se zaměřuje na pojetí středu v české a německé romantické tradici, usilující o nalezení sdílené identity, a to jako převážně v českém případě hodnotově zprostředkujícího optimálního centra veškerenstva, v zásadě věrně replikovaného v uvedeném Kunderově pojednání o tragédii střední Evropy, zatímco střed v německé romantické tradici byl zástupným termínem pro němectví (Deutschtum), resp. centrální národ (Mittelvolk). (s. 178–179)
Po zhroucení sovětského ovládání evropských satelitů v roce 1989 a vyčpění naivní fukuyamovské euforie z globální nadvlády liberálního řádu se však, jak Dhand zjišťuje, „debata o střední Evropě do jisté míry přesunula zpět do rukou geopolitických teoretiků a západního publika.“ (s. 182) V geopolitickém ohledu se fenomén globální konfrontace znovu ukazoval jako přetrvávající rys i nové podoby mezinárodní konstelace. Konsolidace evropských západních zisků se proto stala naléhavou nezbytností. To znamená, že se střední Evropa musela stát součástí Západu, a to jako nutná pojistka proti budoucí globální konfrontaci. Střední Evropa se tak po dlouhé odmlce studené války opět stala prvořadým námětem geopolitického uvažování.
V pojetí Zbigniewa Brzezińského, někdejšího poradce pro národní bezpečnost v administrativě amerického prezidenta Jimmyho Cartera a odborně uznávaného geostratéga, se měly transformované země střední Evropy stát součástí ekonomických, politických a obranných struktur demokratického světa, tím si zajistit trvalou západní orientaci, což by rovněž významněji podpořilo americký vliv na Evropu. (s. 182–183) Brzeziński přitom začleňoval Německo do střední Evropy a střední Evropu viděl jako historickou oblast německé městské a zemědělské kolonizace, vlivově zasahující do ruského imperiálního území. Německo vcelku naivně pokládal za nejspolehlivějšího evropského spojence USA, vzorově evropskou zemi, a tedy patrona bezpečného začlenění Mitteleuropy do EU a NATO.
Ve střední Evropě se Brzezińského teze setkaly s jednoznačnou podporou jak v politických, tak akademických kruzích. (s. 183) Střední Evropa neméně dychtivě přijala i úvahy Samuela Huntingtona o nastupující éře střetu civilizací, kde se její prostor jako jediná pozemní hranice mezi západní a muslimskou, resp. slovansko-pravoslavnou civilizací, ukazuje pro kontrolu uvedeného civilizačního rozmezí jako rozhodující. (s. 184)
Do geopolitického diskursu zahrnujícího střední Evropu, jak Dhand konstatuje, ale v osobě „guru ruské geopolitiky“ Alexandra Dugina vstupuje i Rusko. Dugin v zásadě přijal Mackinderův, před Ruskem a později Německem varující geopolitický koncept, a naopak jej účelově přizpůsobil do aktualizované posttotalitní verze ruské imperiální geopolitické doktríny, principiálně platné a uplatňované do dnešních dnů.
Jejím cílem je vytvoření nového euroasijského pevninského impéria, vyvažujícího globální námořní moc Spojených států amerických. Jeho základem jsou tři geopolitické osy: Moskva-Berlín, Moskva-Teherán a Moskva-Tokio. Geopolitickou entitu střední Evropy chápe jako osobitý strategický, kulturní a politický útvar, resp. „geopolitický konglomerát,“ zahrnující všechny národy někdejšího Rakousko-Uherska a Německo s některými oblastmi Polska a Ukrajiny.
Podle Dugina zde vždy bylo konsolidující mocností Německo, a proto by jej přirozeně mělo ovládat, resp. historickou povinností střední Evropy má být sjednocení kolem Německa jako svého tradičního jádra. V rámci pokračujících procesů evropské integrace má pak „Německem vedená střední Evropa ve spojenectví s Francií vytvořit evropský vektor, jenž by byl dostatečně silný, aby Eurasii nabídl ochranu proti možnému útoku námořních mocností.“ Konečným výsledkem probíhající evropské integrace by podle Dugina měla být podpora osy Berlín-Moskva ve smyslu nápravy politické slabosti Německa a ekonomické neduživosti Ruska, tedy prosperující Velké Rusko a Velké Německo. (s. 184–185)
Otilia Dhand upozorňuje, aniž by ovšem znala předcházející a Mackinderem zřejmě převzatý Masarykův zásadní geopolitický koncept „ústředního pásma střední Evropy“ mezi Německem a Ruskem, identifikovaného jako „skutečné jádro takzvané východní otázky“, že strategická logika německé vlivové sféry a i aliance s Ruskem mají u Dugina původní základ právě v Mackinderově geopolitické koncepci, jež takto vymezený prostor střední Evropy ukázala jako klíč „ke světovládě“: „Osa Berlín-Moskva navrhovaná Duginem odpovídá alianci, před níž Mackinder varoval. Mackinderova teze poskytla vhodný teoretický základ pro Duginem zamýšlenou charakteristiku Euroasijské říše, kladené jako antiteze západní liberální společnosti. Rusko vylíčil jako dědice Mackinderovy pevninsky zakotvené mocnosti se svým tradicionalismem, hierarchismem, Ruskou pravoslavnou církví – a statutem!“ (s. 185)
Dhand nicméně konstatuje, že přestože se obdobné koncepty vyskytují i v prostředí německé Nové pravice, průběh dekád v období po studené válce ukázal, že vývoj střední Evropy „byl mnohem blíže Brzezińského receptům než Duginovým“. (s. 186) Uvedenou dějinnou fakticitu, jež kontinuálně odpovídá intelektuálním projektům osmdesátých let, rovněž dokládá převážná většina po roce 1989 vzniklých pojednání o střední Evropě, pocházejících z jejího území. Jejich společnou charakteristikou je, jak autorka dokumentuje, integrace střední Evropy do EU a NATO. (s. 186–190)
Otilia Dhand do roku 2018 zjišťuje, že tehdy množství pojednání o střední Evropě po roce 2005 výrazně pokleslo a tento podstatný fakt vysvětluje dobovým převažujícím přesvědčením o vyřešení její bezprostřední budoucnosti. Pojem střední Evropy, jak autorka přesto upozorňuje, však nezmizel. (s. 192) V retrospektivním shrnujícím pohledu na své zkoumání dospívá k závěru, že „podmínkou úspěšného prosazení střední Evropy jako regionální identity je významnější a udržitelná souhra v zájmech politických aktérů na oblasti střední Evropy, resp. jejich zapojení do její tvůrčí vůle, a to bez významnější opozice.“
Taková příležitost se zřetelně projevila v integračním období let 1990–2007 a vytvořila tak příznivé podmínky pro uskutečnění nové středoevropské identity. A Dhand realisticky dodává, že je nepravděpodobné, že tato poslední metamorfóza střední Evropy jako ztělesnění svobody, hospodářského růstu a mezinárodní integrace bude jejím posledním dějinným slovem. Přesněji řečeno, „každá její převažující definice je pouze dramatickou zápletkou ve stále pokračující diskusi o jejím pojetí.“ (s. 195)
V závěru monografie autorka zdůrazňuje metodologický přístup k probíraným jednotlivým dějinným fázím uchopování fenoménu střední Evropy podle vzorce konstruování sebe sama (Self) a jiného (Other) a sociálně konstruované identity vůdčích záměrů u jednotlivých autorů (Naumann, Masaryk ad.). Jako jejich stálého společného jmenovatele identifikuje návrhy na změnu geopolitické situace regionu. (s. 196–197)
Dhand na závěr rovněž zaznamenává nejprve oživení středoevropské tematiky v roce 2011 v kontextu dluhové krize eurozóny, kdy se zdálo, že střední Evropa tvoří za německého vedení jakési integrační jádro Evropské unie. A poté v důsledku mohutné migrační vlny z roku 2015, jež postavila státy Visegrádu proti německé politice Angely Merkelové a uvedený integrační koncept obnovené Mitteleuropy se tak rázem zpochybnil ve prospěch Mackinderova (a Masarykova) pojetí střední Evropy.
Nejprve Maďarsko a Polsko, ale záhy celou středoevropskou oblast, začala západoevropská médii (i politici) označovat za populistickou, nacionalistickou a euroskeptickou. V akademických kruzích se k tomu v odezvě tvrdí, že střední Evropa je politicky na Západě a kulturně na Východě, tedy přesný opak identity osmdesátých let. Autorka konstatuje, že nynější opětovný vzestup teorií střední Evropy ukazuje, že strukturální změny v evropské politice jsou v pohybu, a ptá se: „Jsme připraveni na to, jaká by mohla být určující politická změna naší generace?“ (s. 200)
V dodatečném doslovu Otilia Dhand informuje i o polském oživení koncepce Mezimoří (nyní Trojmoří) z roku 2015, tedy federace mezi Baltským a Černým mořem, jako o reakci na „odcizení od Berlína a pocit ohrožení Bruselem, kdy varšavská vláda usiluje o zvýšení svého významu v evropském kontextu a postavení regionální mocnosti prostoru mezi Německem a Ruskem.“ (s. 201) V Evropské unii konstatuje přetrvávající krizi odstartovanou brexitem, jež spolu s událostmi na Ukrajině usnadňuje prvořadý zájem o přehodnocení regionálních souvislostí. V případě projektu Trojmoří opakovaně zdůrazňuje nezbytnost aktivní politické podpory zamýšlených účastníků a mocností. (s. 201–202)
Monografie Otilie Dhand je nejpozoruhodnějším a nejobjevnějším odborným zkoumáním středoevropské tématiky od konce studené války. Autorka se kromě dostupných publikovaných textů systematicky opírá o rozsáhlý archivní materiál, z nějž zveřejňuje dosud neznámé, podstatné skutečnosti a své zdroje souvisle propojuje solidními koncepčními východisky. Fenomén střední Evropy tak poutavě představuje jako dramaticky nabité téma, jež významně zasahuje do novějších a neméně i přítomných evropských dějin s nepominutelným přesahem do dějin světových.
Tyto skutečnosti jen umocnila válka Ruska proti Ukrajině, rozpoutaná 24. února 2022. Středoevropská tematika tak naplno opět zasáhla do evropského a globálního dějinného pohybu. Dědictví komunistického imperiálního totalitarismu se tak stalo v případě ruských geopolitických válečných ambicí, kde zaujímá rozhodující postavení ruský vůdce Vladimir Putin, inspirovaný v první řadě geopolitickými koncepcemi Alexandra Dugina, jemuž Otilia Dhand ve své závažné monografii oprávněně věnovala značnou pozornost.
Nynější opětovné, tentokrát brizantní válečné oživení fenoménu střední Evropy nepochybně významně působí i na středovýchodní Evropu, jejíž vyrovnávání se s dlouhodobou komunistickou totalitní minulostí zdaleka nepominulo. Zatím se ukazuje, že na jejím území dochází zejména v Polsku, baltských státech a České republice k výrazné aktivitě. Ta se specificky v české společnosti významně zaměřuje proti rusofilnímu mentálnímu segmentu, jenž dosud fungoval převážně jako důležité prostředí a nositel zprostředkovaných reziduí komunistického totalitarismu.
Vzhledem k dosavadní, znatelné a dlouhodobé přítomnosti nekritického rusofilství a jeho manipulativnímu působení představuje tato nová skutečnost v české společnosti podstatný dějinný zvrat. Fenomén střední Evropy se tak v české společnosti do značné míry zbavuje důležité složky svého totalitního komunistického dědictví v podobě účinně umocněné a manipulativně využívané rusofilní tradice dogmatické neinformovanosti a naivity.
V české společnosti se fenomén rusofilství ukazuje jako přenos reflexního spoléhání na mocenskou vrchnost, v daném případě v podobě velmocenské ochrany východní slovanskou říší před komplikovanou západní náročností individuální odpovědnosti v prostředí demokratických svobod a volného trhu.
Ruská velmocenská ideologie, kdy se Rusko stylizuje do role hráze proti západní dekadenci, amorálnosti a údajné dobyvačnosti, takové potřebě ochranářství před odpovědnou individuální svobodou vyhovuje. Evidentní dobyvatelský nárok současného Ruska, zacílený v první linii na prostor střední Evropy, tento reziduální totalitní ideologický prvek české společnosti svým dopadem nyní zjevně zatlačuje do nepříliš perspektivního postavení.
Celkově lze proto konstatovat, že fenomén střední Evropy opět zaslouženě vstupuje v plnosti svého významu na scénu nejen české, středoevropské a celoevropské, ale též světové pozornosti. Zásluhou revanšistické postsovětské ideologie nynějšího ruského vůdce, inspirované v první řadě Alexandrem Duginem, se tak evidentně děje ve zřetelném kontextu stále živých a průběžně oživovaných reziduí dlouhodobé totalitní komunistické diktatury. (konec)
Prof. Miloslav Bednář je filosof, někdejší odpůrce komunistického režimu a bývalý politik, aktuálně vědecký pracovník Filosofického ústavu Akademie věd České republiky. Zabývá se zejména dějinami české filosofie a českou státní ideou, například u Františka Palackého, T. G. Masaryka a Jana Patočky.
