Premiér Andrej Babiš (ANO) na summitu NATO v Ankaře (2026) FOTO: Ladislav Křivan / MAFRA / Profimedia
FOTO: Ladislav Křivan / MAFRA / Profimedia
KOMENTÁŘ / Množí se „chyby“ v naší bezpečnostní a obranné politice. Jeví se na pohled jako dílčí politické kiksy vznikající z nesprávných nebo opožděných informací vrcholových politiků, chybných hodnocení a rozhodnutí, které sice bylo možné včas korigovat, ale už se staly. Motivy i vysvětlení někdy působí jako vzájemné naschvály ústavních činitelů, jindy jako snaha uspořit výdaje nebo „harpagonsky“ udržet peníze daňových poplatníků ve státní pokladně. Výroky premiéra Babiše, zpochybňující smysluplnost koalice ochotných na podporu Ukrajiny, kterými nadchl ruskou propagandu, spíše připomínají summitem NATO uraženou nebo rozloženou schopnost vnímat fakta.
Jsou to ale opravdu „náhodné“ chyby nebo uražené iracionální nebo podvědomé freudovské reakce nebo něco jiného? Jde o bezpečnostní politiku země s truchlivou historickou zkušeností porážek a kapitulací. Od chvíle, kdy jsme odmítli Ukrajincům předat nepotřebná letadla L-159, která stojí v hangárech nebo leží v bednách, pokračoval vývoj vynulováním naší finanční účasti v muniční iniciativě, odmítnutím účasti v balíku finanční pomoci Ukrajině na úrovni EU i v rámci NATO.
Odebrali jsme 20 miliard z výdajů na obranu a nesplníme tím povinná 2 %, byť jde o spojeneckou normu NATO a zásadní kritérium. Nedali jsme finanční příspěvek do koalice ochotných, která s Ukrajinou vybuduje evropský systém protivzdušné ochrany. Nedáme nic do společné koalice Ukrajincům na obranu před Ruskem. Co chceme a kam tím míříme?
V NATO na okraji: Kiks, nebo záměr?
Je dobré v této souvislosti nahlédnout i naši účast na summitu v Ankaře, protože česká vláda svou strategii pro summit zjevně pootočila. Zda byl motivem konflikt nad (ne)účastí prezidenta, který do strategie vlády jaksi „nepasoval“, to je otázka. Vláda přitom musela od velvyslance v NATO vědět, že v důsledku nesplnění výdajové laťky 2 % bude premiér mluvit dokonce poslední, ve velmi zkráceném čase. Mohla rovněž vědět o plánu na formování koalice ochotných k protiraketové obraně s Ukrajinou. Kdyby se zajímala ….
Ani jednoho se nechtěla účastnit. Bez toho, že by informovala kvalifikované partnery doma, od výboru pro obranu poslanecké sněmovny až k prezidentovi coby vrchnímu veliteli. Byl to záměr? Působí to jako záměr. Vláda, specificky ministři zahraničí, obrany a premiér museli vědět, že páteří agendy summitu bude obrana a integrace Ukrajiny do aliančních agend, zbraňových, finančních i strategických vrstev Aliance. Přijet na takový summit s tím, že nic z toho nepodpořím, znamenalo vědomý náraz do zdi strategického směrování celého NATO. A tak byl český premiér odsunut na poslední místo.
Nepozvání ke schůzce o protiraketové obraně, pro zemi, která řídila rozmontování Varšavské smlouvy, odsun sovětské armády, prosadila s visegradskými partnery rozšíření NATO, prosadila členství Baltů i Slovenska, je neoddiskutovatelně největší strategický debakl od roku 1989. A je nutné konstatovat, že jde o vědomý kiks, který vedl k tomu, že nás opět historicky, naší nevůlí k obraně, spojenci nepřizvali ke klíčovému obrannému projektu. Ovšem izolovali jsme se sami.
Zkušenosti máme. Víme, ale nechceme
Důležité je rozumět tomu, proč se to děje. Skoro pět let zuří v našem sousedství válka, v které jsou ruské balistické rakety hlavní silou ničení všeho, od energetiky po divadla a civilní objekty, protože proti nim není obrana vyjma limitovaných amerických Patriotů. Okolo nás je má jen Polsko. Je nám to jedno? Při naší energetice postavené na jaderných zdrojích? Neviděli jsme, co Rusko s jadernými elektrárnami provádí? Posoudilo ministerstvo obrany tyto souvislosti odpovědně? Nereagovalo ani na zájmy našich zbrojních a technologických firem.
Současná vláda převzala státní správu, která byla v agendách obrany a bezpečnosti jedna z nejzdatnějších právě vůči Ukrajině. Byli jsme mezi prvními v dodávkách zbraní, v politické podpoře i v tlaku vůči diplomatickému směrování EU k podpoře Ukrajiny. Ve spolupráci s aktivními zeměmi jako Dánsko, Finsko, Německo či Nizozemsko, a nejen v muniční iniciativě. Jsou to dnes, spolu s Ukrajinou, páteřní země proti-balistické koalice. Naše spolupráce armády s občanským sektorem v dronových dodávkách, obří občanské sbírky na podporu bránícího se Kyjeva, velká synergie státu a občanského sektoru i veřejnosti. Bylo tedy, pro novou vládu, oč se opřít a na čem stavět. Neznalostí, nezkušeností a nekompetencí to tedy není.
Koaliční koule ne noze: ničím, ničíš, ničíme!
Nelze si ovšem nevšimnout, že kromě diskreditace proukrajinské politiky ve volební kampani, zahájila nová koaliční vláda okamžitou destrukci těchto kapacit jak v profilových bezpečnostních resortech zahraničí a obrany, tak plošně když utnula veškerou podporu Ukrajiny. Lze to přičítat přítomnosti proruské neofašistické SPD, které dalo ANO nejen vedení parlamentu, ale přímo resort obrany, kde se neprodleně začalo nové vedení prosazovat záměrným bržděním proukrajinské pozice. Novináři nechápali uhýbání a útěky ministra Zůny, ale on věděl, jakým směrem vláda zamíří. SPD dnes ani neskrývá přímou spolupráci s proruskou německou AfD.
Koaliční strana Motoristé zahájila ničení ministerstva zahraničí i podpory všech občanských a neziskových projektů na pomoc Ukrajině. Připomeňme prvotní proruské projevy volebního lídra Turka, přímé propojení Motoristů s Institutem Václava Klause s jasnou protiukrajinskou orientací. Nejsilnější koaliční strana ANO rostoucí excesy v obranné i zahraniční politice evidentně nechává bez odporu, protože podporuje a sama aktivně odsekává všechny vládní proukrajinské linky. A mezi nimi logicky muselo přijít i NATO.
Nejde tedy o chybu nebo omyl. Jde o cílevědomý geopolitický odklon od Severoatlantické aliance, která je ovšem nadále jak páteří naší obrany a tím i celkové bezpečnosti a prosperity, tak páteří klubu nejbohatších zemí, z kterého se vlivem SPD a ANO odkláníme.
Bez opozice a ve špatném směru…
Konflikt s prezidentem je za těchto okolností logický. Jak ve snaze vlády zablokovat Petra Pavla vzhledem k NATO, tak v prezidentově snaze prosadit a udržet ústavou daný princip Česka jako součásti rodiny evropských a světových demokracií, (Preambule Ústavy ČR). Pokud dnes vidíme snahu vlády diskreditovat prezidenta za tento geopolitický kurz a nasazovat mu klobouk lídra opozice, je to nejen vědomé popření ústavní odpovědnosti vlády, ale její cílená snaha nás ve společenství demokratických zemí sdružených v NATO oslabit. Prezident dělá svou orientací na NATO ústavní a nikoli opoziční nebo stranickou politiku. Nicméně, počkejme si na výrok Ústavního soudu.
Z prozápadních politických stran aktivita na udržení dosavadního západního kurzu nevychází. Drží se židlí a je tam mrtvo, stranicky i parlamentně. Protože jde o NATO, zkusme si, prosím, vybavit, kdy naposledy jste zaznamenali jakoukoli společnou pozici například z Výboru pro obranu poslanecké sněmovny. Nepracují. Kdo vlastně dnes představuje opozičního lídra pro obrannou politiku, existuje vůbec? Ticho je ohlušující. Přitom viditelně přepadáváme přes geopolitickou hranu.
Bezpečnostní komunita expertů buď jen glosuje nebo se drží fungujících vrstev systému v armádě nebo zpravodajských službách. Ovšem protisměrný strategický tah vládní politiky bude nekompromisní. Od veřejnoprávních médií, která v tomto manévru překáží, až k odchodu z hlavních směrů alianční práce, kterou je podpora Ukrajiny a integrování evropské obrany na srovnatelnou úroveň k odstrašení Ruska. Nepřipomíná vám tato linka koncovku meziválečného Československa, které zanedbalo svou vlastní obranu, a tudíž se mu nedostalo ani spojenecké pomoci? Ale diskutujme, zejména v opozičních řadách. Nemáme přece jen prezidenta, máme snad ještě senát a máme opozici. Máme také alternativní strategii?