HISTORIE / Byla mladá, odvážná a rozhodnutá postavit se zlu, které dusilo její vlast. Taťána Hladěnová se spolu s manželem Františkem zapojila do odbojové činnosti, poskytla úkryt parašutistům skupiny Silver A a pomáhala jim v jejich nebezpečné misi. Věřila, že i malé skutky mohou přispět k pádu nacistické říše. Její životní příběh se však uzavřel nešťastně brzy, nešťastně tragicky.

Narodila se jako Taťána Vranešičová do rodiny pardubického obchodníka před 105 lety, na začátku září roku 1920. Odmaturovala ve stejném roce, kdy se z její už okleštěné země stal protektorát Čechy a Morava, ulice zaplnily hákové kříže a lidé začali mizet v rukách gestapa. Stála teprve na prahu dospělosti, když pozorovala dennodenní tvrdou realitu nacistické okupace. Navzdory svému mládí, nebo možná právě díky němu, však nikdy před nepřítelem nesklonila hlavu.

Své „ano“ řekla na počátku druhé světové války o sedmnáct let staršímu Františku Hladěnovi, bývalému motocyklovému závodníkovi a svému vzdálenému příbuznému. Během okupace její muž přes den působil jako odhadce aut zabavených gestapem, po večerech pracoval pro odboj – a Taťána spolu s ním.

Padáky nad protektorátem

Na sklonku prosince roku 1941 jim seskočil do života parašutistický výsadek Silver A a navždy ho proměnil. Před příslušníky této skupiny, nadporučíkem Alfrédem Bartošem, rotmistrem Josefem Valčíkem a četařem Jiřím Potůčkem, stál nelehký úkol – navázat kontakt s domácím odbojem, po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora obzvláště tvrdě potíraným německými represivními složkami, a zajistit spojení s exilovou vládou v Londýně pomocí vysílačky s krycím názvem Libuše. 

„Měli také vytvořit konspirační středisko pro podchycení, příjem a zajištění dalších parašutistů. Tím asi nejznámějším počinem je aktivní účast na přípravách atentátu na Reinharda Heydricha,“ shrnul jejich další cíle historik Petr Odehnal pro Český rozhlas.

Svou misi splnili. V Pardubicích vybudovali rozsáhlou síť spolupracovníků, která čítala v době své největší aktivity více než 140 členů, a v lednu roku 1942 zachytil Londýn volání radisty Potůčka. Po více než tříměsíční odmlce tak mohli představitelé československého exilu opět komunikovat s domácím odbojem.

Pomáhali a riskovali

Bez zázemí a pomoci místních obyvatel by se neobešli. Mezi ty, kdo jim otevřeli dveře, patřili i manželé František a Taťána Hladěnovi. Nejprve Hladěna zajistil převoz radiostanice, výzbroje a padáků z místa seskoku na Poděbradsku na bezpečná místa, následně Alfrédu Bartošovi nabídl ubytování pod svou střechou. Navíc poskytoval parašutistům kontakty na místní německé funkcionáře, pomáhal při obstarávání falešných dokumentů a obstarával zpravodajský materiál. Nacistům zase podával nepravdivé informace a mátl stopy. 

Taťána sloužila především jako spojka, tedy doručovala zprávy tam, kam bylo potřeba. Zanedlouho i se svou přítelkyní Hanou Krupkovou a místní učitelkou Lidmilou Malou obstarávaly tok informací mezi Pardubicemi a Prahou. Samotnému Alfrédu Bartošovi pomáhala při šifrování a dešifrování zpráv do Anglie.  

Spolu s Hanou Krupkovou se jí mimo jiné podařilo přesvědčit Zdeňku Bočkovou, manželku plukovníka Bohumila Bočka, který působil na československém ministerstvu národní obrany v Londýně, aby pomohla výsadek napojit na Václava Morávka, člena legendární skupiny přezdívané gestapem Tři králové.

Osudné vzplanutí?

Alfréd Bartoš byl důsledný, odvážný, skvělý voják… A také šarmantní milovník žen, jak se pamětníci shodovali. Zřejmě právě jeho slabost pro něžné pohlaví mu zkomplikovala i odbojovou činnost.

„Za pobytu Bartoše u Hladěnů došlo k milostným stykům mezi ním a Táňou Hladěnovou, na což jsme Hladěna i my přišli,“ tvrdila Hana Krupková ve své výpovědi v roce 1952. „Vyvrcholilo to velikou hádkou mezi Bartošem a Hladěnou a manžel mi řekl, že Hladěna je nebezpečný a mohl by celou věc shodit.“

O milostné epizodě Taťány a Alfréda hovořil i Hanin manžel, odbojář Václav Krupka, který se v roce 1994 svěřil historiku Jiřímu Kotykovi pro jeho knihu Hana a Václav Krupkovi: „Závažná situace nastala pro nás v únoru 1942, když František Hladěna zjistil milostný vztah mezi svou ženou Taťánou a Bartošem. Protože byl žárlivý, rozčílil se natolik, že chtěl poslat hlášení na gestapo. V důsledku toho musel Bartoš okamžitě opustit jeho byt. Na jeho žádost jsem mu poskytl ubytování u sebe v bytě v Pernerově ulici. (…) S paní Taťánou však kontakt nepřerušil. Stýkali se spolu – bez mého vědomí – v mém bytě. To se stalo pro paní Taťánu osudným, protože se po našem zatčení našla i jeho korespondence s ní.“

Historické prameny ovšem žádné jasné důkazy o milostném vztahu mezi Taťánou Hladěnovou a Alfrédem Bartošem neposkytují.

Dne 16. června roku 1942 Karel Čurda, příslušník výsadku Out Distance, promluvil. Parašutista, jehož jméno se stalo symbolem slabošství a zrady, vyzradil celou síť odbojářů, kontakty, adresy, jména. Na Krupkovy ukázal mezi prvními. Gestapo je zatklo hned dalšího dne. Za několik hodin už seděli v neblaze proslulém „biografu“ v suterénu Petschkova paláce, sídle pražského gestapa.

O čtyři dny později gestapo dopadlo i manžele Hladěnovy, odvezlo je na pardubickou úřadovnu a vyslýchalo je – násilně a krutě, jak ostatně bývalo zvykem.

František Hladěna krátký, ale brutální výslech nepřežil. Jedna verze vypráví, že vyskočil z okna pardubické úřadovny a zabil se, protože se obával, že by důsledkem mučení mohl prozradit své spolupracovníky. Jiná ji odmítá a tvrdí, že jej z okna vyhodili sami němečtí úředníci, neboť toho příliš věděl o jejich machinacích se zabavenými auty. Ať už tak či tak, při pádu si zlomil páteř a spodinu lebeční. Farář z nedalekého kostela později vypověděl, že Hladěna po dopadu ještě žil, nicméně gestapáci jen přihlíželi a nechali jej vykrvácet.

Jen dvě cesty ven

Taťáně gestapo nabídlo život – stačilo jen souhlasit se spoluprací. Mladá žena odmítla. Věděla, že manžel je mrtvý, odbojová síť rozbita a naděje na záchranu mizivá. Přesto se nepodvolila. Snad za jejím rozhodnutím stála směsice statečnosti, věrnosti ideálům odboje a možná i mladistvé hrdosti, každopádně její osud byl v tu chvíli zpečetěn. 

Její rodina se ji snažila zachránit stůj co stůj. Znala jednoho úředníka místního gestapa, který často a rád chodíval do vinárny, kterou vlastnil Taťánin otec Petr Vranešič. Jenže k osvobození odbojářky ze spárů nacistů neměl dost možností, možná ani vůle. Rozhodl se alespoň ušetřit svou známou hrůzy z blížící se popravy i pohledů na umírající před ní. Zabil ji proto střelou do srdeční krajiny a tělo pak nechal odvézt na pardubický zámeček, kde proběhla její zinscenovaná poprava. Taťánino jméno se proto objevilo na seznamu popravených onoho dne, 2. července roku 1942.

Gestapák se se svým činem svěřil její rodině. Jeho slova doložil i řidič pohřební služby, který vypověděl, že na popraviště bylo přivlečeno nehybné tělo a při jeho odvozu si všiml střelného zranění. Rodina žádala alespoň o vydání popela, ale ani tomu už gestapák nemohl či nechtěl vyhovět. Spolu s ostatními zavražděnými toho dne byl popel Taťány Hladěnové rozptýlen na rosickém mostě v Pardubicích.

Z odbojářky konfidentkou 

Z pardubických odbojářů přežili jako téměř jediní manželé Krupkovi. Kriminální rada pražského gestapa Wilhelm Schultze jim totiž také učinil nabídku – budou-li spolupracovat, zaručí jim záchranu životů. 

Hana Krupková na rozdíl od své přítelkyně kývla. Její podpis ke spolupráci s gestapem jí skutečně přinesl svobodu, alespoň iluzorní. Působila jako konfidentka v pražské továrně Walter. Po skončení války ovšem na ni bylo ukázáno prstem, že i se svým mužem vyzradila gestapu důležité informace o členech odboje. Za napomáhání gestapu byla odsouzena na tři roky vězení, i když podle prokazatelných materiálů nikdy nikoho neudala. Ve vězení porodila dítě, přesto tehdy její muž Václav požádal o rozvod – údajně za její nevěru s nacistou Schultzem a také pro „jiné politické názory“.

Po propuštění byl Hanin případ znovu otevřen, hrozil jí ještě vyšší trest. Pokusila se proto uprchnout do Německa, leč neúspěšně. Skončila znovu ve vězení, kde opět přijala nabídku ke spolupráci s vyšší mocí, tentokrát se Státní bezpečností. Ta trvala až do roku 1961. Po roce 1968 emigrovala do Spolkové republiky Německo, kde začala nový život, znovu se provdala a žila zde až do své smrti roku 1997.

Václav Krupka trávil zbytek války v koncentračním táboře Flossenbürg. Stejně jako manželka byl po válce zatčen, avšak na rozdíl od ní se dočkal zproštění obžaloby. Během života se ještě dvakrát oženil a zemřel v lednu roku 1994.

Zemřeli, přesto zvítězili

Životy výsadkářů skupiny Silver A skončily bez výjimky tragicky – jak podotýká historik Jindřich Marek, „síle nacistů nešlo odolat“. Josef Valčík dobojoval svůj boj s dalšími parašutisty 18. června 1942 v kryptě pražského kostela svatého Cyrila a Metoděje. Alfréd Bartoš, slovy Marka „ryzí chlap, jehož osud by naplnil atraktivní televizní seriál“, naposledy vydechl o čtyři dny později v pardubické nemocnici. Zemřel pouhý den po přestřelce s gestapem, po níž se raději střelil do hlavy, než by padl živý do rukou nepřítele.

Nejdéle se podařilo přežít radistovi Jiřímu Potůčkovi. Na sklonku června se prostřílel z obklíčení gestapáků, avšak po třech dnech na útěku jej dohnalo vyčerpání a hlad. Usnul v lese nedaleko obce Trnová, kde na něj narazil protektorátní četník. Namířil na něj zbraň. Potůček se zřejmě probudil a zvedal se, když mu střela ze zbraně vzala život. 

Vojenský historik Zdeněk Jelínek ve své publikaci Operace Silver A zdůrazňuje: „Přestože skupina Silver A byla rozbita, její půlroční působení v protektorátu je považováno za mimořádně úspěšné.“ A to nejen díky odvaze a odhodlání jejích členů, ale i zásluhou všech těch mnohých statečných obyčejných lidí, mezi nimiž byla i Taťána Hladěnová, kteří se rozhodli jim v těžkém a nevyrovnaném boji proti nacistické zvůli pomoci – často i za cenu vlastního života.