Miloš Zeman při výkonu úřadu prezidenta republiky FOTO: Profimedia / Michal Růžička
FOTO: Profimedia / Michal Růžička
V Českém rozhlase běží už řadu měsíců pravidelný cyklus Čekání na prezidenta. Pořad jistě záslužný, veřejnoprávní služba přímo vzorová a po zásluze odbornou porotou (byť pro mne poněkud anonymní) oceněná. Pravidelně tu promlouvají vskutku důvěryhodné osobnosti, nezávislé na těch či oněch politických táborech a uskupeních, osobnosti, kterých je proč si vážit: starší generaci zastupuje bývalý ústavní soudce, mladší bystrá filosofka z Univerzity Karlovy, dále je tu dlouholetý rozhlasový politický komentátor a stejně zkušený moderátor střední generace.
Relace na stanici Plus mi dlouhodobě obohacuje nedělní rozhlasový podvečer, neslyšel jsem však zdaleka všechny díly, takže toto není žádná souhrnná recenze pořadu. Jen úvaha nad některými diskutabilními podněty, jež přináší (a zaplať pánbu, že přináší).
Gott for president?
Především mě zarazil výrok jednoho z diskutujících, který se před časem zúčastnil na Hradě předávání medailí od současného prezidenta (a měl s tím řádem od této osoby jako snad každý slušný člověk se zbytky morálních skrupulí, notabene profesně komentující politiku, drobný problém).
Ten výrok zněl v tom smyslu, že ideální kandidát na budoucího prezidenta nám, přátelé, bohužel nedávno umřel. Mínil prezidentem posmrtně vyznamenaného Karla Gotta. Jeho hlavní argument byl: zaznamenali jste v televizi či rozhlase ten nekonečný potlesk, který sklidil? Ten mluvil za vše!
Že si to myslí jeden z debatérů, je samo o sobě jistě v pořádku. Zvedlo mě však ze židle něco jiného: že tento principiálně zcestný tip ostatní „čekatelé“ na prezidenta nechali bez jakéhokoli komentáře, neřku-li oponentury. Toto je asi daň, říkal jsem si, za mediální popularitu, kterou tito aktéři, snad kromě oné mladé filosofky, právem požívají. Už i oni tedy chytli nakažlivou nemoc, zvanou celebritóza? Předchozí celoživotní popularita jako kvalifikace pro prezidenta? Popularita je jistě také důležité podpůrné hledisko, zvláště když jsme uvízli v kaši, kterou jsme si sami uvařili – v kaši přímé volby. Může to však být hledisko hlavní?
Hlavní předpoklad
Kdyby bylo, nikdy se nemohli stát našimi prezidenty ani Masaryk, ani Havel, ani by se předtím nestal „otcem národa“ František Palacký. A uvědomil jsem si znovu, co vlastně spojuje tak různorodé prezidenty, jako TGM nebo Havla. Rozhodně to nebyla předchozí popularita. Bylo to kritérium mravní.
Oba, jak jsem tu už psal, dávno před svým zvolením obstáli v těžkých životních a politických situacích. A oba, každý jiným způsobem, zůstali u zmíněného kritéria i když to znamenalo postavit se čelem proti většině národa. Oba vědomě riskovali, a také v určitých chvílích po zásluze sklidili nenávist davu. A pátráme-li po tomto kritériu u většiny kandidátů na špici popularity, pátráme marně (čest výjimkám, jakými jsou zčásti snad ještě Pavel Fischer či Danuše Nerudová).
Těm však, kdo hledají známky jakékoli mravní integrity nadále u Zlatého slavíka, doporučuji jako povinnou četbu Klusákův věcný, nikoli dehonestující knižní portrét zpěváka. Pátrat po čemkoli, co připomíná mravní kvality u notorického lháře, mezinárodně uznaného zloděje dotací a bývalého spolupracovníka StB, je zbytečná práce. A koneckonců i odborový předák a oddaný Zemanův muž s lacině populistickým, velmi omezeným, v podstatě třídně komunistickým slovníkem i viděním světa a s mizivým ponětím o skutečné roli i pravomocích prezidentského postu je také spíš odstrašující než kýžený příklad.
Logické námitky?
V duchu slyším přinejmenším dvě logické námitky:
1/ Popularita je přece rozhodující předpoklad přímé volby. A to pro kohokoli, kdo chce porazit Bureše a zamezit mezinárodní ostudě. Co proti tomuto logickému kritériu máte?
– Všechno! O popularitu se tak jako tak budou starat úplně jiné formáty, než je debata několika intelektuálů na specializovaném rozhlasovém kanálu bez muziky, reklam a klipů. První povinností kritického intelektuála, který promlouvá ve veřejném prostoru, je upozorňovat občany právě na ta úplně jiná kritéria prezidentství, než je přebornictví v žebříčcích popových zpěváků, herců či politiků. Musí to být nejprve vůbec vysloveno, rázně, nedvojsmyslně a jasně, aby se toho eventuálně mohli časem chopit popularizátoři zmíněných formátů.
2/ Lidé vašeho typu („havloidi“, „dobroseři“) teď najednou velebí Volodymyra Zelenského; což se i tento bavič nedostal do čela země teprve poté, co se široce zpopularizoval v televizních sitkomech? A dá se mu vůbec věřit, že nehraje toho prezidenta jen jako další svou roli?
– Opak je pravdou! Těch, kdo po klausovsku a knížákovsku uboze argumentují Volodymyrovou hereckou profesí, bych se rád jednak zeptal, zda slavný ukrajinský seriál o chudém kantorčeti, které se stalo shodou absurdních náhod ukrajinským prezidentem, někdy viděli. Já ano. Tento Zelenského seriál zhruba ve stylu Jistě, pane ministře!, ovšem zdrsnělém východem Evropy, není oddechový, nýbrž ryze politický a kritický k ukrajinským poměrům.
Ale jádro pudla je jinde. Tím, že Zelenskyj po 24. únoru zůstal v Kyjevě a odtud čelil zdánlivě beznadějně mnohonásobné ruské přesile, vykonal nezpochybnitelný mravní čin, ať by byl předtím herec, dlaždič nebo docent politologie. Čin, na který lidsky bohužel neměl Edvard Beneš, ani Alexander Dubček a další vůdci našich národů.
Podobný mravní čin vykonal snad jen TGM v období rukopisných bojů a zejména za hilsneriády, kdy stál samojediný proti všem, včetně vlastních studentů vysokoškoláků a renomovaných právníků a politiků. Podrážet Zelenského čin jeho bavičskou profesí je ubohost, srovnatelná s nechutnými plivanci, které vrhali a dodnes vrhají různí podržtaškové diktátorů vůči „kulisákovi“ a „komediantovi“ Havlovi. Poté, co se jako jediný veřejně, otevřeným dopisem vymezil vůči Husákovi a poté odmítl lacinou výměnu propuštění z kriminálu a nabízený odchod do USA za zradu ostatních spoluvězňů z VONSu. Ve stejné době, kdy Zlatý slavík veřejně četl servilní prohusákovský text proti Chartě, seděl Husákův vězeň Havel v base právě za texty proti témuž Husákovi. To jsou paradoxy, že, pane Nováčku?
I tahle dutá roura!
Naopak potěšujícím momentem Čekání na prezidenta byla názorová pluralita, která se projevila zcela nedávno v rozdílném názoru na prezidentskou kandidaturu generála Pavla. Byla to (opět paradoxně!) právě filosofka, o níž jsem předpokládal, že zná Platóna a Patočku mnohem lépe než já, kdo se kriticky vymezil proti generálově větě, že na své prezidentské kandidatuře za každou cenu nebude lpět. A že milerád kvůli vítězství nad Babišovým autoritářstvím dá podporu jinému (nemohu si pomoci, byla to věta státnická!). Co je to za kandidáta, horlila proti Pavlovi mladá filosofka, když se sám neumí rozhodnout a schází mu tah na branku?
Naštěstí jí vzápětí odpověděl ústavní soudce: fakt, že Pavel po moci netouží za každou cenu, že mu jde o vítězství principu a ne sebe, je pro něho naopak jako pro budoucího prezidenta dobrá vizitka. Kdyby chtěl, mohl svá slova podpořit i Platónovou radou – hledejte strážce obce nikoli mezi oligarchy a těmi, kdo touží po moci, ale naopak mezi těmi, kdo se vládnout zdráhají. Protože místo svého prospěchu upřednostňují prospěch obce.
Ať už Fischer, Pavel, Nerudová nebo Němcová, aniž bych chtěl osoby, jichž si vážím, shazovat, jednu komparativní výhodu mají. Tu vyjádřila lapidárně jedna má kolegyně při pohledu na rozkopané staveniště: i tahle dutá roura by byla důstojnějším reprezentantem státu na Hradě než ten lhář a estébák. A nadělala by méně škod.
Prof. PhDr. Vladimír Just, CSc. je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, přednáší o divadle, filosofii a médiích na FF UK.
