HISTORIE / Komunismus zapustil v českých zemích i na Slovensku hluboké kořeny. KSČ vznikla v roce 1921 a zejména po únorovém převratu 1948 negativně ovlivnila život statisíců lidí. Deník FORUM 24 oslovil historika a specialistu na dějiny 20. století PhDr. Juraje Benka, Ph.D. ze Slovenské akadémie vied (SAV) a zeptal se ho mimo jiné na to, čím byl komunismus pro mnoho lidí tak přitažlivý. Dále nás zajímalo, jestli má komunismus co říct i po více než sto letech, nebo už je mrtvou ideologií. Více informací nabízíme v rozsáhlém interview.

Komunismus v českých zemích a na Slovensku zapustil už od 20. let pevné kořeny. Čím si vysvětlujete, že KSČ byla pro mnoho lidí tak přitažlivá? Ve volbách získávala v meziválečné republice stabilně okolo 10 %.

Je třeba si uvědomit, že jedna generace zažila dvě války prakticky krátce po sobě a právě komunisté hlásali, že toto kolo hrůz neskončí, dokud nepadne systém diktatury buržoazie, jak nazývali parlamentní demokracii. V Československé republice však existovaly i další rozpory, které generovaly hněv a protest. Na periferiích mnohonárodnostního státu například získával komunismus nemálo hlasů mezi etnickými menšinami.

Nezanedbatelný vliv měl mezi mladou generací napříč sociálními vrstvami. Vedle toho všeho zde silně působil idealizovaný obraz Sovětského svazu. Podněcoval až náboženskou představivost nejen mezi nižšími sociálními vrstvami, ale i mezi inteligencí. Informace byly rozporuplné a každý si do stále tajemné země na východě promítal část svých nenaplněných tužeb a očekávání.

Existovaly nějaké zásadní rozdíly mezi budováním komunistického hnutí v českých zemích a na Slovensku?

Bylo to dáno především strukturálními rozdíly. Slovensko patřilo k silně agrárním regionům Uherska, zatímco české země představovaly průmyslově nejvyspělejší část Rakouska. Socialistické hnutí před první světovou válkou nemělo ve slovenském prostředí silné kořeny, spíše mezi maďarským dělnictvem, přičemž zároveň více než 9/10 obyvatelstva nemělo do roku 1918 volební právo. To v Čechách neplatilo.
V době vzniku republiky zde bylo silné socialistické a odborové hnutí, které mimo jiné vtisklo určitou pečeť i sociálnímu zákonodárství republiky. Po válce se tempo jakoby obrátilo. Sociální demokracie na Slovensku prudce vzrostla a rychle se radikalizovala. Navíc na několik týdnů jižní a východní Slovensko obsadila komunistická Rudá armáda z Maďarska.

Tyto a další okolnosti způsobily, že se komunistům na Slovensku dlouhodobě více dařilo v maďarském prostředí, mezi zemědělským proletariátem. Vzhledem ke slabší vazbě na sociálnědemokratické tradice byli také otevřenější bolševizačnímu tlaku zvenčí, to znamená z Moskvy a z Komunistické internacionály (Kominterny).

Proč dávali v mnoha případech voliči přednost KSČ před sociální demokracií?

Na hrubou díru je potřeba hrubá záplata, jak se říká. Sociální demokracie po prvním obrovském úspěchu v letech 1919 a 1920 v komunálních a parlamentních volbách nedokázala tak efektivně oslovit protest, který generoval nový, sice demokratický, ale zároveň kapitalistický a etnocentrický režim. Stala se vládní stranou, spoluzodpovědnou za vládní politiky, a ty přinášely i velká zklamání.

Míra nespokojenosti, ať už sociální, ekonomická nebo národnostní, zůstávala dlouhodobě vysoká. Režim v periferních oblastech státu navíc zůstával poměrně tvrdý, státní administrativa zde zachovávala mnohé způsoby zacházení s obyvatelstvem i řadu zákonů z dob monarchie. Mluvilo se dokonce o bezohledném koloniálním vykořisťování Slovenska či Podkarpatské Rusi.

Společnost sice procházela velkou proměnou, ale vedle vítězů transformace zde zůstávalo množství poražených. A rozzlobení, frustrovaní lidé žádají nekompromisnost, ne kompromisy. Sociální demokracie se v očích potenciálních voličů kompromitovala účastí ve vládě, zatímco komunisté nabízeli velmi přesvědčivý a jednoduchý ideologický výklad, jak nahlížet na „kolaborantské“ sociální demokraty i celou „buržoazní republiku“. Do určité míry si sociální demokraté napravili reputaci, když v roce 1927 přešli na několik let do opozice, a v roce 1929 se to bezprostředně odrazilo i ve volbách.

V první generaci komunistů byl výrazný Bohumír Šmeral. Ten byl ale hojně kritizován ze strany Komunistické Internacionály. Čím si ji Šmeral tak popudil?

Příliš nespolupracoval a byl mistrem „lavírování“. Nejprve dlouho odolával tlaku Moskvy, která stále agresivněji požadovala, aby jako uznávaný vůdce české radikální levice co nejdříve založil komunistickou stranu. Snažil se zpočátku udržovat autonomii v rozhodování a masový charakter strany.

Moskva měla do určité míry pravdu, že v Šmeralově levicovém radikalismu byl i značný kus sociálnědemokratických přežitků. Nepatřil sice v očích kominternovců k odsouzeníhodnému pravicovému křídlu, ale byl beznadějný centrista. Chtěl stranu, která by dokázala prosadit svůj program i legální cestou, ekonomicky soběstačnou, bez sklonů k sebedestruktivnímu avanturismu.

Trvale však čelil kritice nejen z Moskvy, ale i zleva ve vlastní straně a s postupnou proměnou KSČ na „stranu nového typu“ podle ruského vzoru už svou pozici ve druhé polovině 20. let neudržel.

Další garnitura, „gottwaldovská“, už směřovala přímočaře k bolševizaci strany. Klement Gottwald, kterému bylo okolo 30 let, však neměl zpočátku podporu Moskvy. Čím si ji v Kominterně získal?

Gottwald udělal ve druhé polovině 20. let v KSČ strmou kariéru. Začínal na Slovensku jako administrátor komunistického tisku a organizátor tělovýchovného hnutí. Rychle se vypracoval na klíčového redaktora a po odchodu do Čech v roce 1924 se už pravidelně objevoval na sjezdech strany. Rychle se také prosazoval v ústředním aparátu. Ve straně se postavil do čela mladých radikálů – z českého, německého, maďarského i slovenského prostředí. V konfliktu mezi stalinisty, trockisty a dalšími v Kominterně se budoucí šéf komunistů a jeho věrní postavili na vítěznou stalinskou stranu. Nadšeně prosazovali novou moskevskou linii a ostře útočili na všechny kolem.

Na jejich straně byla nejen podpora Kominterny, ale i dravost, energie a ochota jít až na hranu, na druhé straně pak politická bezradnost tehdejšího vedení, frakční štěpení a postupný rozklad akceschopnosti strany. Výsledkem Gottwaldova vítězství v roce 1929 bylo i drastické zredukování vedoucích kádrů i řadového členstva.

Po druhé světové válce byla KSČ už dominantní silou. Jaké atributy přispívaly k její popularitě?

Nepochybně válka, s níž se spojovalo vítězství Sovětského svazu, a také respekt, který si strana získala v protinacistickém odboji. Zároveň i jiná strategie hnutí, která navazovala na politiku lidové fronty z druhé poloviny 30. let. Komunisté kladli důraz na poválečné budování země, vlastenectví, ochotu ke spolupráci s jinými demokratickými silami, antifašismus a na druhé straně slovanskou vzájemnost a úspěšný sovětský vzor. Třídní boj, revoluce a politická nekompromisnost ustoupily do pozadí. To bylo přitažlivé, i když důraz na vlastenectví, slovanství a budovatelský étos byl v podstatě šikovnou stalinistickou strategií z 30. let.

Po válce byla na stole tzv. specifická cesta k socialismu, kterou v případě Československa zmiňoval také Stalin. Věřili skutečně komunisté v té době, že je možné dojít k socialismu bez diktatury proletariátu?

Komunisté, včetně Gottwalda, skutečně v prvních poválečných letech věřili, že není nutné opakovat ruskou cestu. Toto napětí mezi „vlastní“ a ruskou cestou bylo přítomné v komunistické straně v podstatě od jejího vzniku až do jejího zániku a vedlo k mnoha politickým konfliktům.

Naděje na „vlastní“ cestu byly v letech 1945–1948 legitimizovány i koncepcí tzv. lidové demokracie. Ta vytvářela dojem, že střední a východní Evropa nemusí směřovat k socialismu cestou násilných revolučních změn, jakou prošlo po roce 1917 ruské impérium. Naopak, může postupovat umírněně bez využití bolševických metod.

Poválečné budování socialismu se tak mělo jevit spíše jako „reforma“ než „revoluce“. Tím se měly zároveň uklidnit obavy z prosovětské orientace a přesvědčit společnost, že cesta k socialismu bude respektovat specifické domácí podmínky a politické tradice. Rostoucí napětí a vzájemná nedůvěra mezi bývalými válečnými spojenci však v sovětské sféře vlivu ve středovýchodní Evropě vyústily v přijetí politiky plné sovětizace. Pod dohledem sovětských poradců se začalo důsledně zavádět zřízení kopírující aktuální stalinskou verzi socialistické diktatury.

Je ahistorické říkat „co by kdyby“, ale přesto: pokud by byly nekomunistické strany silnější, mohlo Československo po skončení války jít cestou finlandizace?

Není nutné chodit do kontrafaktuální historie, lze se držet analogie. Podle mě sehrálo fatální roli rozdělení Evropy mezi velmocemi. Sféra vlivu se formovala už během války v rámci protifašistické aliance na konferencích tzv. Velké trojky.

Komunistické strany tak nakonec „zvítězily“ i ve státech, kde neměly takové zázemí, vliv a popularitu jako v Československu – například v Polsku či Maďarsku – ale byly v sovětské sféře vlivu. Sociální základna i politická scéna „lidových demokracií“ se v jednotlivých státech značně lišily, přesto se uplatnil prakticky stejný model.

Ať už šlo o Československo s výraznou veřejnou podporou komunistů, nebo o Polsko, Rumunsko a Maďarsko, kde byla podpora nízká. Všude se nakonec potvrdila Stalinova slova z dubna 1945: „Každý si zavede své vlastní zřízení až potud, kam dosáhne jeho armáda. Jinak to být nemůže.“

Pojďme ještě k současnosti. S novelou trestního zákoníku začala v ČR od 1. ledna 2026 platit nová formulace o postihování propagace hnutí potlačujících lidská práva, které se týká také komunistických symbolů. Souhlasíte s tím?

Jako historik to nechci posuzovat, ale nejsem z toho úplně nadšený. Mám pocit, že se v tomto směru bojuje s duchy. Reálná hrozba pro demokracii dnes podle mě přichází z jiné části politického spektra.

Každopádně tento projev antikomunismu nejen v Česku, ale i na Slovensku v poslední době jakoby sílí, což je do jisté míry paradoxní. Připadá mi to spíše jako projev politické frustrace, a myslím, že oprávněné, části společnosti z výsledků polistopadového vývoje a snaha o alespoň nějakou racionalizaci.

Je podle vás v současné době komunistické hnutí ještě živé, nebo jeho voliče definitivně převzaly populistické a národně konzervativní politické formace?

Dlouhá léta jsem zastával názor, že minimálně v kontextu střední a východní Evropy je komunistické hnutí, jak jsme ho znali, mrtvé, respektive zůstalo jen umírající nostalgií po minulém režimu. Ti, kteří se cítí poražení nebo marginalizovaní transformací společnosti po listopadu 1989, skutečně tíhnou k národně konzervativním stranám až k pravému extrému. Populismus těchto stran je ale patrný i v tom, že se neváhají uchylovat k podněcování nostalgie po komunismu.

Tato přitažlivost – tedy že nižší sociální a ekonomický status nevede nutně k sympatiím k socialistickým stranám, ale i k xenofobním, konzervativním až fašistickým stranám – byla patrná už ve 30. i 60. letech 20. století. Roli v politické orientaci v dnešní stále poměrně bohaté konzumní společnosti nehrají jen ekonomické faktory, ale – pokud se mám opřít například o Francise Fukuyamu – i tak křehká věc, jako je uznání. Většinová společnost ho pociťuje málo.

Na druhé straně, když se díváme na to, co se děje ve světě, člověka až mrazí, jak vývoj začíná připomínat antiimperialistické a antifašistické vize bolševiků z doby první světové války nebo například socialistickou sci-fi Jacka Londona Železná pata z počátku 20. století. Oni, stejně jako Marx s Engelsem, ve své době nevařili úplně z vody, problém byl spíše v tom, jaké závěry a politické imperativy ze svých analýz vyvozovali.

Ještě před pár lety, po desetiletích míru v Evropě a relativní stability světového řádu, se mohlo zdát, že se mýlili i v těch analýzách. Jako bychom se vraceli v čase. Dnes, když se snažím pochopit, co se stalo a kam směřujeme, mě napadá, že radikálně levicový výklad světa může znovu získat určitou přitažlivost a věrohodnost.