Policejní fotografie J. V. Stalina v roce 1911. FOTO: commons.wikimedia.org/volné dílo
FOTO: commons.wikimedia.org/volné dílo
Bývalý šéf KSČM Miroslav Grebeníček bilancuje u příležitosti 100 let od založení KSČ. Protože je za dobu trvání komunistické strany, nyní mírně přejmenované, dost co vysvětlovat, tak se do toho poslanec Grebeníček pustil. Nedopadlo to úplně přesvědčivě.
Vladimir I. Lenin zemřel po bolševickém převratu v roce 1917 poměrně brzo, už v roce 1924. Budování komunismu v SSSR a světové komunistické hnutí je tak spojeno se jménem vůdce Josifa V. Stalina, který z Moskvy vládl svým i mnoha cizím občanům skoro tři desetiletí. Jeho panování bylo spojeno s tím, čemu se pak trochu stydlivě říkalo „kult osobnosti“. Ve skutečnosti to byl teror vykonávaný vůči vlastním lidem, a to dokonce i vůči přesvědčeným komunistům. Počet obětí stalinismu, tedy mrtvých, je několik milionů.
Miroslav Grebeníček ale něco takového nepovažuje za nijak velkou skvrnu na budování komunismu. Jistě, nějaké chybičky se vloudily. V Haló novinách 14. června autor píše, že „ruskou skutečností ‚ohmataný‘ marxismus se postupně stal Stalinovým nástrojem k potlačování opozičních názorů“.
Ale hned nám vysvětluje, že vlastně Stalina musíme tak trochu chápat:
„J. V. Stalin měl však také už mnohé za sebou. Již v roce 1902 byl vězněn carským režimem. Jeho další aktivity výrazně ovlivnila takzvaná Krvavá neděle v lednu 1905, kdy se petrohradští dělníci rozhodli uspořádat průvod k Zimnímu paláci a předat carovi petici se svými požadavky… Car však připravil stopadesátitisícovému davu krvavé lázně. ‚Byl to den,‘ napsal k tomu J. V. Stalin, ‚kdy petrohradský proletariát… šel k carovi pokojně pro chléb a spravedlnost a byl přijat jako nepřítel a zasypán deštěm kulí. Skládal naděje v carovy portréty a církevní korouhve, avšak to obojí bylo roztrháno na kousky a hozeno mu v tvář‘. J. V. Stalin k tomu zaujal i toto stanovisko: ‚Bylo názorně dokázáno, že proti zbrani lze postavit jen zbraň.‘ Znovu se tak prokázalo, že čím složitější je společenská činnost a její aspekty různorodější, tím rozmanitější je i životní postavení jednotlivce, který může svými životními zkušenostmi a povahovými vlastnostmi výrazně ovlivňovat osud společnosti. Dokonce i směsicí avanturismu, nesnášenlivostí a donucováním. Když Stalin v polovině 30. let 20. století prohlásil, že v někdejším Sovětském svazu byl vybudován socialismus, nebrali to někteří sovětští komunisté vážně, což následně vedlo k moskevským procesům.“
A pak ještě k celkovému hodnocení Stalinova života a díla: „Pravdou také je, že historické zásluhy se neposuzují podle toho, co historické osobnosti nevykonaly ve srovnání se současnými požadavky, nýbrž podle toho, jaký byl jejich přínos ve srovnání s jejich předchůdci.“
Jak – směsice „avanturismu, nesnášenlivosti a donucování“? Tady šlo o plánované vraždění lidí. Jen hladomor na Ukrajině, za který nese Stalin odpovědnost, si vyžádal nejméně pět milionů životů. (Těžko se pak divit, že Ukrajinci potom neměli Stalina a jeho okolí zrovna v lásce.) Stalin nechával masově popravovat nejen odpůrce svého režimu, ale i i jeho oddané stoupence. Řádění paranoika v čele státu se nedá nijak omluvit. „Moskevské procesy“ se nevedly proti lidem, co „nebrali vážně“, že je v SSSR už vybudován socialismus, ale bylo to cynické divadlo, kdy se obvinění museli přiznávat k věcem, které neprovedli. Obviněni a popraveni byli ostatně i oddaní stalinisté.
Abychom navázali na výrok poslance Grebeníčka, my neposuzujeme Stalina podle toho, co nevykonal, ale podle zločinů, které spáchal. Pokud jde o přínos „ve srovnání s předchůdci“, tak car Mikuláš skutečně neřádil tak jako vůdce Stalin. I ten počet obětí Krvavé neděle v roce 1905 byl nejspíš kolem dvou stovek lidí. Komunističtí historici pak začali uvádět číslo 4600 mrtvých. Kam se ale car hrabal na Stalina.
Není třeba si carskou vládu moc idealizovat, ale když byl Lenin za hrůzného carství ve vyhnanství, objednával si tam knihy, chodil na lov, koupal se a opaloval se. To by se v Gulagu hned tak někomu nepovedlo.
Co se asi musí v hlavě dnešních komunistů odehrávat za pozoruhodné procesy? Čeho by ti lidé byli schopni, kdyby zase náhodou měli nějakou moc? V jednom měl ale J. V. Stalin pravdu. „My, komunisté, jsme lidé zvláštního ražení. Jsme ukováni ze zvláštní látky,“ pravil vůdce v roce 1924. Ano, opravdu jsou to lidé zvláštního ražení.
