Arménský premiér Nikol Pašinjan na oficiální návštěvě Ruska v dubnu 2022 FOTO: Foto: Wikimedia Commons
FOTO: Foto: Wikimedia Commons
ANALÝZA / Gruzínci už několik měsíců marně protestují proti zmanipulovaným volbám a protizápadnímu směřování tamní autokratické vlády. Naopak sousední Arménie projevuje stále viditelnější zájem o sblížení s demokratickým světem. Posledním důkazem tohoto vývoje je zákon „o zahájení procesu vstupu do Evropské unie“. Ten v lednu schválila vláda premiéra Nikoly Pašinjana a v brzké době by ho měl posvětit rovněž arménský parlament.
„Přijetí zákona neznamená okamžitý vstup Arménie do EU, protože to nelze provést schválením legislativy, ani rozhodnutím vlády, ale pouze prostřednictvím referenda,“ připustil Pašinjan. Zároveň ale oznámil, že chce se státy Evropské unie „společně vypracovat cestovní mapu“ směřující právě k arménskému vstupu do této organizace.
Jak se dalo očekávat, na postup arménské vlády okamžitě zareagovala Moskva, která byla po vyhlášení samostatnosti v roce 1991 dlouho považována za blízkého spojence a „ochránce“ Arménie. Kremelský mluvčí Dmitrij Peskov oznámil, že je arménské členství v EU „nekompatibilní“ s členstvím v Eurasijském ekonomickém svazu (EEU). Organizace, která je převodovou pákou Ruska a do níž kavkazská republika vstoupila v roce 2015. Místopředseda ruské vlády Alexej Overčuk pak Arménii varoval před ekonomickými důsledky opuštění EEU.
„Obyčejní lidé přijdou o peníze, práci a budou platit více za nejnutnější věci. Na oplátku pravděpodobně získají bezvízový styk se zeměmi EU a Arménie se vylidní,“ prohlásil Overčuk, který vstup do Evropské unie označil za „lístek na Titanik“, zatímco členství v EEU je podle něj nesporným „privilegiem“. Tento „elitní klub“ přitom vedle Arménie a Ruska sdružuje ještě další postsovětské autokracie, jako je Bělorusko, Kazachstán a Kyrgyzstán.
Podaná ruka od Evropské unie
Arménský záměr vstoupit do Evropské unie představuje nejnovější signál ochlazujících vztahů s Ruskem, a naopak snahy o sblížení se Západem. Arménie už se zeměmi EU vyjednává o uvolnění vízového režimu a sedmadvacítka také do kavkazské republiky plánuje významně investovat. Loni v dubnu oznámila šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová podporu ve výši 270 milionů euro (zhruba 6,8 miliard korun) rozloženou na čtyřleté období, která by měla pomoci arménskému průmyslu a podnikatelskému prostředí.
„Budeme investovat do posílení arménské ekonomiky a společnosti, aby se staly odolnějšími a stabilnějšími vůči otřesům,“ přislíbila von der Leyenová a zároveň ocenila, že se „stále více sbližují hodnoty a zájmy Evropské unie a Arménie“. Vedle Evropské unie posiluje Arménie vztahy i se Spojenými státy, se kterými podepsala v polovině ledna strategické partnerství. To by mělo vést k posílení arménské schopnosti kontrolovat vlastní hranice a zamezovat obcházení protiruských sankcí nebo zvýšit vzájemnou spolupráci v oblasti rozvoje jaderné energie.
„Jsme stále silnějšími partnery a myslím si, že je to pro dobro obou našich zemí, stejně jako pro dobro celého regionu,“ pochvaloval si tehdejší americký ministr zahraničí Antony Blinken. S nástupem Trumpovy administrativy ho v úřadu vystřídal dlouholetý republikánský senátor Marco Rubio. Arménská vláda přitom doufá, že by se spolupráce s USA mohla ještě prohloubit po nástupu (staro)nového amerického prezidenta Trumpa. Ten totiž ve svých veřejných vystoupeních sliboval „chránit pronásledované křesťany“ v Arménii.
Arménské jednotky už v tuto chvíli pořádají intenzivní vojenská cvičení s americkou armádou a klíčovým partnerem se stává rovněž Francie. Právě od ní nakupuje Arménie nejnovější vojenské technologie včetně radarů, dělostřelectva nebo protileteckých střel Mistral. Francouzští poradci také spolu s Američany pomáhají cvičit arménskou armádu, která je dosud v zajetí zastaralých sovětských doktrín.
O spolupráci s Ruskem, které bylo donedávna naprosto dominantním dodavatelem zbraní a vojenské techniky, oproti tomu Arménie přestává mít zájem. Premiér Pašinjan dokonce již začátkem loňského roku zmrazil arménské členství v Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO), která má být jakousi ruskou obdobou NATO, a později oznámil plán z této kolektivní obranné organizace úplně vystoupit.
Napadení spojencem. Tak už to s Ruskem chodí
Důvodů tohoto historického obratu v zahraniční politice je hned několik. Pašinjan se dostal do čela arménské vlády po „sametové revoluci“ v roce 2018, která smetla dosavadní silně zkorumpovanou a proruskou politickou elitu a otevřela cestu k demokratizačním reformám. K těm skutečně postupně došlo a Arménie je dnes v otázce politických práv hodnocena jako svobodnější než sousední Gruzie, která byla přitom dlouho miláčkem Západu a měla nakročeno k brzkému vstupu do Evropské unie.
Skutečným bodem zlomu, který zřejmě nenávratně poškodil rusko-arménské vztahy, se však stala opakovaná invaze ze sousedního Ázerbájdžánu. V letech 2020 a znovu 2023 Ázerbájdžán úspěšně vpadl do Náhorního Karabachu a toto sporné území postupně zcela dobyl. Přitom od roku 1994 ho držela arménskou armádou. Napadenou Arménii přitom státy CSTO nijak nepodpořily, přestože je k tomu pravidla organizace zavazovala, a do konfliktu nezasáhli ani na sporném území rozmístění ruští „mírotvorci“.
Na hlavu poražená Arménie v tu chvíli pochopila, že se na Putinovo Rusko nemůže spolehnout. Urychleně začala hledat nové spojence, kteří by ji ochránili před hrozbou dalšího ázerbájdžánského útoku. Sousední země si totiž nárokuje i další arménské území a usiluje především o pozemní spojení s exklávou Nachičevan, která alespoň prozatím leží uvnitř Arménie.
Možných partnerů je zatím zoufale málo: mezi arménské spojence se původně počítal také Írán, který má obavy z nároků Ázerbájdžánu na jeho vlastní území obývaná etnickými Azery, jenže ten se v průběhu agrese na Ukrajině příliš sblížil s Putinovým Ruskem. Zbývá tedy Západ, především právě Spojené státy a Francie, ve kterých žijí statisíce příslušníků vlivné diaspory, kteří do těchto zemí odešli mnohdy ještě v dobách strašlivé arménské genocidy.
Vyhlídka na členství v Evropské unii zároveň představuje prakticky jedinou naději na dlouhodobější ekonomickou prosperitu, která by nezávisela na libovůli sousedního Ruska. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že má vstup do Unie mezi Armény přesvědčivou většinovou podporu a mohl by pomoci i samotnému premiéru Pašinjanovi, kterého jinak vlastní obyvatelé viní z válečné porážky. Právě členství v Unii by se mohlo stát náhražkou snů o „velké Arménii“, jejichž nedílnou součástí bylo historicky významné území Náhorního Karabachu.
Překážky na cestě
Přestože má směřování na Západ podporu arménské veřejnosti, v cestě členství kavkazské republiky v Evropské unii ještě stojí řada zásadních překážek. A významná část z nich souvisí právě s ruskými zájmy a vlivem Kremlu. Arménii se samozřejmě v prvé řadě musí podařit dokončit mírová jednání s Ázerbájdžánem, ve kterých bude potřebovat co největší podporu evropských zemí i Spojených států.
Ázerbájdžán je v tuto chvíli vojensky nesrovnatelně silnější než zchudlá Arménie a jeho armáda je vybavená nejmodernějšími izraelskými a tureckými technologiemi. Tamní autokratický vládce si je může dovolit nakupovat za obrovské příjmy z vývozu ropy a plynu.
Dokud se Arménie jeví jako snadná kořist, hrozba další ázerbájdžánské invaze trvá a arménští politici před tím také na Západě opakovaně varují. Důležitou roli však bude hrát i Turecko, které bylo dosud významným ázerbájdžánským spojencem. Zároveň má ale dlouhodobě zájem na ekonomické stabilizaci regionu a opětovném otevření hranice s Arménií. Ta je uzavřená od první války o Náhorní Karabach v 90. letech.
Jak se zbavit Ruska
Neméně důležitou otázkou je přítomnost ruských jednotek, kterých je v samotné Arménii na tři tisíce a mohou v případě potřeby intervenovat v domácí politice. Arménští představitelé už dali najevo, že by měli o odchod Rusů (původně v zemi přítomných za účelem ochrany proti Ázerbájdžánu) zájem. Nic však nenaznačuje tomu, že by byla Moskva ochotná vyhovět.
Kromě toho je Arménie na Rusku i mimořádně silně hospodářský závislá, k čemuž rozhodně přispělo členství v EEU. Právě do Ruska směřuje drtivá většina arménského vývozu. Sama Arménie pak ze sousední země dováží velkou část potravin a samozřejmě i energií. Všeobecně se očekává, že by Putinův režim v případě vážnějších obav o ztrátu dlouholetého vlivu Arménii vyhlásil hospodářskou válku. Přiměl by ji tak pocítit závislost na ruských surovinách.
Rusko by zároveň bezpochyby ještě více aktivovalo své spojence na arménské politické a potažmo i náboženské sféře, kteří už se několikrát neúspěšně pokusili svrhnout Pašinjanovu vládu. Ekonomický a politický nátlak ovšem může mít i opačné důsledky, jak ukazuje příklad Moldavska, kterému se navzdory nepříznivým výchozím podmínkám podařilo zcela zbavit závislosti na dodávkách ruských energií a jehož obyvatelé si opakovaně zvolili prozápadní politiky.
Moldavsko má nicméně přes malý počet obyvatel oproti Arménii zásadní geografickou výhodu: leží totiž v sousedství Rumunska, které ho může jako člen Evropské unie a NATO s přístupem k moři v tíživých situacích podpořit. Arménie oproti tomu nesousedí s žádnou západní zemí, naopak je v kleštích mezi nepřátelsky naladěnými režimy od Ázerbájdžánu přes Rusko až po Turecko – a dokonce i Gruzie se v posledních letech vydala směrem na východ.
