Předseda ČSSD Jan Hamáček teď vysvětluje, proč se jeho strana musí obětovat, aby tato země a její lid neutrpěli škodu. Koncem března ovšem ještě řekl: „Já jsem slyšel, že Andrej Babiš řekl, že bude do smrti kandidovat na premiéra, my budeme zase do smrti říkat, že nám to bude vadit.“
Ale smrt sem, smrt tam, dnes už je to jinak, tak se vyjednává.
K tomu komentátor Alexandr Mitrofanov napsal: „Pravý džentlmen, i s levicovými názory, své slovo drží. Já si to tedy představuji následně: ČSSD se stává hrdou vládní spolupracovnicí hnutí ANO, obsazuje funkce, které jí bude Babiš ochoten dát, ale než nastoupí noví ministři, odbude se slavnostní pohřeb předsedy Hamáčka. Smuteční řečníci vyzdvihnou zásluhy nebožtíka před stranou, pro jejíž vládní posty neváhal obětovat svůj stále ještě poměrně mladý život.“
Jen idiot nemění své názory, říká pan prezident. Logicky z toho sice neplyne, že ti, co mění své názory nejsou idioti, ale budiž. Jak to tedy Hamáček všechno vysvětluje? Na stránkách ČSSD sděluje: „Tlačili jsme na hnutí ANO, aby nenominovalo trestně stíhané osoby do vlády. Pak jsem navrhl kompromis, aby ve vládě nebyli předsedové stran. ANO je v této otázce nicméně neústupné.“ Statečná a otevřená ČSSD tedy vymyslela, že když už riskuje Hamáčkův život, bude tedy požadovat „jako jednu důležitou pojistku“ buď ministerstvo financí, nebo vnitra.
„První kvůli podnikatelskému střetu zájmů premiéra; druhé proto, aby policisté vyšetřující jeho kauzy neměli pocit jakéhokoliv tlaku zvenčí a byla tak zaručena naprostá nezávislost vyšetřování.“
A nakonec ještě vyhlásil, že strany jako ODS, TOP 09, KDU-ČSL nebo Piráti „zahodily do koše sliby, pro které je volilo 1,7 milionu občanů. Rozhodly se o vládě vůbec nejednat. Proč? Protože Andrej Babiš.“
Jaké sliby má ale na mysli? Ty strany někde slibovaly, že budou vládnout s Babišem jako premiérem? Spíš by si jejich voliči něco pomysleli o korýtcích a cestě do politického hrobu.
A pak přidává Hamáček sportovní vložku, aby to už pochopil úplně každý: „Tohle chování je asi tak vyzrálé a konstruktivní, jako když se kluci na hřišti dohadují, kdo s kým bude hrát fotbal, a je mezi nimi jeden jediný, který má balon. Jen nemá dobrou pověst a některé z nich dřív dost pokopal. A tak se radši všichni rozhodnou, že se nebude hrát vůbec. V naší situaci to ale skončí tím, že země nebude mít vládu s důvěrou, nebude se vyvíjet, začne stagnovat a upadat.“
Stagnaci jsme ovšem zažili už za poslední vlády. Kde jsou všechny naslibované dálnice? Kde jsou přebytkové rozpočty v době ekonomického růstu, který nebude trvat věčně? Úplatky různým sociálním skupinám nejsou znakem stagnace? Podnikatele a živnostníky tu podusil kdo? Jak bude sociální demokracie něčemu čelit, když je ve slabším postavení, než byla za složení minulé Sněmovny? Jak zabránit tomu, aby vládu dál nedrželi pod krkem komunisté a okamurovci?
Ministři za ČSSD jsou kdykoli nahraditelní a vláda s důvěrou kvůli tomu nemusí padnout a případnou důvěru si od extremistů může zajistit. Má ČSSD nějaký zázračný recept, aby tomu zabránila? Nemá. Vydává se vstříc bezmoci a hrozbě dalšího politického krachu. Výměnou za dárky, které jim zlobivý kluk s balonem může kdykoli vzít a dát se dohromady s jinou partou. Proč tohle napadne každého, kdo myslí, a ne předsedu kdysi důležité strany?
Možná ještě uvidíme, jak si prezident vychutnává „přezkušování“ kandidátů na ministry, protože radost z ponižování je to poslední, co mu zbylo.