Hrdá dáma Hana Hegerová odešla. Cítíme mlýnské kolo v srdci, ale i velkou vděčnost za její dílo

Hana Hegerová (Profimedia.cz)

Hana Hegerová | FOTO: Profimedia.cz

Prožíváme v těchto týdnech velmi zvláštní dobu plnou tísnivého smutku. Jednak kolem nás umírají lidé vinou epidemie a jednak nám letošní zimní měsíce i bez zavinění covidu odvedly na onen svět celou řadu známých lidí, často výjimečných osobností. Jakoby nás v této skoro apokalyptické atmosféře opouštěl kus našeho dosavadního světa. Odcházejí nám lidé, kteří svými díly tvořili rámec našich životů po dlouhá desetiletí.

Včera opustila tento svět výjimečná žena, nesmírně nadaná a citlivá šansoniérka Hana Hegerová. Jako zpěvačka i herečka se zcela vymykala šablonám, v nichž běžně fungují tyto profese, které masová kultura staví do role bavičů. Ničím takovým ale Hana Hegerová rozhodně nebyla. Patřila k jinému světu než Karel Gott, s nímž se setkala ve filmu Kdyby tisíc klarinetů a s nímž ji spojila absurdní kauza chybně zaslaného honoráře, kvůli níž se ocitla v době normalizace nezaslouženě ve vězení.

Práce Hany Hegerové totiž na rozdíl od toho, čím přispěl k veřejnému životu náš věčný Zlatý slavík, spadala do kategorie umělecké tvorby vysoké úrovně. Tedy nikoli do šoubyznysu. Jednalo s o umění, které má přesah nad chvilkovou zábavou a které nás naplňuje skutečným bohatstvím osobitého výrazu, poetiky, melodií, emocí a imaginace.

Mohu na Hanu Hegerovou vzpomínat pouze jako její řadový posluchač a divák a navíc obyčejný laik v oblasti hudby či šansonu. Nic víc. Přesto považuji za důležité napsat o tom, co pro mnoho lidí mé generace fenomén Hany Hegerové znamenal v době socialismu a zejména v dusivých letech normalizace. Byla světlem lidské důstojnosti i inteligence v temnotě režimu, který vyzdvihoval buranství a jalovost. A také po návratu svobody představovala mnohem vyšší laťku, než na kterou dosáhne většina českých interpretů.

Šansony Hany Hegerové musely být pro komunisty těžkým soustem. Soudruzi totiž neměli většinou žádný důvod je zakázat. Přesto je buď nesnášeli, nebo nechápali. Tyto písně byly jejich ideologii tak dokonale cizí, že je nehodlali pouštět do hlavních sdělovacích prostředků. Na tvorbu Hany Hegerové nebyla nikde žádná reklama. Přesto ale byly její koncerty i desky vyprodané. Proč vlastně, když její písně většinou nijak nebouřily lidi svým obsahem proti komunistické vládě? Prostě proto, že se jednalo o tvorbu z naprosto odlišného světa, který se míjel s rozumovými schopnostmi ideologů dělnicko-rolnického režimu.

Pamatuji si ovšem, jak moji rodiče doma po nedělním obědě poslouchali na gramofonové desce píseň Kázání v kapli Betlémské. Tato píseň z šedesátých let se v tvorbě Hany Hegerové vymyká tím, že otevřeně mluví o strachu z domovních důvěrníků a vůbec o ustrašenosti a stupiditě společenské atmosféry:

Ten, který neznal, co je strach,
ten, z něhož nezbyl ani prach,
unášen kazatelnou asi znova
metat by musel krutá slova
do strachem nalomených zad!

Poznatek do očí by štípal ho jak mýdlo,
že lidé bojí se jen o své dobré bydlo,
třesou se před záští maličkých kostelníků,
svých vlastních sousedů, svých vlastních důvěrníků…

To bylo sice maximum výslovného odmítnutí dobové atmosféry, ale bohatě to stačilo k tomu, abychom věděli, kam Hana Hegerová patří. Věděli jsme, že vůbec ničím nepatří „k nim, k těm hloupým vládcům naší provincie východního bloku.

Když mi bylo čtrnáct let, zažil jsem svatbu v prostředí tehdy mladých divadelníků kultovního divadla Sklep. Roznášel jsem džbány červeného vína z moravské Blatničky mezi tancujícími herci. Tancovalo se s číšemi v rukou na píseň Milord, kterou v originále zpívala Édith Piaf. A byl to tanec tak bláznivý a plný vypjatých hereckých etud, jak jen to umí dvacetiletí herci. Víno teklo po parketách, herci se v něm klouzali a rozjařeně zpívali s deskou Hany Hegerové a na text Pavla Kopty:

Jen pojďte sem, pane
Sem ke mně ke stolu
Když pršet nepřestane
Budem tu spolu
Dejte si říct, pane
Já nechci tulit se
Nic se vám nestane
I když jsem z ulice…

Pak jsem si asi v šestnácti letech jednou sehnal lístek na koncert Hany Hegerové v divadle v pražské Libni. Bylo to strhující představení a já jsem jako kluk a divák Haně Hegerové zcela propadl. Pamatuji si, jak mě mrazilo, když zpívala píseň Rozvod, která představuje tuto životní situaci docela jinak než jako běžnou banalitu z Dietlových seriálů.

Od té doby jsem řadu jejích písní uměl nazpaměť a pouštěli jsme si její desky při celonočních mejdanech s kamarády. Zpívali jsme si Potměšilého hosta, Stín stíhá stín, a nebo jsme nad ránem tancovali třeba na rytmickou píseň Buďto Ty a nebo já.

Někdo z nás to říci musí
Buďto ty anebo já
Obsah kapes vysypu si
Tvé sny vracím zklamána

Sladké dávals kdysi pusy
Co bylo, je za náma

Ve zcela jiných souvislostech jsme si pak po mnoha letech a v docela jiném věku pustili poslední album Hany Hegerové z roku 2010 nazvané podle titulní písně Mlýnské kolo v srdci mém. Slyšíme zde najednou již starší ženský hlas. Ale zážitek z písní je přitom o to hlubší a silnější.

Rád bych napsal, že toto album má dojemný ráz, kdyby to slovo nebylo nadužíváno pro mnohem méně obsažná vystoupení. Hana Hegerová se zde rozloučila s veřejnou tvorbou zpěvačky na nejvyšší myslitelné úrovni a s neuvěřitelnou ženskou statečností i uměleckou grácií.

Fantastická píseň The Windmills of Your Mind od Michela Legranda zde zní v textu Pavla Vrby a v nezaměnitelné interpretaci Hany Hegerové tak přirozeně, jako se to téměř nikdy českým zpěvákům při přebírání cizí tvorby nestává. Hana Hegerová a její dvorní textaři jako jedni z mála našich tvůrců dokázali tuto těžkou disciplínu přenášení světových děl do našeho prostředí zvládnout mistrně a bez jinak obvyklé trapnosti. Proto k nám Hana Hegerová bez újmy v kvalitě přenesla písně Gilberta Bécauda, Jacquese Brela či překrásné zpěvačky Francoise Hardyové. Hegerová je totiž nekopírovala. Naopak jim dávala vlastní specifické vyjádření. a tím z nich vytvořila nová unikátní díla.

Vrbův text se velmi hodí k jejímu hlasu, a právě v této chvíli si ho připomeňme:

…mlha ve mně, podzim k tomu,
déšť bubeník okapů,
hraje píseň holým stromům,
píseň, kterou nechápu,
listí už je nad kotníky,
k tomu nebe šplouchavé,
je dost těžké říkat díky,
za to, co už nemáme.

Jak déšť, který letí,
k nebi zpátky z deštníků,
jako kámen staletý,
s datem mého zániku,
i když nemám k tobě šém,
dál roztáčíš jménem svým
kolo mlýnské v srdci mém.   

Loučíme se s velkou osobností. Hana Hegerová, vlastním jménem Carmen Mária Štefánia Farkašová, svým původem i svojí prací daleko přesahovala rámec českého prostředí. Byla to ale naše česká umělecká osobnost v tom smyslu, že nám pomohla důstojně přežít dlouhé roky nedůstojnosti. Je symbolem velké ženy, která čelí osudu i době, a to s obrovskou hrdostí a statečností.

Prožíváme tíživé dny i týdny a člověk by se chtěl už konečně zeptat Boha, proč nám bere tolik skvělých lidí. To je totiž to mlýnské kolo v našich srdcích, když toho tolik ztrácíme.

Rozloučili jsme se s Janem Vodňanským, s knězem Františkem Líznou, s filosofem Janem Sokolem, s historičkou umění Marií Rút Křížkovou, se sochařem Jiřím Beránkem, s malířem Ivanem Ouhelem a před tím s kazatelem a písničkářem Sváťou Karáskem. A s mnoha dalšími lidmi, kteří určili ráz celé éry a ovlivnili několik generací.

Při smutném přemítání o našich ztrátách se na naši situaci ale můžeme podívat i opačně. Nebyli jsme opuštěni, byli jsme navštíveni. Díky za tolik skvělých lidí, kteří vtiskli naší době tolik dobrých okamžiků a tolik hodnot, které pomohly napravit tu spoušť všudypřítomného buranství minulého režimu a bohužel i posledního desetiletí.

Díky za Hanu Hegerovou.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner