KOMENTÁŘ / Je dobře, že prezident Petr Pavel odložil jmenování Roberta Fremra. Pochybnosti kolem jeho nominace na ústavního soudce narůstají a netýkají se jen působení v taláru za totalitního režimu. Medvědí službu dělají hlavě státu někteří její konzultanti, kteří Fremrovu činnost bagatelizují.

Prezident vyslyšel stupňující se kritické ohlasy na minulost Roberta Fremra a chce si před rozhodnutím, zda ho jmenuje soudcem Ústavního soudu, prověřit jeho rozhodování v době normalizace. Ještě závažnější kauzou než propíraný případ „Olšanských hřbitovů“ je Fremrova čilá aktivita při odsuzování emigrací.

105 procesů s emigranty

Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) vydal prohlášení, že přezkoumá působení soudce Fremra v rámci komunistické justice v letech 1982 až 1989. Soustředí se na dvě kauzy.

První případ označovaný jako „Olšanské hřbitovy“ je z roku 1988. Důkazní materiál použitý v soudním procesu se čtyřmi obviněnými manipulovala Státní bezpečnost, což Fremr zpochybňoval s tvrzením, že o ničem nevěděl. K této kauze se v Archivu bezpečnostních složek nachází sedm kartonů archivních materiálů, které doposud nikdo systematicky nestudoval.

Fremr tehdy odsoudil tři mladíky za poškození hrobů sovětských vojáků a další výtržnosti a udělil podmíněný trest pro matku údajného „ideového vůdce“ skupiny Alexandra Ereta, odsouzeného na šest let. Ten dnes žije v Rakousku a tvrdí, že šlo o vynucené přiznání, podobně jako v případě jeho matky.

Jedná se o složitý případ, který veřejně otevřelo několik bývalých disidentů dva týdny poté, kdy Fremrovu nominaci projednal senátní Ústavně-právní výbor a doporučil ji. Z popudu ministra spravedlnosti je možné kauzu znovu otevřít a prověřit, co případně může mít reálný základ a co je nezákonný balast navršený totalitní mocí.

ÚSTR bude prověřovat i nová zjištění. „Historici dále budou zkoumat okruh případů z let 1983 až 1985, týkajících se soudních procesů s emigranty. Z předběžné rešerše vyplynulo, že soudce Fremr odsoudil v daném období ve 105 procesech celkem 145 osob. Čtyři obvinění byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody, ostatní byli potrestáni v nepřítomnosti,“ uvedl. Všichni byli po sametové revoluci rehabilitováni.

Fremrovy otočky

To je skutečný průšvih, jelikož k těmto procesům existují dokumenty v Archivu hlavního města Prahy. Jak probíhala geneze havárie soudce Roberta Fremra, považovaného z profesního hlediska za nezpochybnitelnou autoritu s mezinárodním přesahem?

Prezident Pavel se hájí, že mu obě kauzy nebyly známy v době, kdy Fremrovu nominaci projednával se svým sedmičlenným konzultačním panelem, který mu doporučuje kandidáty na soudce Ústavního soudu.

Nejde ale jen o normalizační působení nominanta na ústavního soudce, jenž by měl mít neprůstřelnou morální integritu, ale také o jeho současné zatloukání a nevěrohodné obraty před senátory, kteří měli stvrdit jeho kandidaturu.

Kauza „Olšanské hřbitovy“ rezonovala v éteru už před hlasováním v senátu. Je složité uvěřit, že Fremr netušil, že vede případ v režii Státní bezpečnosti, jež mu dodala jiný náboj, který se hodil do not komunistické moci bojující s nepřáteli socialistického zřízení.

Původně tvrdil, že nebyl nikým manipulován, ale později otočil, že byl zmanipulován a řada důkazů byla pořízena protiprávně. Dále mimo jiné nemluvil pravdu, že šlo o běžný případ bez zájmu veřejnosti. Soudní síň byla plná, proces byl natáčen a četly se odsuzující výzvy pracujících. 

Z těchto důvodů prošel Fremr jen velmi těsně o dva hlasy. Proto nesedí paušální odsudek, že selhal celý senát. Z vyjádření senátních frakcí vyplývá, že Fremra nepodpořil klub ODS a TOP 09, většina KDU-ČSL a někteří nezařazení. Pro jeho nominaci hlasovala většina klubu STAN, společné kluby ANO a SOCDEM, a SEN 21 s Piráty.

Situace se ovšem zásadně posunula poté, co krátce po hlasování vyplavaly na povrch informace, že soudce Fremr na počátku svého kariérního postupu odsuzoval jak na běžícím pásu emigranty.

Senátoři Marek Hilšer a Hana Kordová Marvanová se vzápětí obrátili dopisem na prezidenta a zdůraznili, že Fremr na přímý dotaz, zda se nepodílel na politických kauzách, onu stovku procesů s emigranty senátorům zatajil.

Bouře ve sklenici vody?

„Jsem přesvědčena, že kdyby byly před hlasováním známy i tyto skutečnosti, soudce Fremr by neprošel,“ řekla deníku FORUM 24 Marvanová, která považuje tuto kauzu za závažnější než „Olšanské hřbitovy“.

Emigrace znamenaly v totalitní éře vážný problém nejen pro emigranty, kteří byli většinou v nepřítomnosti odsuzováni a byl jim zabaven majetek, ale i pro jejich příbuzné, o něž se okamžitě začala zajímat Státní bezpečnost. Mnozí byli represivním aparátem šikanováni.

Proto zní neuvěřitelně výroky některých prezidentových konzultantů, kteří ani po zveřejnění nových informací nemají pocit, že pochybili. Bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová považuje rozruch kolem Fremra za „bouři ve sklenici vody“.

Wagnerová tvrdí, že každý, kdo byl v té době trestním soudcem, se kauzám typu opuštění republiky nemohl vyhnout, byly podle ní na denním pořádku. „Kdo dělal trestní agendu, tak zkrátka soudil podle zákona, který byl špatný. Ti, kteří k tomu měli výhrady, tak se většinou nestávali trestními soudci,“ říká Wagnerová.

Skandální obhajoba

Obhajoba Wagnerové je skandální tím spíše, že byla sama odsouzena za opuštění republiky. Nikdo v té době nikoho nenutil být trestním soudcem, který se současně podílel na politické perzekuci mnoha lidí. Bylo to čistě osobní rozhodnutí.

A není ani žádná omluva, že tyto citlivé informace vyplouvají až dnes, tedy v situaci, kdy se dotyčný kandidát uchází o exponovanou roli soudce Ústavního soudu.

O bizarní obhajobu se rovněž pokusil další Pavlův panelista, bývalý místopředseda senátu Jiří Šesták. „Senátoři M. Hilšer a H. Marvanová přišli se zajímavým odhalením, že soudce Fremr soudil řadu emigrantů v nepřítomnosti, a to R. Fremra diskvalifikuje. No jo, ale teď je velkou otázkou, kolik takových ústavních soudců senát v minulosti schválil a nikomu to nevadilo…“ napsal na twitter.

Šesták se sám obviňuje, že během šesti let, kdy byl v senátu, to nikomu nevadilo a ani jeho nenapadlo minulost kandidátů prověřovat. Tím přiznal zarážející laxnost, ačkoli senátoři nemusí suplovat práci Kanceláře prezidenta.

Pokud se o to Šesták nezajímal v době, kdy byl místopředsedou senátu, měl se o to zajímat dnes jako člen panelu konzultantů minimálně už jen proto, aby nevystavil prezidenta nepříjemným konfrontacím. Jaké je poučení z této blamáže?

Minulost kandidátů na post ústavního soudce je stále důležitá. Třicet čtyři let po pádu komunismu nikdo nikoho nenutí nominovat soudce podílející se na normalizačních represích. Výběr kandidátů je skutečně mnohem širší.

A soudce Fremr? Nejlépe by udělal, kdyby se nominace vzdal sám. Ulevil by nejen prezidentovi, ale i nejvyšší soudní instituci. Přinejmenším 145 odsouzených za emigraci a zjevné lži i v kauze „Olšanských hřbitovů“ ho diskvalifikují z elitního klubu soudců Ústavního soudu.