Je to právě 30 let. Zvolení Václava Havla prezidentem zůstane v dějinách českého národa zapsáno jako mimořádný okamžik. Havel byl po dlouhé době prezidentem suverénního státu, a navíc sám k této nově nabyté suverenitě i přispěl svým odporem vůči sovětskému pojetí státní moci.

Přesto je jeho osoba pro dnešní Čechy na rozdíl od prezidenta Masaryka stále spíše diskuzním problémem než svorníkem. Debata kolem jeho osoby je poznamenaná jak značně nekritickým obdivem jeho skalních příznivců, tak i zuřivou nenávistí jeho odpůrců.

Vzhledem k tomu, že tuto nenávist vůči Havlovi šíří vesměs komunisté, xenofobní nacionalisté a sympatizanti Vladimira Putina, je to pro Havla vlastně i dobré vysvědčení. Nutnost bránit Havla a jeho roli v naší moderní historii však poznamenává možnost kritického zhodnocení, jaké si zaslouží každá velká postava dějin.

Nyní, po třiceti letech od jeho prvního zvolení je snad ale i místo na vyvážený pohled, který může obsahovat kritický distanc k některým Havlovým postojům, aniž bychom tím shodili to hlavní. Tedy Havlův přínos k obnově svobody a k našemu začlenění do západních politických struktur. Pokusme se proto podívat na Havlovu osobu a jeho prezidentskou éru bez přehnané adorace i bez předpojatosti, spravedlivě a věcně.

Moc bezmocných. Koncepce, která způsobila bezmoc demokratů

Na Havlovi je zajímavé, že silné i slabé stránky svého veřejného působení včetně zřetelně mylných postojů nejprve teoreticky vyložil a pak je postupně realizoval. V dobrém i ve zlém.

Málokterá esej v historii českého intelektuálního života způsobila takový rozruch, jako Moc bezmocných. Navíc vyvolala široký ohlas i v zahraničí, kupříkladu v polském disentu, nebo dokonce i v Itálii, kde vyšla v dobře prodávané knize.

Na jednu stranu zde Havel brilantně a inspirativně vyjádřil specifickou pozici disidenta v sovětském systému vlády jedné strany. Pojem „života v pravdě“ vtiskl disidentskému prostředí rysy statečnosti a morální převahy nad potlačovateli občanských práv. Na druhou stranu toto prostředí zatížil takovými pocity morální výlučnosti, které nakonec zkomplikovaly možnosti disidentů komunikovat s okolím.

V Moci bezmocných jsou pregnantně formulovány ty rysy Havlova myšlení, které měly závažné, dosti rozporné i vysloveně negativní důsledky jak v opoziční činnosti vůči normalizačnímu režimu, tak i při obnově demokracie.

Havel popsal tehdejší režim jako post-totalitní společnost, v níž se prosazovala tatáž hierarchie životních hodnot konzumní společnosti jako ve vyspělých západních zemích. Systém demokratických států popsal pouze jako jinou podobu konzumní a industriální společnosti, která má systémově podobné chyby. Tato úvodní téze ukazuje Havla jako člověka, který nevede primárně zápas za demokracii západního typu, nýbrž bojuje za obecné osvobození člověka od každé lži. „Planetární krize lidského postavení prostupuje západní svět stejně, jako svět náš,“ píše Havel. Demokracie je pro něj dobrá pouze jako přechodné řešení, než lidé provedou v širší míře „existenciální revoluci“, která zlomí odcizení lidí žijících ve lži a obrátí je k autentickému životu v pravdě. Havel se přitom opírá o Martina Heideggera, který „vysloveně mluví o krizi demokracie“:

„Nic skutečně nenasvědčuje tomu, že by západní demokracie – tj. demokracie tradičního parlamentního typu – otevírala nějaké hlubší východisko.“ Tyto demokracie podle Havla neumějí čelit samopohybu technické, industriální a konzumní společnosti a umějí lépe než sovětský model socialismu zakrýt krizovou situaci člověka. Klíčová je pak tato pasáž:

„…celý ten statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu, aby člověk znovu nalezl sám sebe.“

Václav Havel, statečný disident a obránce lidských práv, zde těmito slovy vyhlašuje válku i podstatným prvkům systému západních demokracií. Základní problém je, že takovou úvahu si jistě může dovolit filozof, když řeší otázky širší perspektivy člověka a lidského bytí. Když takovou úvahu ale pronese populární vůdce politické opozice, tak to má závažné důsledky. A když se pak takový vůdce opozice ocitne v čele státu, který má právě budovat parlamentní demokracii, tak jde o velkou komplikaci.

Je otázkou, zda Havel vůbec domyslel svoji míru zodpovědnosti při tvorbě tohoto myšlenkového programu, který se mezi jeho příznivci tak silně rozšířil a vytvořil u nich vzorce postojů, hodnot a chování, jimž čelíme v české veřejné diskuzi až do současnosti. Program nepolitické politiky zavedl část české inteligence do blouznění o morální politice a k odporu vůči systému politických stran. Havlovi skalní příznivci se téměř nemohou angažovat v demokratických politických stranách, protože jimi pohrdají. Tím se ale stali bezbrannými, protože jim Havel nedal žádnou realistickou alternativu. Žádný nástroj jak usilovat o mandát a prosazovat legitimní zájmy a názory.

A naopak: Demokratické politické strany měly v polistopadovém období žalostný nedostatek příslušníků inteligence a čestných lidí, kteří by dokázali vyvážit pragmatiky a cyniky bez ideálů a bez hodnot.

Takové oslabení demokracie je přitom fatálním důsledkem toho, že vůdce opozice a první demokratický prezident nevěřil v parlamentní demokracii jako cílový stav občanské aktivity.

Nespravedlivé odsouzení zelináře

Podobný a o nic méně závažný problém představuje v Moci bezmocných slavná pasáž o zelináři. Připomeňme si ji:

„Vedoucí obchodu se zeleninou umístil do výkladu mezi cibuli a mrkev heslo ,Proletáři všech zemí, spojte se!‘. Proč to udělal? Co tím chtěl sdělit světu? Je skutečně osobně zapálen pro myšlenku spojení proletářů všech zemí? Jde jeho zapálení tak daleko, že cítí neodolatelnou potřebu se svým ideálem seznámit veřejnost? Uvažoval opravdu někdy aspoň chvilku o tom, jak by se takové spojení mělo uskutečnit a co by znamenalo? Myslím, že u drtivé většiny zelinářů lze právem předpokládat, že o textu hesel ve svých výkladech celkem nepřemýšlejí, natož aby jimi vyslovovali něco ze svého názoru na svět. To heslo přivezli našemu zelináři z podniku spolu s cibulí a mrkví a on je dal do výkladu prostě proto, že se to tak už léta dělá, že to dělají všichni, že to tak musí být.“

Podle Havla tento zelinář drobnými projevy loajality k režimu žije ve lži. Cestu k pravdě by našel tím, že by režimu odepřel každý, byť i sebemenší ústupek.

Je to velmi vážné, když si vůdce politické opozice zvolí jako terč své kritiky typ drobného obyčejného člověka. Co vlastně udělal Havlovi zelinář, že pro něj představuje tak zásadní prototyp chybného přístupu společnosti k problému nesvobodného režimu? Je vůbec namístě, aby se přední intelektuál vymezoval vůči tak slabému obyvateli nesvobodné země? Nebyl by férovějším soupeřem nějaký prototyp proradného režimního intelektuála, jakým byl třeba Ladislav Štoll, který zdůvodnil normalizaci v eseji Naše cesta je leninismus z března 1970? Jeho vina je přece zásadně a nepoměrně větší než vina drobných lidí, kteří se podřizují komunistickému režimu.

Havel se navíc nepozastavil nad klíčovým faktem, že „neautentické chování“ tohoto zelináře zcela přímo souvisí s tím, že ten obchod se zeleninou není jeho. A navíc tento obchod není ani nikoho jiného, kdo by se vůbec mohl suverénně rozhodnout chovat v tomto obchodě jinak, než po něm chce stát se svojí monopolní ideologií.

Havel si neuvědomil, že podstata nesuverenity zelináře nespočívá v tom, že se sám od sebe podřizuje, nýbrž v tom, že stát s monopolní ideologií je zároveň i monopolním zaměstnavatelem. Za otroctví nesou vinu na prvním místě otrokáři, a nikoli jejich otroci. Život ve lži byl v sovětském společenském systému důsledkem zotročení, které začalo likvidací práva na majetek, s nímž by člověk mohl podnikat. Systém státního monopolu v ekonomice úzce souvisel s monopolem na informace a monopolem na ideologii. Člověku bylo dáno jasně najevo, že už nemá možnost volby. Navíc to bylo popisováno jako nejvyšší stadium jeho lidství.

Každý člověk se jistě mohl stát hrdinou, jakým byl Havel. Jen je nerealistické to očekávat.

Polehčující okolností je naopak bezbrannost a opuštěnost zelináře v jeho společenském postavení, jaké intelektuál jen těžko může poznat. Nelze lidem vyčítat, když nemají silné vedení. A česká opozice – na rozdíl od polské – neuměla vést široké společenské hnutí. Právě kvůli pohrdání zelinářem, neboli tzv. obyčejnými lidmi.

Účinek teze o morálně pokleslém zelináři na českou disidentskou intelektuální společnost byl zcela zřetelný. Vytvořil představu malého ostrova spravedlivých v moři celospolečenské amorálnosti. Tomu zcela odpovídala i samotná Charta 77, jakkoli Havlovy teze kritizovali i někteří chartisté, kupříkladu Petr Pithart. Otisk Havlovy osobnosti byl vzhledem k jeho nespornému charismatu a také vzhledem k tomu, že dokázal za své postoje nasadit krk, velmi silný.

Esej Moc bezmocných je formálně brilantní text. Ale kromě úzkého kroužku zásadních kritiků (Mandler, Doležal, Pithart, Benda) se veřejně příliš nedoceňují její myšlenkové závěry a její tragický dopad na českou společnost poté, co se Havel stal prezidentem.

Určil první směr změny

Listopadová revoluce je jedním z nejšťastnějších okamžiků českých národních dějin. Lze jistě namítat, že Poláci, Maďaři a východní Němci dokázali setřást komunistické okovy dříve, ale to není pro Čechy a Slováky nějaké vážné stigma. Režim v normalizovaném Československu byl vzhledem k hloubce národního ponížení a masovému charakteru čistek na počátku sedmdesátých let mnohem rigidnější a dogmatičtější. Podstatné je, že jakmile došlo ke spontánnímu a masovému vystoupení statisíců lidí v týdnu, jenž následoval po rozehnané studentské demonstraci 17. listopadu v Praze na Národní třídě, tak se komunistický režim zbavený sovětské podpory zhroutil. Opozice k tomuto pádu přispěla tím, že společnost věděla o alternativě ke komunismu a věděla, co jsou to občanská a lidská práva.

Nechtěným osvoboditelem Čechů a Slováků byl Michail Gorbačov se svojí perestrojkou, jež měla oživit zatuchlý sovětský systém. Spustil proces, který se vydal svou vlastní cestou. Oživování skončilo smrtí pacienta, a to k velké radosti porobených národů.

Václav Havel přispěl této nejprve spontánní revoluci velmi pozitivním způsobem. Totiž tím, že ji jako přirozená autorita opozice dal jasný směr k demokratickým volbám a výměně představitelů státu i na přechodnou dobu do voleb. Navíc byl již dávno vyléčený ze socialistických inklinací v mládí a neviděl v udržování falešné vlády pracujících žádný pozitivní smysl. A to i přesto, že byl v prostředí disentu obklopený mnoha reformními komunisty, kteří by rádi zopakovali experiment se socialismem s lidskou tváří.  Havel si také dokázal během krátké doby navzdory své mediální nepřipravenosti a jistému nefalšovanému ostychu získat širokou popularitu v době, kdy společnost potřebovala nezpochybnitelnou autoritu. Vedle geniálních divadelních her a statečného postoje vůči represivní moci byl toto Havlův třetí fantastický životní výkon.

Jakmile se ale stal Havel prezidentem, přinesla mu postupně svoboda i tvrdé srážky, při nichž si až tak skvěle nepočínal. Je třeba ale předeslat, že všechny fámy, jak se domluvil na předání moci s komunisty, jak byl dosazený do funkce Moskvou a jak cynicky vyšachoval ze hry Alexandra Dubčeka, když byl jeho protikandidátem na funkci prezidenta, jsou jenom dost sprostými útoky od komunistů a dalších přátel normalizačního režimu.

Na Hrad! Otázka dohody s komunisty

Havel se stal jasným kandidátem většiny Občanského fóra, jež se postavilo do čela revoluce a bylo v této roli široce akceptováno. Představa Alexandra Dubčeka, že by mohl být po Husákovi prezidentem, byla sice pochopitelná z toho úhlu pohledu, že to byl právě Husák, kdo Dubčeka odklidil a kdo zavedl normalizační represivní režim. Nicméně v tom od Dubčeka byla i jistá drzost. Vždyť to byl také on, kdo pomáhal v první polovině roku demontovat reformy dosažené jeho vedením v době Pražského jara. Byl to právě Dubček, kdo obnovil cenzuru a 22. srpna 1969 podepsal jako předseda Federálního shromáždění pendrekový zákon, aby šlo efektivněji potlačovat protisovětské demonstrace. S takovou minulostí by byl Dubček velmi špatným symbolem nových poměrů. Havel udělal kus práce pro společnost, když Dubčekovi jeho nápad, že bude prezidentem, vymluvil.

Kritika, že se Havel na předání moci s komunisty domluvil, je nemístná proto, že jiným řešením, než s komunisty jejich odchod pod tlakem dojednat, by bylo jedině provedení násilné revoluce. Když ale takové násilí není nutné, tak je jedině správné se mu vyhnout. Komunisté pochopili, že s monopolem jejich vlády je konec a snažili se dosáhnout jen fyzického přežití a jisté beztrestnosti. Nakolik Havel slíbil komunistům beztrestnost, je velká otázka, jež se opírá jen o spekulace.

Jisté je, že Havel razil heslo „nejsme jako oni“, čímž obecně určil bezbolestnou proměnu poměrů. Havel učinil 15. prosince 1989 dohodu s tehdy novým premiérem Mariánem Čalfou, který byl vysokým nomenklaturním komunistou a odborníkem předchozí Adamcovy vlády na legislativní proces. Tuto dohodu odráží Čalfův výrok: „Oni věděli kdo a já věděl jak.“ Jinými slovy, Čalfa dotlačil komunistické poslance Federálního shromáždění k tomu, že 29. prosince 1989 zvolili Václava Havla jednomyslně prezidentem. Že jej jednomyslně zvolili právě komunisté, je pouze úsměvné a o nějaké strašlivé tajné konspiraci to vůbec nesvědčí. Faktické ujednání prozrazuje Petr Pithart na záznamu z Koordinačního centra Občanského fóra z 22. prosince 1989. Komunisté požadovali za zvolení Václava Havla jisté záruky, které ale představitelé OF nebyli příliš ochotni s nimi sepsat. Zřejmě se spíše jednalo o ujištění Čalfy, že nastupující garnitura nemá v úmyslu pořádat hony na čarodějnice. To nemuselo být výsledkem nějaké dohody či nějakého kompromisu. Havlova skupina totiž nějakou retribuci v úmyslu skutečně neměla.

Zvolení Václava Havla způsobilo v české společnosti obrovskou radost a pro mnohé účastníky a pamětníky tohoto vývoje je jeho nástup na Pražský hrad spojený s těmi nejlepšími vzpomínkami. Naprosto výstižný byl přitom jeho slavný novoroční projev, v němž sdělil občanům smutnou pravdu, že jejich země nevzkvétá.

První chyby

Pak už ale nadešla série chyb. Havel poctivě nechápal instituce demokratického státu, a to včetně té vlastní – prezidentské. O své roli proto říkával s vážnou tváří, že vládne, a ostatní politici byli nuceni mu vysvětlovat, že to není podstata činnosti nejvyššího státního úředníka. Chápal sám sebe jako nástupce králů, a tudíž si i pořídil dvůr, skupinu rozšafných a částečně bláznivých přátel, kteří mu dělali poradce a hradní aparát. Ve skutečnosti šlo o sestavu, která dělala Havlovi spíše ostudu a říkala si o ostrou kritiku. Hloubku neporozumění vůči parlamentu prokázal tehdy, když 28. ledna přednesl před poslanci návrh na změnu názvu rovnou i se změnou státních znaků a očekával, že jeho návrh bude bez řečí ihned schválen, a to navíc jako celek. Navíc prokázal neporozumění skutečně férové federaci, když ho ani nenapadlo konzultovat státní znak se slovenskou reprezentací. A když ho pak poslanci neposlouchali, chtěl jako lidový tribun nadaný mandátem ulice, pořádat nátlakové akce proti parlamentu na náměstí.

Z těchto metod ale Havel postupně ustupoval a začal si zvykat na fakt, že je prezidentem v parlamentní demokracii. Byl k tomu také poměrně krutě donucen Václavem Klausem, který odtrhl od Občanského fóra Občanskou demokratickou stranu a tím vytvořil politickou sílu, jež mohla provést zásadní reformy, které odstranily státní monopol, jež byl téměř ve všech oblastech společenského života a především v ekonomice. Havlovi slouží ke cti, že se s tímto stavem věcí důstojně smířil.

Nesmířil se ale s rozpadem československé federace. Od pomlčkové války, k níž přispěl nepřipraveným a neprojednaným návrhem na změnu státu, až po volby v roce 1992, jež vynesly dva silné a odlišné vůdce pro Českou i Slovenskou republiku, nepřestával vyvíjet nátlak na udržení nefunkčního dualistického soustátí. Zejména se snažil různě napomínat odbojné Slováky, čímž pouze přiléval olej do ohně. V konfrontaci s česko-slovenským problémem hrál navzdory veškerému zaklínání se občanským principem roli bezděčného pražského centralisty, který automaticky předpokládá protektorský vztah k méně civilizovanému Slovensku. Právě tak, jako dobře nechápal pravidla a postupy demokratické politiky a demokratické instituce, ani nedokázal pochopit, že předpokladem společného státu je společně sdílená stranicko-politická struktura, která by umožňovala jednu vládní koncepci. Češi a Slováci neměli kromě rozpadlé KSČ společné politické strany, protože oba národy uvažovaly rozdílně a měly odlišné preference i programy. Jejich společný stát byl výsledkem utopie čechoslovakismu, jež kdysi vznikla navíc účelově kvůli přítomnosti tří milionů Němců.

Havel v červenci 1992 proto musel odstoupit, aby už nebránil pokojnému rozdělení Československa. Bylo to pro něj trpké, ale zvládl to. Slouží ke cti Václavu Klausovi, že nevedl vůči Havlovi, s nímž si již nerozuměl skoro v ničem, žádnou kampaň a ODS spolu s koaličními stranami zvolila Havla prezidentem České republiky.

Dovedl Česko na Západ

Jestliže jsme vypočítali už tři fantastické životní výkony Václava Havla, tak je nyní ještě třeba k nim připočíst čtvrtý. Je to položení základů západní orientace polistopadové politiky. Od chvíle, kdy Havel předstoupil 20. 2. 1990 s vynikajícím projevem před Kongres Spojených států, začala hvězdná chvíle Čechů ve světě, která trvala déle než desetiletí a byla završena vstupem do NATO a Evropské unie.

Havel před americkými kongresmany mimo jiné řekl:

„Československo se vrací do Evropy. V zájmu obecném a tím i svém chce tento svůj návrat – politický i ekonomický – koordinovat s ostatními navrátilci, to znamená především se svými sousedy Poláky a Maďary. Pro koordinaci těchto návratů děláme, co můžeme. A zároveň děláme, co můžeme, pro to, aby nás byla Evropa schopna – jakožto své zbloudilé děti – opravdu přijmout. To znamená, aby se nám otevřela a aby své struktury – formálně sice evropské, ale de facto západoevropské – začala v tomto směru transformovat. Tak ovšem, aby to nebylo na její úkor, ale naopak k jejímu prospěchu.“

Západní zahraničněpolitická linie Československa a pak České republiky byla rozpracována vládami i našimi diplomaty a ani roztodivné vlastnosti některých sociálních demokratů a později hanebné skutky Miloše Zemana a Andreje Babiše ji dosud nedokázaly změnit. To je Havlův úspěch.

Světová celebrita a otisk osobnosti

V krizích a kolektivních selháních řada Čechů, zejména příslušníků inteligence, vzhlíží téměř nábožně k Václavu Havlovi jako k novodobému svatému Václavovi. Tím ale opravdu nebyl. Rozpornost Havlových idejí a jeho občasné tendence kralovat na Pražském hradě v rozporu s principy parlamentní demokracie jasně ukazují, že Havel není řešením našich problémů. Havel je mnohem spíše jedním z našich problémů. Vedle otevřené kritiky jeho chyb je ale zároveň třeba spravedlivě uznat jeho nesporné zásluhy.

Oproti dnešnímu stavu, kdy v čele státu stojí Miloš Zeman, byl Václav Havel solidním a civilizovaným člověkem s ohromným rozhledem, který byl doslova světovou celebritou a také za ním do Prahy světové celebrity putovaly. Tím výrazně přispěl k návratu našeho národa ze sovětského barbarství do civilizace a vtiskl mu neopakovatelný ráz a jistou grácii.

Smutný Havel

Václav Havel měl jako veskrze nepolitický a váhající intelektuál problém, že byl poněkud bezbranný v konfrontaci se silnými politickými lídry. Jeho klíčovým soupeřem a spíše škodolibým mučitelem byl dlouhodobě Václav Klaus jakožto předseda vlády. Klause iritovaly Havlovy projevy a rád mu dával zakusit bezmocnost.

Klaus měl před Havlem ten náskok, že si ke svému postavení dokázal zajistit mandát voličů a toho také hojně využíval, když oproti prezidentským tendencím k uplatňování vlivu stavěl principy parlamentní demokracie. Je známo, že tyto spory měly pro Havla značně nedůstojnou povahu, a fankluby obou politiků se proto ostře nenáviděly. Oba tábory vytvořily v pražských redakcích a v intelektuální elitě nedýchatelné prostředí vypjaté nenávisti, při níž tvrdí přívrženci Havla i Klause pokládali každého, kdo stál mimo tuto zběsilost, za agenta protivné strany. Být mimo tento spor a zachovat si kritický odstup od obou táborů, bylo velmi těžké, či skoro nemožné. Přitom mezi samotným Havlem a Klausem docházelo i ke chvílím respektu a konstruktivní spolupráce.

Klaus tehdy nechal Havla a jemu blízké lidi pracovat na začlenění České republiky do západních struktur, ačkoli byl sám k tomuto procesu po odchodu baronky Tchatcherové chladný.  Klausova administrativa tomuto procesu pomáhala a on sám mu alespoň nestál v cestě, třebaže na Havlovu světovou popularitu silně žárlil.

Václav Havel na oplátku zase dobře věděl, že se stal prezidentem nové republiky z moci ODS, neboli i Václava Klause, a respektoval na počátku také ekonomickou reformu, jakkoli jí nerozuměl a jakkoli mu byla v některých aspektech i cizí. Havel se pokusil proti politickým lídrům, tedy proti Klausovi a Zemanovi opakovaně vzbouřit, ale jeho nepolitická politika se ukázala jako krajně nepraktická víra. Neměl za sebou totiž žádnou zřetelnou politickou strukturu, která by se opírala o mandát z voleb. Opakovaně se jako alchymista pokoušel vyrobit intelektuální a vlivové spolky, které ale byly politickým lídrům se silným mandátem voličů prostě jen pro smích.

Moc bezmocných sice pomohla disidentovi Havlovi získat moc, ale pak tato samá moc bezmocných odvedla prezidenta Havla od moci k bezmocnosti, která pak charakterizovala jeho poslední roky v nejvyšší státní funkci. Tento tragický životní pocit bezmocnosti kdysi mocného muže se pak obtiskl do Havlovy poslední divadelní hry a do jeho filmu Odcházení. Humor je zde jen vedlejším prvkem dominujícího smutku.

Václav Havel měl na jistý smutek naprosté právo. Během jeho posledních let života se v české společnosti poprvé objevila zuřivá antizápadní a antiliberální emoce, kterou náhle sdílely tisíce lidí, jež se podepsaly pod petici proti projektu amerického radaru v Brdech. Podepsali se zde dokonce i lidé, kteří dříve měli k Havlovi spíše blízko. A s antiamerickou nenávistí začala v české společnosti narůstat nostalgie po socialismu a po normalizační kultuře. Jako by tu náhle vstala z mrtvých zbolševizovaná vesnice. Ve skutečnosti ale byla tato část společnosti, jež se necítila být vítězem Listopadu, v prvním desetiletí pouze konsternovaná převratným vývojem a neměla vedení. Později se jí postaví do čela Miloš Zeman a poplive tím všechno dobré, co společnosti přinesl Havel.

Potlesk a potupa

Když Václav Havel v prosinci roku 2011 zemřel, přišly se mu poklonit dlouhé zástupy Čechů. Katedrála byla plná k prasknutí a nikdy předtím se k nám nesjelo tolik státníků a významných osobností z celého světa. Byl to zasloužený hold, při němž i Václav Klaus sehrál důstojnou roli. Byl to ohromný a zasloužený potlesk.

Krátce po smrti Václava Havla se však na tehdy začínajících sociálních sítích objevil zvláštní fenomén: prudká a zuřivá nenávist k Havlovi a ke všem, kteří se k němu hlásí. Nese se nejčastěji od lidí, kteří mají komunistickou minulost, kteří nenávidí Západ a často i samotnou demokracii. Spolu s komunisty ovšem proti Havlovi a jeho odkazu vystupují i krajní konzervativci, které s komunisty dnes spojuje odpor k západnímu liberalismu.

Jako by se do českého prostředí s Havlovou smrtí mohl konečně naplno vetřít fantóm zla a pomsty, který připomíná atmosféru druhé československé republiky.

Havel odešel. Pak se otevřely kanály a nadešla doba po Havlovi. V ní žijeme teď. Mnoho lidí se ale znovu vrací k Havlovi jako k symbolu toho dobrého, co přinesl protikomunistický odpor a Listopad 89. A toho dobrého bylo podstatně víc.