Václav Havel a Václav Klaus FOTO: ČTK/Turek Tomáš
FOTO: ČTK/Turek Tomáš
V létě roku 1990 napsal Václav Havel malou knížku s titulem Letní přemítání. Většinu textu věnoval objasnění svých postojů k otázkám, které tehdy hýbaly společností. Napětí mezi Čechy a Slováky, ekonomická reforma, vztah k Sovětskému svazu. Je zajímavé se na to po třiceti letech podívat.
Bez nějaké znalosti a velkého přemýšlení dnes část veřejnosti spolkla výklady Václava Klause (který je zřejmě zhrzený tím, že v učebnicích historie bude mít Havel stejně velkolepější místo). V rozhovoru pro polský týdeník Do Rzeczy Klaus v roce 2013 říkal: „Václav Havel (a jeho specifická ideologie, pro kterou nemám lepší název než havlismus) byl absolutně jiný svět. Trh nazýval hokynářstvím, místo demokracie chtěl elitářskou postdemokracii, místo konzervatismu a tradičních hodnot prosazoval modernistické boření existujícího lidského řádu. Byla to spíše ozvěna francouzského jakobínství než britský konzervativní princip klasického liberalismu. Bylo to extrémní levičáctví. Tyto věty jsou jen stručným naznačením zásadních rozdílů mezi námi dvěma, není to vážné pojednání o Václavu Havlovi.“
Jako by to Havel tušil, vyrovnával se s takovými názory skoro čtvrt století předtím. V Letním přemítání píše:
„Po celý svůj dospělý život jsem byl oficiálními činiteli označován za ‚exponenta pravice‘, který chce vrátit do naší země kapitalismus. Dnes – na stará kolena – jsem leckýms podezírán z levicovosti, ne-li přímo ze socialistických spádů.“
Podle Havla to s ním ale bylo jinak: „Jakkoli bylo mé srdce odvždycky nalevo od středu mé hrudi, vždycky jsem věděl, že jediná fungující a vůbec možná ekonomika je ekonomika tržní. To znamená ekonomika, v níž všechno někomu konkrétnímu patří, a za všechno je tudíž někdo odpovědný, v níž existuje – v rámci právního řádu – naprostá samostatnost a pluralita hospodářských subjektů a jejíž chod je řízen především zákony trhu. Jedině taková ekonomika je přirozená, má smysl a může vést k prosperitě, protože jedině ona odpovídá povaze života: život je ze samé své podstaty nekonečně a tajemně mnohotvárný, a tudíž žádným centrálním mozkem ve své plnosti a proměnlivosti neobsáhnutelný a nenaplánovatelný.“
Havel po zkušenostech s budováním socialismu u nás viděl, že „pokus sjednotit všechny hospodářské subjekty pod panstvím státu jako jediného monstrózního vlastníka a podřídit celý hospodářský život jedinému centrálnímu Rozumu, který si myslí, že je chytřejší než život sám, je namířen ve svých důsledcích proti samé podstatě života“.
„Vím stejně dobře jako ta nejpravější pravice, že jedinou cestou k hospodářské záchraně této země a k jejímu postupnému vzpamatování a posléze skutečnému hospodářskému rozvoji je co možná nejrychlejší obnova tržní ekonomiky.“
Pak se dokonce objevuje malá chvála Václava Klause! (Klaus si nepochybně pamatoval, že jen malá.)
„Tento scénář, obsahující nástin a časovou souslednost kroků zaměřených k splnění tohoto bezprecedentního úkolu, je výsledkem dlouhých a komplikovaných diskusí různých ekonomů. Mnoho prvků do tohoto scénáře vnesl a svou nekompromisností ho velmi pozitivně ovlivnil ministr Klaus. To ale neznamená, že naše reforma je jen nějakým jeho osobním nápadem, či dokonce rozmarem. Je to výsledek obecné shody a především je to výraz nutnosti. Je to jediná smysluplná alternativa pro tuto zemi… Po desítiletí bylo obyvatelstvo podpláceno penězi, které by v normálních ekonomických poměrech musely být investovány do nových technologií, rozvoje, energetických úspor, prohlubování efektivity výroby a kvality a konkurenceschopnosti výrobků. Žili jsme tedy, jak se často právem zdůrazňuje, na úkor budoucnosti.“
„Nejsem tedy rozhodně pro takzvané ‚změkčování‘ či zpomalování reformy. Spíš jsem naopak nervózní z toho, že reforma postupuje pomalu… Vadí-li mi něco a považuji-li to za nebezpečné, pak to je pouze ideologizace naší reformy a netolerantní dogmatismus, ba přímo fanatismus, které ji občas provázejí…
Tržní ekonomika je pro mne cosi samozřejmého jako vzduch; vždyť to je jen staletími (co staletími – tisíciletími!) vyzkoušený a ověřený způsob ekonomické činnosti člověka, který nejlépe odpovídá lidské přirozenosti. Právě pro tuto samozřejmost to ale pro mne není a nemůže být žádný názor na svět, filozofie nebo ideologie. A tím méně smysl života. Připadá mi dost směšné a zároveň dost nebezpečné, když se pro mnohé lidi (a leckdy paradoxně právě pro ty, kteří po léta nedokázali zvolat jediné protestní slovo proti komunistickému hospodaření) stává tržní ekonomika najednou předmětem kultu, souborem nesmiřitelně obhajovaných dogmat, nadřazovaných i tomu, čemu by tato ekonomika měla sloužit, totiž životu samému…
Pravicový dogmatismus s jeho zapšklou netolerancí a fanatickou vírou v obecné poučky mi vadí stejně jako levicové předsudky, bludy a utopie. Dnes se bohužel dost často můžeme setkat s tím, že věcnou analýzu konkrétních problémů a jejich klidné, nepředpojaté zvažování vytlačuje z veřejných debat cosi jako ‚tržní běsnění‘. Kult ‚systémové čistoty‘ tržní ekonomiky může být ovšem stejně nebezpečný jako marxistická ideologie, protože vychází z téhož mentálního postoje: totiž z jistoty, že teorie je ze zásady chytřejší než život a že všechno, co odporuje teoretickým poučkám, co se jim vymyká či je přesahuje, je z principu zavrženíhodné. Jako by byla důležitější všeobecná poučka než to, co velí – v konfrontaci s tím či oním komplikovaným životním jevem – lidské poznání, nepředpojatá a doktrínami nesvazovaná soudnost, cit pro míru a v neposlední řadě i porozumění konkrétnímu člověku a z něj vyrůstající mravní a sociální cítění.“
Tolik Václav Havel před třemi desetiletími. V podstatě se některá jeho tušení naplnila. Hlásala se tady tržní čistá ekonomika, ale do hry vstoupili aktéři s komparativními výhodami. Nám již známé bytosti z podniků zahraničního obchodu, protřelé komunistické kádry, estébáci se sítěmi svých kontaktů. Jak pak přiznal poslední federální premiér Jan Stráský, prostě se úmyslně spěchalo a přitom bylo jasné, že se bude krást nad obvyklou míru. Výsledkem je dnes mimo jiné Andrej Babiš, který rozhodně není žádný druhý Tomáš Baťa. Nebyl ale jediný.
Pro „prostý lid“ je Havlovo uvažování příliš složité. Ne proto, že by bylo tak složité, ale protože je to uvažování. Havel měl ale, na rozdíl od některých dogmatiků, větší pochopení pro realitu. Znal intuitivně to, čemu sociologie říká „nezamýšlené důsledky“. Chcete rychle privatizovat, a tak dáte majetek každému, kdo se jeví jako ten nejhbitější? Vytvoříte komunisticko-estébáckou vrstvu pseudopodnikatelů. Ti si pak pasou své politiky a nakonec to nestačí a do politiky jdou sami, aby to měli jistější. Chcete být „pragmatičtí“ v mezinárodních vztazích? (Hlavně ne dalajlamismus a pussyriotismus!) Obchodujete tedy s těmi, kdo vám dodají šmejdy, kradou vám patenty, nedodržují smlouvy a nakonec se na vás vykašlou. Kromě toho si ale nastrkají své agentíky do státní správy a pokoušejí se ovlivnit směřování země.
Havel neměl samozřejmě ve všem pravdu a v něčem zase míval pravdu Václav Klaus. Tak to na světě chodí. Začíst se ale do dobových dokumentů může být pro upřesnění našich znalostí užitečné. Aspoň někdo by měl vědět, že Václav Havel byl někdo jiný než neomarxistický zaprodanec světového kapitalismu a levicový buržoazní exponent.
