Havel už to kdysi napsal Husákovi jasně, čím držel režim pohromadě: strachem

repro video: YouTube

Gustáv Husák | FOTO: repro video: YouTube

Do dnešní debaty o tom, proč komunistický režim vůbec mohl existovat a jestli ho náhodou nechtělo tolik lidí, že pro své udržení nemusel ani být moc totalitní, má co říct Václav Havel. Ten už tu sice není, ale popsal to docela přesně v dopise komunistickému prezidentovi a šéfovi KSČ Gustávu Husákovi. Dalo by se říct, že Havel neměl odstup, že byl názorově jasně vymezený na jedné straně, že nebyl historik a podobně. Byl ale tím, čemu se říká zúčastněný pozorovatel, a zúčastněné pozorování je legitimní nástroj empirického zkoumání společnosti. Možná by stálo za to si výsledek bádání tohoto pozorovatele připomenout.

Když se mluví o „dopise“ Husákovi, je dobré vědět, pokud ho někdo nečetl, že ten text je dlouhý třicet knižních stran. Těžko říct, jestli ho Husák někdy celý četl, popřípadě jestli z něj vůbec něco četl. Havel ho datoval 8. dubna 1975, byl tedy napsán uprostřed temna normalizačních 70. let. Tady se nesmíme nechat uhranout tou sedmičkou. Tísnivé a nehnuté poměry tady panovaly až do poloviny 80. let. Schopnost vzbuzovat strach si režim ponechal až do poledních dní své existence.

Pavel Hofman

Teď už ale aspoň jednu pasáž z celé dlouhé Havlovy úvahy:

„Základní otázka, kterou si tu je třeba položit, zní: proč se vlastně lidé chovají tak, jak se chovají; proč dělají vše to, co ve svém souhrnu vytváří ten impozantní dojem totálně jednotné společnosti, totálně podporující svou vládu? Myslím, že každému nepředpojatému pozorovateli je odpověď zřejmá: žene je k tomu strach. Ze strachu, že přijde o své místo, vyučuje učitel ve škole věci, kterým nevěří; ze strachu o svou budoucnost je žák po něm opakuje; ze strachu, že nebude moci pokračovat ve studiu, vstupuje mladý člověk do svazu mládeže a dělá v něm vše, co je třeba; ze strachu, že jeho syn nebo dcera nebude mít při přijímání na školu potřebný počet bodů v obludném politicko-bodovacím systému, přijímá otec nejrozmanitější funkce a dělá v nich ‚dobrovolně‘ to, co je žádáno.

Ze strachu z případných následků se lidé účastní voleb, volí v nich navržené kandidáty a tváří se, jako by ten obřad považovali za skutečné volby; ze strachu o existenci, postavení a kariéru chodí na schůze, odhlasovávají tam vše, co mají, anebo aspoň mlčí; ze strachu provádějí různé ponižující sebekritiky a pokání a nepravdivě vyplňují spoustu ponižujících dotazníků; ze strachu, že je někdo udá, neprojevují veřejně a často ani v soukromí své skutečné názory. Ze strachu z možných existenčních ústrků, ze snahy vylepšit si své postavení a zalíbit se vyšším orgánům vyhlašují pracující ve většině případů své pracovní závazky; z týchž pohnutek zakládají dokonce mnohdy i brigády socialistické práce, vědouce dobře napřed, že jejich hlavním posláním bude, aby o nich bylo referováno v příslušných hlášeních nahoru. Ze strachu chodí lidé na různé oficiální oslavy, manifestace a průvody. Ze strachu, že jim bude znemožňována další práce, hlásí se mnozí vědci a umělci k ideám, v něž ve skutečnosti nevěří, píší věci, které si nemyslí nebo o nichž vědí, že nejsou pravdou, vstupují do oficiálních organizací, účastní se práce, o jejíž hodnotě mají to nejhorší mínění, anebo sami oklešťují a deformují svá díla. Ze snahy zachránit sami sebe mnozí dokonce udávají na jiné, že dělali to, co sami dělali s nimi.

Strach, o němž mluvím, si ovšem nelze představovat jako strach v běžném psychologickém smyslu, tj. prostě jako určitou konkrétní emoci: kolem sebe nevidíme většinou lidi chvějící se strachem jako osiky, ale docela spokojeně a sebejistě se tvářící občany. Jde tu o strach v hlubším, řekl bych etickém smyslu: totiž o více nebo méně vědomou participaci na kolektivním vědomí trvalého a všudypřítomného ohrožení; o starost o to, co je nebo mohlo by být ohroženo; o pozvolné zvykání na toto ohrožení jako na substanciální součást přirozeného světa; o stále obsáhlejší, samozřejmější a obratnější osvojování si různých forem vnějškového přizpůsobení jako jediného produktivního způsobu sebeobrany.

Strach přirozeně také není jediným stavebním materiálem současné společenské struktury. Přesto zůstává materiálem hlavním, základním, bez něhož by nikdy nemohlo být dosaženo oné vnějškové jednoty kázně a jednomyslnosti, o něž oficiální dokumenty opírají své tvrzení o zkonsolidovanosti našich poměrů.“

Čeho se lidé vlastně bojí?

„Vzniká ovšem otázka: Čeho se lidé vlastně bojí? Procesů? Mučení? Ztráty majetku? Deportací? Poprav? Zajisté nikoliv: tyto nejbrutálnější formy nátlaku společenské moci na občana naštěstí – aspoň v našich podmínkách – odnesla historie. Dnešní nátlak má formy jemnější a vybranější, a i když i dnes existují politické procesy (jejichž mocenská zmanipulovanost je každému známa), reprezentují už jen hrozbu krajní, zatímco hlavní váha je přenesena do oblasti nátlaku existenčního. Což ovšem na podstatě věci mnoho nemění: je známo, že nikdy nezáleží tolik na absolutní hodnotě ohrožení, jako na jeho hodnotě relativní; spíš než o to, co člověk objektivně ztrácí, běží o to, jaký to má pro něj – na horizontu světa, v němž žije, s jeho hierarchií hodnot – subjektivní význam.

Čili: bojí-li se dnešní člověk například, že ztratí možnost práce ve svém oboru, může být tento strach stejně silný a může ho vést k týmž činům, jako když v jiných historických podmínkách mu hrozila konfiskace majetku. Metoda existenčního nátlaku je přitom dokonce v jistém smyslu univerzálnější: není totiž u nás občana, který by nemohl být existenčně (v nejširším slova smyslu) postižen; každý má co ztratit, a každý má tudíž důvod ke strachu.

Škála toho, co může člověk ztratit, je bohatá: od nejrůznějších výsad vládnoucí vrstvy a všech zvláštních možností, plynoucích z moci, přes možnost klidné práce, postupu a výdělku v zaměstnání, přes možnost vůbec pracovat ve svém oboru, přes možnost studia, až k možnosti žít aspoň na tom stupni omezené právní jistoty jako ostatní občané a neocitnout se v oné zvláštní vrstvě, pro kterou neplatí ani ty zákony, které platí pro ostatní, totiž mezi obětmi československého politického apartheidu.“

Každý měl co ztratit

„Ano, každý má co ztratit, i ten poslední pomocný dělník může být přeřazen na místo ještě horší a hůř placené, i jemu se může krutě nevyplatit, když na schůzi nebo v hospodě řekne svůj pravý názor. Tento systém existenčního nátlaku, dokonale obepínající celou společnost a každého občana, ať už jako konkrétní každodenní pohrůžka, anebo jako všeobecná možnost, by ovšem nemohl úspěšně fungovat, kdyby neměl – přesně tak, jako ony překonané brutálnější formy nátlaku – své přirozené mocenské zázemí v té síle, která mu zajišťuje univerzalitu, komplexnost a moc: ve všudypřítomné a všemocné státní policii.

Tento děsivý pavouk má totiž celou společnost skrz naskrz protkánu svou neviditelnou pavučinou, on je tím mezním úběžníkem, v němž se nakonec všechny linie strachu protínají, oním posledním a nevývratným dokladem beznadějnosti každého pokusu občana čelit společenské moci.“

Stálo by za to číst to celé, aby bylo jasné, že Havel odpovídal i na další otázky a námitky, které jeho pohled mohl vzbudit. To už je ale na každém, jestli to udělá, nebo ne. Nežijeme v době, kdy se povinně čtou knihy a projevy generálních tajemníků a podobných bytostí. Aspoň teď v ní chvíli pár let nežijeme.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner