NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / „Celý život jsem chtěl být filmařem,“ řekl mi na konci roku 1995 Václav Havel v obsáhlém rozhovoru o jeho vztahu ke kinematografii, který pak vyšel v časopise Iluminace č. 1/1996. Světové uznávaným dramatikem a esejistou se tedy paradoxně stal vlastně z nouze a z nezbytí a svůj sen si splnil komplexně až těsně před smrtí jedinečným autorstvím námětu, scénáře a tentokrát i režie celovečerní hrané tragigrotesky Odcházení (2011).

Většina laických i odborných interpretací si název její předlohy, divadelní hry, i filmu podle ní a také jejich obsah bezprostředně spojily s autorem samým a s jeho odchodem z prezidentské funkce v roce 2003 – viz například shrnující reflexi filmu od Jiřího Kubíka Režisér vlastního příběhu (MFD 13. 12. 2011).

Jak mi ale Václav Havel svěřil v jiném rozhovoru (Xantypa 22. 1. 2008), „námět vznikl dávno před revolucí, protože mě téma krále Leara, mocnáře, který ztratí moc a svět kolem něj se začne s tou funkcí hroutit, přitahovalo už od let šedesátých. Snad na tom měl zásluhu i Jan Kott se svou slavnou studií o Samuelu Beckettovi a Králi Learovi. Samosebou, že v detailech jsem mohl využít zkušeností z doby prezidentství, z opouštění prezidentské funkce a z mého postprezidentství. To zajisté. Ale to téma, jak jsem řekl, vyrůstá z úplně jiného zázemí.“

Z mosta do sprosta

Impresionisticky idylická procházka prosluněným parkem film otevírá: v čele exkancléř Vilém Rieger (Josef Abrhám), o půl kroku pozadu jeho letitá přítelkyně Irena (Dagmar Havlová Veškrnová), její kamarádka Monika (Eva Holubová), vzadu se slunečníkem trochu pajdá Rigerova matka (Vlasta Chramostová), babička jeho dvou dcer. Starosvětskou náladu absurdně zcizí několikrát prolétnuvší houpačka s tou mladší, Zuzanou (Ivana Uhlířová), a pak už se začíná odvíjet v podobě oživlých obrazů skurilní příběh lidského opouštění dosavadních materiálních i duchovních pozic.

Udělat s Riegerem interview na rozloučenou přichází poněkud zchátralý bulvární novinář Jack (Jiří Macháček) s fotografem Bobem (Stanislav Milota) z deníku Fuj. Své banální otázky Jack sotva luští z papírků, Rieger však odpovídá jako hrdý zastánce „tradice, hodnot a ideálů“, které prý ztělesňoval v očích obyčejných občanů a bohužel teď berou za své. Jeho vznícené proklamace nevynechávají ani svobodu slova, lidská práva a práva žen a opakované tirády přeruší až matka s poukazem na únavu – a krom toho: „Stejně říkáš pokaždé totéž…“ Servilní okolí, včetně tajemníka Viktora (Oldřich Kaiser), exkancléře brání, i ono však zvadne po poslední otázce na stěhování z honosné vládní vily, před jejímž zadním traktem se všechno odehrává.

Scenérie na moment potemní, zaduje vichr, Rieger rozpačitě namítne: „To by si přece nedovolili.“ Představa pádu z mosta do sprosta zahrozí poprvé, jakkoli zažehnávána chlácholením okolí. Starší dcera Vlasta (Tatiana Vilhelmová) se svým submisivním manželem Albínem (Jan Budař), myslí ale pragmaticky a přichází rovnou s návrhem závěti. Jako momentální spása se pak na hladině zahradního bazénu zjeví „politoložka, multikulturní sociopsycholožka a intermediální komunikátorka“ Bea Weissenmütelhofová (Barbora Seidlová), Riegerova nadšená příznivkyně a autorka diplomové práce o něm. S tím, že by o něm ráda napsala životopis. Riegerovy zduřelé emoce ovšem vzápětí zchladí příchod žárlivé Ireny s nákupem a helikoptérový přílet nového náměstka Vlastíka Kleina (Jaroslav Dušek), toho, kterého Rieger ještě sám jmenoval.

Vysoké a nízké

Už v předchozím rozhovoru v Xantypě 27. 6. 2006 mi Václav Havel odhalil ještě další souvislosti geneze látky. Před rokem 1989 stačil hru rozepsat, ale „pak jsem myslel, že jsem text zahodil, protože se mi zdálo, že je mimo toho, co se na člověka tehdy valilo. Najednou ale, po konci mého prezidentství, hru našla moje sousedka Andulka Freimanová a dala mi ji. Nevrátím se k ní samosebou v té podobě, jak jsem ji tehdy psal, ale k základnímu tématu se vrátit chci, protože jsem k němu získal dost inspiračních zdrojů. Vždyť to má být hra o politikovi, kterého v okamžiku rozkvětu náhle zbaví funkce a jemu se zhroutí svět. Musí se stěhovat ze státní vily a trochu by měl být ve hře přítomen i Višňový sad, protože taky přijde nový majitel a kácí sad u vily, tak jako se dnes leckdes kácejí parky. Ale čím víc člověk o tom mluví, tím víc se zvyšuje nebezpečí, že to nikdy nenapíše…“

Havel hru napsal a dopsal, tiskem vyšla poprvé v Edici Respekt v roce 2007, premiérově provedena byla 22., 23. a 24. května 2008 v pražském Divadle Archa v režii Davida Radoka (* 1954), syna Havlova režijního guru Alfréda Radoka. Podle literární historie Shakespearův Král Lear (1605–1606) „zdůrazňuje spojitost soukromých a společenských, kosmických a lidských problémů a přispívá k aktualizaci tradičního tématu tragédie – problému podstaty, významu a mezí osobnosti vladaře“ (Slovník světových literárních děl 2, 1988). A to je meritum i Odcházení, včetně permanentního prolínání tragédie a frašky, vysokého a nízkého v lidském jednání, nadosobního a egoistického, osobně ručeného a pokryteckého. A také slova pokorného a pyšného, jak o něm Havel mluví v proslulé eseji Slovo o slovu (1989).

Jsi stejný cynik, jako vy všichni!

Klein už míří do vlády, Riegerovi však přichází nabídnout výhodný pronájem vily za projev dostatečné loajality vůči novému vedení státu: „Vždyť i my chceme dát do centra svého politického zájmu člověka, a i my chceme, aby naše země byla bezpečným místem!“ Jenže: „Jak mi jednou řekl Havel, obliba není vše,“ namítá skromně Rieger. Vyklízení vily a třídění majetku na erární a osobní pokračuje, svou roli začíná hrát Riegerova stará korespondence, chameleonským Viktorem dozajista nespálená. Na další rozhovor přicházejí z Fuje Jack s Bobem, Rieger k ansámblu promluví o potřebě soudržnosti a Irena mu odpovídá sloganem z roku 1968: „Jsme s tebou, Viléme, buď s námi!“

„Méně státu, méně daní, vyšší důchody a dávky,“ rekapituluje exkancléř svůj program. Poněkud jednoduchá Irena připomíná „nádobné“ pro ženy pečující také o domácnost a Rieger, který se omladil přibarvením vlasů a knírku, připomínaje tím Hitlera, pokračuje v plamenných politicko-ekonomických vizích. Další bývalý tajemník Hanuš (Jiří Lábus) naproti tomu pokračuje důsledně v kontrole inventáře: „Nemůžeme se přece nechat chytit na takové hlouposti!“ Reigerovou prioritou posledních patnáct let byl boj s korupcí a v té souvislosti už podruhé padne zmínka o případu Klein a jeho koupi pěti luxusních vil – trestní oznámení však nepadlo, jak úlisně upozorňuje Viktor.

Upomínka na Jepichodova, který zlomil tágo, je aluzí na tragikomedii Višňový sad (1904) A. P. Čechova, a i tady jsou višně ve vzpomínce zahradníka Knoblocha (Miroslav Krobot), jakéhosi hlasu lidu, nostalgickou vzpomínkou na minulost. Tvrdou přítomností je naopak jeho zpráva, že Klein se mezitím stal už vicepředsedou a lidem se líbí víc než Rieger. Novináři s Fuje se pak dobývají do Riegerových a Ireniných intimit, zaštiťujíce se zájmy čtenářů, až se Rieger neubrání rozhodného: „Seru na ně!“ Útěchou je mu znovu zjevení Bey, která povzbudí jeho identitu v boji proti novým mocipánům, v zahradním altánu, kam ji zatáhne, povzbudí pak i jeho mužství. Přistižen Irenou in flagranty, je hystericky zfackován, nazván „prasákem, přesněji řečeno parodií prasáka“ a zahrnut výčitkami, co všechno kvůli němu Irena ztratila, včetně bytu. „Jsi stejný cynik, jako vy všichni!“

Domluvy, rozmluvy a smlouvy

Havlova cesta k samostatné režii Odcházení nebyla přece jenom tak přímočará, jak by se dnes mohlo zdát. Původně chtěl film režírovat zkušený režisér a kameraman Jaroslav Brabec (* 1954), který ostatně s nápadem přišel a s Havlem pracoval už v roce 2007 i na scénáři, do hry měl vstoupit případně také scenárista americký. A jak informovala MFD ještě 17. 3. 2008, hlavní ženskou roli ve hře i filmu měla hrát Dagmar Havlová, Riegera Milan Lasica. Na divadle však kvůli zdravotním obtížím musela Havlovou nahradit Zuzana Stivínová, Riegera hrál nakonec Jan Tříska. Z celého divadelního obsazení přešla tak s figurou babičky do filmu jen Vlasta Chramostová. A oproti plánům nastaly změny i na jiných postech: výtvarníkem měl být Theodor Pištěk, architektem Bořek Šípek, oba posléze nahradil Ondřej Nekvasil, výstižnou hudbu s východními názvuky složil místo Michaela Kocába Michal Pavlíček.

K rozchodu Havla s Brabcem došlo zřejmě pro rozdílné názory na pojetí, kdy Havel trval na takřka úplném zachování textu hry, zatímco Brabec by býval filmově krátil. Srovnání hry a filmu dokládá, že text je prakticky totožný, s výjimkou autorova komentářového hlasu z reproduktorů na divadle, který z filmu vypadl. S jedinou výjimkou v pointě filmu, ke které se ještě vrátím. Ke vzájemně chápavému rozchodu Havla s Brabcem došlo v roce 2009, téhož roku v červnu zrušila producentka připravovaného filmu Radka Kadlecová televizní záznam divadelního provedení, patrně aby projektu nekonkuroval. Natočili ho až o rok později David Radok s Alešem Kisilem na derniéře z celkem 75 provedení v Arše.

A Havel mezi tím sháněl asi už třetího producenta (první byla Olga Kelymanová), kterým se nakonec den před Štědrým dnem 2009 stal zkušený Jaroslav Bouček (* 1951) se svou firmou BUC-FILM a několika dalšími koproducenty. Jak svěřil po letech Marcelu Kabátovi (Lidovky.cz 17. 12. 2021), sháněl na výrobu celkem 50 milionů, ještě 31. 3. 2010 neměl prý nasmlouvanou ani korunu, přesto nakonec mohlo 1. 7. 2010 natáčení začít, přes ambivalentní vztahy možných financiérů k Havlovi byly smlouvy uzavřeny. V tisku (HN 3. 5. 2010) se psalo o rozpočtu 44 milionů korun, dnes se náklady uvádějí ve výši 35 milionů korun.

Banalita vznešenosti, vznešená banalita

Knobloch hlásí kurýra s vystěhovávacím dekretem a přidělení garsonky ve vesnici sto verst odtud, Viktor jízlivě konstatuje, že na domluvy je pozdě, Vlasta s Albínem odmítají otce s babičkou přijmout k sobě, ve Fuji vychází článek jen o Riegerových intimitách, Irena se pokusí skočit ze skály, zadrží ji Monika. Viktor prostředkuje Riegerovi nabídku nového zaměstnání, okružní jízdy s „veselými historkami z kancléřského života“, on sám už je viditelně zaháčkován jinde.

V noci se zahradou prohání déšť a vichr, závěsy se zlověstně vzdouvají, Hanuš chce v běsech pro Riegera zachránit z eráru jeho oblíbenou bustu Gándhího, vždyť „morálně ti patří“. Rieger se learovsky bouří proti živlům i svému osudu: „Dej psovi úřad a hned je z něj pán. (…) Rodíme se s pláčem. Jak poprvé si loknem vzduchu, hned je z toho křik a pláč.“ Vetché kulisy domnělé scenérie se hroutí, z podvědomí vystupují karikatury tváří a jejich infantilně surreálných proslovů, bazén před vilou se proměňuje v orgiastické balábile a panoptikum postav zmítajících se na rockovou verzi Beethovenovy Ódy na radost, hymny Evropské unie.

Svítání zastihuje znovu zešedlého Riegera ve stuporu: „Mně je teď hůř, než když mi bylo nejhůř.“ Je zatčen dvěma strážníky a z cynického citátu prvního z nich (Jiří Bartoška) – „Líbu tě na brundibára, můj čuníku!“ – pochopí, že Viktor jeho soukromou korespondenci opravdu nespálil a předal nové vládní garnituře. Vilu i višňový sad stát prodal už vicepředsedovi Kleinovi, dosavadní osazenstvo je stěhováno. Nahý Albín prokřehl pod višněmi, uražená Irena se jako obvykle zase vrací, ve Fuji vychází informace, že sváděla jejich redaktora, Rieger si matně vzpomíná, že u výslechu podepsal „asi určitě, určitě asi“ vlastní rukou zápis z jednání čili vysvětlení: „Musím myslet na vás všechny. Ostatně nikdo nevíme, jaké zbraně mají ti brundibáři ještě v záloze.“ Co je brundibár, už víme…

Způsob boje se senilitou

Jedinými dvěma natáčecími lokacemi se stal areál vily Čerych v České Skalici u Náchoda a zámecký park v Ploskovicích. Natáčení bylo naplánováno do konce srpna 2010, tedy na letní prázdninové dny, jejichž atmosféra se podle výpovědí účastníků přenesla i do společné práce. Dokládá to také Film o filmu Odcházení (2011) Martina Kubaly, v němž mj. sám Havel na novinářské podezření, zda režírování v jeho věku není projev senility, odpovídá výstižně, že je to naopak „způsob boje se senilitou“. Jeho profesionální připravenost, klidnou jistotu a vzájemný respekt potvrzují všichni ze štábu, přitom on sám se přiznal, že „o filmu věděl vlastně velmi málo“ a skutečné natáčení viděl naposledy při vzniku komedie Jána Kadára a Elmara Klose Hudba z Marsu, což je snímek z roku 1955 (LN 21. 7. 2010)!

Autorita bývalého disidenta a pak prezidenta sehrála nepochybně své, také ovšem vědomí křehkosti jeho zdraví, o kterém Havlovo okolí producenta přesvědčovalo, že „v podstatě musím být připravený na všecko“. Proto bylo k dispozici veškeré zdravotní zázemí, zejména při závěrečném vstupu i autora do akce, Havel však naopak jako by mezi svými přáteli umělci doslova ožil, už jen z překvapení, „jak to všechno dobře funguje. Dostanu nápad, řeknu ho tomu, kdo stojí vedle mě. Přijdu druhý den a zjistím, že nápad je uskutečněn. Když jsem byl ve funkci politické, tak to takhle ve státě nefungovalo. To je pro mě zvlášť zajímavé, a musím si dávat pozor. Mohlo by se stát, že takhle bezděčně z lajdáctví vyslovím nápad a oni ho uskuteční.“ Typický projev havlovské sebereflexe a pochybnosti nad sebou samým i okolím jako elementárních východisek kritického rozumu.

Poradce poradce

Pomocník v domácnosti Osvald (Stanislav Zindulka), zakopávající neustále o bludný balvan na terase vily, oznamuje, že Jepichodov si šel zahrát k Ragulinovým, do té doby jen mobilující Zuzana nabízí otci útočiště u jejího mohovitého francouzského partnera Gérarda. Před vilou už čeká kočí (Pavel Landovský) s plně naloženým dostavníkem. Viktor se stal Kleinovým poradcem, možná bude i náměstkem, vicepředseda má s vilou velké plány, ostatně z višňového sadu už se nesou zvuky motorových pil a kácených stromů. Pokrytecky vstřícný Klein znovu přilétá, a když se dozvídá o Gérardovi, sděluje, že zoofil Kaňka, kterému ovšem nic nedokázali a stal se teď policejním prezidentem, mu ráno o Gérardově podnikání referoval, a „mám dojem, že mu na něco přijdou“.

„Po tom všem, co se mu stalo s těmi telaty,“ musel Kaňka navíc dostat i generálskou hodnost, aby měl příslušnou autoritu. Sám Klein představí pak přítomným své záměry s místem, k nimž patří společensko-obchodní centrum na místě sadu, kasino v budově vrátnice, kulečníkový sál, v přestavěné vile moderní erotický klub. Nájemcem bude Kaňkův strýc, „stovky ukrajinských děvčat mu vděčí za vše…“ Riegerovi nabídne pak Klein velkomyslně místo poradce svého poradce Viktora, čili jak ironicky konstatuje Rieger, „poradce bývalému tajemníkovi mého bývalého tajemníka“. Přestože ho Klein vydírá dávnou „sprosťárničkou“, kterou teď otiskl i Fuj, Rieger odmítne.

Mučí se ale krutě směsicí hrdosti, ztráty prestiže a ctižádostivosti dál, zatímco se do vily znovu dostavují ještě zdevastovanější novináři z Fuje, jehož redakci ovládly další údy Kaňkovy rodiny. Teď už Klein jim poskytne rozhovor plný známých frází, podle podlézavého Viktora však svou řečí všem nepřátelům „pěkně vytřel zrak“. Rieger se novinářům, svým nejbližším i sobě samému snaží zdůvodnit náhlý obrat svého názoru „službou vlasti“, Hanuš, Irena i Monika ho opouštějí a on sám sebe přesvědčuje, že ve „funkci poradce poradce budu mít možná větší vliv na uskutečnění svých ideálů, než jsem měl ve své předchozí funkci“.

Bilance a odkaz

Kompaktní dojem z filmu, který je ve skutečnosti střetem naprosto disparátních situací a promluv, patosu nadosobních tužeb a pokleslosti červené knihovny, existenciální filozofie a každodenního kýče, utvářejí i další zúčastněné složky. V první řadě kamera Jana Malíře (* 1948), statická ve vytříbených hereckých dialozích, jen jemně pohyblivá v akčních scénách a funkčně opticky deformující v Reigerových vidinách.

Secesně laděné kostýmy Zuzany Ježkové a výrazně stylizované masky Zdeňka Kliky, které dění situují – stejně jako návrhy Ondřeje Nekvasila – současně do reálu přítomnosti i do nadčasových dimenzí. Viz třeba jen na pár vteřin oživlý portrét kněžny Zaháňské (Květa Ležovičová) hned v úvodu a pak zase v závěru, odkaz na region dění, či narážky na historické osobnosti od Čankajška přes Molotova až po Tonyho Blaira a Jacka Langa. A nepřehlédnutelná je i pohybová spolupráce Jiřího Kyliána, zejména v expresivním nočním tanci v bazénu, neoslyšitelný razantní zvuk Viktora Ekrta a Pavla Rejholce.

Práce střihače Jiřího Brožka započala už během natáčení a probíhala v „undergroundovém kumbálu“ v holešovické La Fabrice, skončena byla v říjnu 2010. Ve shodě s režisérem a k jeho spokojenosti, i když po několika interních projekcích filmu Havel prohlásil, že „z nikoho se mi nepodařilo vypáčit souvislý, jednoznačný názor“ (MFD 10. 11.2010). To už byla možná předzvěst přijetí Odcházení po slavnostní premiéře 22. 3. 2011 v pražské Lucerně a Slovanském domě a distribuční premiéře 24. 3. 2011. Návštěvnost do konce roku 2011 činila podle webu Kinomaniak pouhých 48 900 diváků, tržby 4 515 616 korun.

Havlův repetitivní humor bizarních stereotypů a tupě přijímaných schválností, kam patří nejen kámen v Osvaldově cestě či hluboká louže u vrátnice, přes kterou se brodí návštěvy, ale zejména atak myšlenkových klišé a řečových frází, podebrala ovšem také kritiku. Třeba i jinak vstřícný Jan Kerbr (Divadelní noviny 19. 4. 2011) si posteskl nad „nejednoznačností“ Riegerovy postavy, Petr Fischer si položil otázku, zda vznikl film nebo pouhý snímek (LN 19. 3. 2011), Mirka Spáčilová označila Odcházení rovnou za sebevraždu (MFD 21. 3. 2011), byť s „oporou mistrů“ a darem vlastního humoru.

Vedle těchto aspoň nějak argumentovaných soudů vyvolala ale Havlova antidogmatická hra proti suchoprdům i lavinu dalších reakcí, z nichž některé shrnul Vladimír Just (MFD 24. 3. 2011) a asi tu nejtrapnější od Vítězslava Jandáka pak Tomáš Baldýnský ve fejetonu nazvaném příznačně Odprdění (LN 23. 3. 2011). Nepochopení významu Odcházení jako nadosobní i nadčasové bilance a varování se ukázalo jako projev mentální a citové nedostatečnosti, neschopnosti recipientů vztáhnout si jeho poselství k vlastní existenci.

V tuto chvíli v této zemi

„Důležité je, že chci v tuto chvíli sloužit této zemi tam, kde to tato země v tuto chvíli nejvíc potřebuje a kde mohu této zemi v tuto chvíli nejvíc posloužit,“ zdůvodňuje kolovrátkovitě Rieger v závěru své podvolení se moci a kariéře. „Politika je služba. Chceme všestranně vzdělanou rodinu. Ať žije růst. Jde o budoucnost! Duj, větře, ať ti puknou tváře! Svět je jen velké jeviště bláznů. Padají mi kalhoty! Šach!“ Paranoia hodná psychiatrického ústavu? Doposud mlčenlivý a i teď zadrhávající Albín ji hodnotí jako jeden „z nejvyváženějších projevů, jaké jsem od tebe, Viléme, kdy slyšel“. A co my dnes?

Kočár čeká, podle Osvalda „všechno je pryč“, v bazénu se v mlžném oparu znovu zjevuje Bea, teď ovšem už Kleinovi, a nechává si od něj podepsat jeho právě vydanou knihu projevů Demokracie, trh, svoboda a já. Riegera s bustou Gándhího v náručí vyprovází na cestu dav paparazziů, vzadu za vilou se shromažďuje naopak dav aktérů příběhu, včetně diskutujícího prvního a druhého Spáčila (Ivan M. Havel, Martin Palouš), z vody bazénu se vynořuje Spáčil třetí (Václav Havel) a praví: „Děkuji vám, že jste si vypnuli své mobilní telefony. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Zapněte si telefony.“ Následuje sborový výbuch smíchu a westernový odjezd povozu.

Míra blasfemie a nemilosrdné osobní i společenské sebeironie dosahuje tu vrcholu. Teď ale, když se všechny podobné bizarnosti našich životů u nás i ve světě staly všední realitou, nemuselo by už Odcházení působit nijak enigmaticky, ani strojeně. Spíš jako dílo vizionáře a nabádavý umělecký i prezidentský testament.