Hayato Okamura hovoří kořenech své rodiny, proč jde do politiky, jak vidí budoucnost křesťansko-demokratické politiky u nás a postoje svého bratra Tomia, možnosti koalic na české politické scéně a problémy uprchlíků a multikulturalismu.

Kdo jsou Okamurovi? Jak se najednou vynořili v českém prostředí?

Naše rodina má mezinárodní, česko-japonsko-korejské kořeny. Maminka Helena pocházela ze vzdělané moravské katolické rodiny s literární tradicí, která byla pronásledována jak nacisty, tak komunisty. Oba její starší bratři byli v padesátých letech z politických důvodů vyloučeni ze studií na Karlově univerzitě. Moji rodiče si pak nejprve jako studenti anglicky dopisovali. Před více než padesáti lety to byly ještě papírové dopisy, které pokaždé putovaly mezi Prahou a Tokiem na opačnou stranu zeměkoule řadu dnů, žádný internet neexistoval. Tatínek se pak v šedesátých letech dostal jako doktorand sociologie do tehdejšího Západního Německa, rodiče se v Praze setkali tváří v tvář a brzy se vzali. Já jsem ještě přišel na svět v Praze, moji mladší bratři Tomio a Osamu se o něco později narodili už v Tokiu. Tam jsme pak jako rodina prožili několik let, než se maminka s námi chlapci v roce 1976 vrátila zpátky do Československa.

Byla to pro tebe velká změna?

Byl to tehdy skutečný ,,kulturní šok“. V přibližně deseti letech jsem už byl celkem zformovaný jako Japonec – a musel jsem se pak dlouho, řadu roků vyrovnávat se specifiky českého prostředí, hlavně co se týče způsobu myšlení a reakcí zdejších lidí. I proto jsem se po gymnáziu rozhodl studovat na Karlově univerzitě nejprve katolickou teologii a pak religionistiku u pana profesora Halíka. Ujasňoval jsem si tak skrze studium křesťanství, judaismu a buddhismu svoje kořeny jak evropské, tak asijské a prohluboval svou identitu. I toto studium, vedle osobní křesťanské víry, mi pomohlo, že jsem ve svém životě našel pevnější půdu pod nohama. S manželkou se nám narodilo postupně pět dětí a nyní už léta pracuju s japonštinou jako tlumočník delegací a průvodce turistů.

Ale mezinárodní kořeny má také tvoje paní, že?

Ano – a je podivuhodné, že jsme se právě my dva na začátku devadesátých let v Praze setkali a že jsme se dali dohromady. Moje manželka Ludmila má česko-rusko-ukrajinské kořeny, ale státní občanství má rakouské a její hlavní, nejpřirozenější řečí je němčina. V její rodině se tři generace po sobě stěhovaly z jedné země do druhé. Ludmilini prarodiče byli političtí emigranti z bývalého carského Ruska v době bolševické (komunistické) revoluce. Ona sama zase po sovětské invazi do Československa v roce 1968 jako tříletá uprchla s rodiči přes ,,železnou oponu“ do sousedního Rakouska, a tam pak prožila polovinu svého života a vychodila tam všechny školy. Proto dnes v naší rodině každodenně používáme jak češtinu, tak němčinu, děti jsou dvojjazyčné.

Rodina Okamurových je tedy rodinou migrantů a multikulturalistická.

Je pravda, že v naší rodině se hodně migrovalo. Už můj korejský dědeček byl přibližně před sto lety ekonomickým migrantem z jihu Koreje do Japonska. K té zmínce o multikulturalismu: Pohlížím na něj spíše s jistou opatrností. Sám totiž pokládám za velmi důležité hluboké zakotvení v určité civilizaci. Ve svém životě jsem se musel vyrovnávat s velkým rozdílem mezi dvěma vzdálenými kulturami – českou a japonskou. Pro mne je zásadní mít někde svůj domov, být někde zcela doma. U svých dětí jsem položil důraz na to, aby byly vychovány v tradici křesťanské evropské civilizace. Dvojjazyčná výchova není s takovýmto záměrem v žádném rozporu. Katolické křesťanství formuje člověka k povědomí o širších přesazích k lidem hovořícím různými jazyky i z jiných kulturních okruhů. Je mi přitom velice drahá Evropa jako naše širší rodina spřátelených a spolupracujících národů a politicky stojím jednoznačně za Evropskou unií. Nepopírám, že potřebuje různá vylepšení a reformy, ale nikdy bych ji nepodkopával a nerozbíjel. Tvoří přece také životně důležitý mezinárodní rámec pro existenci našeho malého národa uprostřed kontinentu. Kdyby se Unie rozpadla, nedopadlo by to v budoucnu s českým národem dobře.

V českém prostředí už nějakou dobu budíš pozornost jako ,,ten druhý Okamura“, tedy starší bratr už po řadu let mediálně známého politika Tomia. Jak toto vnímáš?

O společnost a politiku jsem se intenzivně zajímal už od raného mládí. Dlouho jsem se musel hodně věnovat svým pěti dětem, jejich obživě a výchově – ale nyní mi už odrostly a uvolnily se mi tak ruce k něčemu dalšímu. Také mi vůbec nejsou lhostejné jak stále komplikovanější mezinárodní situace, tak vyostřující se vývoj na domácí politické scéně, kde v tuto chvíli, zdá se, už zápasíme o uhájení liberální parlamentní demokracie jako takové proti tendencím k autokratické vládě a postupnému nastolení diktatury. Dále v mém případě hraje roli také silná rodinná tradice. Už můj moravský dědeček byl za první republiky okresním funkcionářem lidové strany v Dačicích. Maminčin starší bratr Ivan Holík zase v šedesátých letech úzce spolupracoval v kruhu mladých křesťanských intelektuálů na překladech filozofických a teologických textů s pozdějším univerzitním profesorem Janem Sokolem. V příbuzenstvu nebyl nikdo členem komunistické strany, o aktuální politické situaci se i v době hluboké normalizace v rodině diskutovalo vždy velice otevřeně a se znalostí věci.

Nyní tedy vstupuješ do politiky i ty sám.

Je mi padesát let, a co chci v životě s pomocí Boží ještě vykonat, už nechci a nemohu dlouho odkládat. Chtěl bych posouvat věci v české společnosti k lepšímu – i kdyby to bylo jenom ,,po centimetrech“, sloužit našim lidem, zejména také slabým a potřebným. Na křesťanskodemokratické cestě se cítím přirozeně a dobře. Je to pro mne cesta politiky inspirované osobní křesťanskou vírou a křesťanskými hodnotami, ale rozhodně ve prospěch všech lidí bez rozdílu, zda jsou, nebo nejsou věřící. Chci naslouchat a sloužit všem. V lidové straně nejsou samozřejmě lidé dokonalí, ale mezi jejími členy vidím mnoho dobré vůle a také odborné kompetence v různých oborech.

Ta volba kandidovat do parlamentu za lidovou stranu je u tebe nějakým způsobem logická. Je však otázkou, nakolik je KDU v českém, poměrně ateistickém prostředí populární a jak to bude s rýsující se koalicí se STAN.

Život není statický, je v pohybu. Jak to měli čeští křesťanští demokraté doposud, z toho automaticky neplyne, že to tak zůstane i nadále. A ono to tak nezůstane. Dnes se ukazuje, že ve společnosti roste autentická poptávka po politicích a straně, která klade důraz na živou tradici, na to, co se generacím našich předků po staletí osvědčilo jako skutečně nosné, a zároveň dokáže přinášet hlubší a dlouhodobou vizi pro budoucnost. A to jsou právě křesťanští demokraté, to je jejich poslání. Lidovci budou mít v české společnosti ohlas, i pokud jde o volební výsledek. Jistě nebudou volbou zdaleka jen pro ty, kteří chodí někam do kostela a jsou úžeji spjati s některou křesťanskou církví – ale pro široké vrstvy obyvatel naší země. Důležité a základní hodnoty inspirované západní civilizací včetně křesťanství, jako je rodina, oceňování dobrých mezilidských vztahů, potřebná vzájemná solidarita mezi lidmi, či důraz na dobrou výchovu a vzdělávání svých dětí a vnuků, máme totiž všichni společné.

Je třeba se ale také vyrovnat s tím, nejenom jaká ta strana je, ale také jaký má dlouhodobější obraz. Tedy třeba s tím, že tato strana neměla jenom monsignora Šrámka, ale také ministra Plojhara. Byla součástí Národní fronty, odešel z ní Miroslav Kalousek, říká se o ní, že je tak přizpůsobivá, že byla součástí každé vlády, která v této zemi od založení existovala. To není jen problém minulosti, ale také problém budoucnosti. V našem systému se strana bude moci podílet na vládě jenom koaličně, a teď musí zvažovat případnou budoucí koalici. Třeba se sociálními demokraty, Topkou nebo Andrejem Babišem. To znamená i velké kompromisy.

Pokud jde o historickou zátěž, tak se mi zdá, jak se v té straně rozhlížím a mohl jsem se setkat s řadou současných členů, že toto už není aktuální problém. Dnes hrají v lidové straně prim mladí politici, ať už je to Pavel Bělobrádek nebo Marian Jurečka, nebo jsou tu dokonce ti, kteří za komunistického režimu stáli nějakým způsobem ve výrazné opozici a jejichž předkové byli totalitní diktaturou těžce postiženi, jako je Daniel Herman, současný ministr kultury. Řekl bych tedy, že výrazná morální zátěž, která by byla břemenem, tam v dnešní době už neexistuje. Jinak bych do té strany ani nevstupoval.

Co se týče možných koalic po parlamentních volbách, to je samozřejmě věc politického jednání. Záleží na tom, jak volby konkrétně dopadnou. Myslím, že správný přístup odpovědných politiků je, pokud to jde, tak se na vládě podílet. Je to věc vztahu ke společnosti a k voličům, že se budu snažit reálně uskutečňovat program, se kterým jsem do voleb šel. Když kvůli tomu budu muset na základě volebního výsledku vstoupit do koalice, není v tom nic nemorálního. Jaká to bude koalice, velice záleží na výsledku voleb. Pro mě vede dělící čára především mezi demokratickými politickými stranami a těmi politickými subjekty, které jsou extremistické nebo mají nebezpečné autoritativní sklony, takže destabilizují, nebo i přímo ohrožují naši demokracii. Jsem přesvědčený, že křesťanští demokraté v žádném případě nevstoupí do koalice s extremisty, to znamená především s komunisty, ale ani s krajní pravicí, Tomiovou SPD.

A hnutí ANO?

U hnutí ANO je to o něco složitější. Nejsem vůbec šťastný z existence této Babišovy formace. Je to abnormální politický útvar, de facto strana jednoho muže, miliardáře, s nímž stojí a padá, která zjevně není vedena dostatečně demokraticky. V dobře zavedených, vyspělých demokraciích, jako je třeba sousední Německá spolková republika, nic takového na politické scéně nenajdeme. Dominují tam více méně dobře fungující standardní demokratické politické strany. Myslím si, že Babišovo ANO je v historické perspektivě pouze přechodným jevem. Nyní se k němu ovšem musíme nějakým způsobem postavit. Pokud by Babišovo uskupení získalo v parlamentních volbách tak velkou podporu, že by bez něho nebylo možné žádnou vládní koalici sestavit, tak se to bude muset nějakým způsobem řešit, ale rozhodně to není varianta, které bych dával přednost.

Nezískala by třeba lidová strana na síle a prestiži tím, že by jednou předvedla nějaký vzor opoziční politiky v parlamentu?

Záleží na konkrétní situaci. Samozřejmě v dobře fungující stabilní parlamentní demokracii nemusí být žádnou chybou, ani ostudou setrvat nějaké volební období v opozici, ovšem v té naší nynější české situaci neuvážené odmítnutí účasti v koalici může taky znamenat ohrožení liberální demokracie jako takové.

Dříve se někdy říkalo „vezmeme to, aby to nevzal někdo horší“! Někdo ale sestaví vládu a bude mít příliš velkou moc a od určitého okamžiku ti, kdo se na vládě zdánlivě podílejí, budou bezmocní.

Myslím že koalice KDU a STAN, která vznikla, přináší do české společnosti a politiky naději ve smyslu zachování liberální demokracie, že je to mimo jiné volba pro všechny občany, kteří s obavou hledí jak na komunistickou stranu, tak na poměrně silnou pravicově populistickou stranu mého bratra Tomia,  která je obdobou podobných uskupení jinde v Evropě, ale také na Babišovo hnutí ANO. Myslím si, že by to měla být síla, která bude zásadní oporou liberální demokracie a přitom – a to zdůrazňuji – jsou nám blíž standardní demokratické politické strany jako TOP 09, ODS a ČSSD. Pro mě osobně by byla představitelná spíše koalice s těmito demokratickými stranami, záleží ovšem na výsledku voleb.

Každý vede spory uvnitř své vlastní komunity i navenek, ale problém je v tom, že každá strana, pokud není totalitní, má své vnitřní pnutí, takže se pak objeví to, co řekl pan Bělobrádek o svobodných matkách, že si mají najít chlapa. On se omluvil, ale ten výrok bude po internetu kolovat dál. Podobné věci říká pan Čunek a pak se řekne: „Vidíte, na jednu stranu hodnoty a konzervatismus, a na druhou stranu je to asociální.“ Myslím, že v lidové straně je toto vnitřní pnutí patrné.

Lidová strana chce být v české společnosti oporou demokracie, a také sama v sobě je hluboce demokratická. Je samozřejmé a dobře, že v ní k různým důležitým tématům probíhá svobodná diskuze. Přitom určitou lidskou zkušenost má člověk zakořeněný na moravském venkově a trochu odlišnou zase někdo, kdo žije celý život ve velkoměstě. Ale v tom není nepřekonatelný antagonismus. Žijeme společně v jednom státě, můžeme tedy usilovat, ať už jsme z Čech, nebo z Moravy, z Prahy, nebo z venkovské oblasti, o vzájemné dorozumění a v podstatném pak táhnout za jeden provaz. Je přitom důležité nezapomínat, že v naší křesťanskodemokratické politice jde v jádru o službu všem lidem, celému společenství naší země bez rozdílu.

Možná že máš kvůli své vlastní životní zkušenosti migrace ze vzdálené civilizace a postupné integrace v české společnosti trochu jiný pohled na problém uprchlíků. Je jich u nás pět a půl a někteří sami od nás raději odešli, ale společností to hýbalo, jako by tady snad ani nebylo žádné jiné důležité téma.  Naladění vůči uprchlíkům je ve společnosti jasně negativní. Proč to tak je, když tady s nimi prakticky žádná osobní zkušenost vlastně není?

Víš, aby nedošlo k nedorozumění: Křesťanskodemokratický pohled na situaci také zdůrazňuje bezpečnost našich občanů. Není to tedy tak, že by můj bratr Tomio akcentoval bezpečnost, a lidovci nikoliv. Bezpečnost je důležitá, to žádný rozumný člověk nemůže popřít. Zároveň však, pokud máme zůstat živoucími nositeli evropské civilizace, které si ceníme a kterou pěstujeme a chráníme, nemůžeme rezignovat na úsilí o lidskost vůči potřebným – a to i vůči těm, kteří přicházejí odjinud. Přitom jako politik musím být naprosto realistický, stát nohama pevně na zemi. Nemohu například chtít pomáhat v takové míře, že mi k tomu nestačí síly ani prostředky.

Češi mají za sebou dost složitou a bolestnou historickou zkušenost. Podívejme se, kolik se u nás jenom v posledních 100 letech vystřídalo různých politických režimů, často ostře protikladných. Byly i dvě vojenské okupace cizí nepřátelskou mocností. Lidé se tady museli naučit za takových okolností nějak přežít, uchovat svoji existenci a do určité míry i kulturní dědictví.

Kdysi v barokní době velká část obyvatel naší země přijala katolické křesťanství – a od 19. století se zase pěstoval český nacionalismus s akcentem výrazně protikatolickým. Žijeme také na území, kde se po staletí v každodenním životě používaly dva jazyky: čeština a němčina. Mnoho Čechů má německé příjmení, jejich předkové mluvili německy.

Toto všechno tvoří komplikovanou a krásnou identitu zdejších lidí. Možná ani pro ně samotné není mnohdy úplně snadné pochopit sebe samé. Je k tomu třeba ujít kus cesty. Tady někde – ve specifické historické zkušenosti a ve složité a poněkud nejisté vlastní identitě bych možná hledal kořeny české opatrnosti – a to třeba i ve vztahu k uprchlíkům.